Expert podotýká, že třeba v r. 2010 byl za podpory administrativy prezidenta USA Baracka Obamy rozpracován balík reforem struktury vedení MMF. Předpokládalo se, že zástupci skupiny BRICS dostanou takový počet kvót hlasů, který by spravedlivě odrážel jejich přínos do světové ekonomiky. Tento návrh reforem Kongres USA zamítl, protože většina republikánů pochybuje o nutnosti mezinárodní finanční spolupráce, a kromě toho, by tyto opravy posílily pozice Číny a oslabily pozice Washingtonu.
„Tento příklad je příznačný, protože odpovídá pozici, kterou vypracovaly USA vůči Číně: od r. 2005 vyvíjel Washington na Peking neustálý nátlak, vyzýval „k odpovědnosti" a dokonce označil Čínu za „globálního bezhlavého jezdce". Odmítnutí reformovat MMF prohloubilo rozpory, a stalo se jasné, že USA nechtějí rozdělit moc s ČLR: Washingtonu totiž vyhovuje nynější pořádek", podotýká analytik.
Autor článku se odvolává na knihu „Nemožná válka: Čína, USA a logika konfliktu supervelmocí" profesora Londýnské ekonomické školy Christophera Cokera, v níž našel historickou analogii konfrontace Pekingu a Washingtonu — Peloponéskou válku ve Starém Řecku mezi Námořním spolkem (Atény) a Peloponéským spolkem (Sparta). Tehdy byly obě strany konfliktu rukojmími tzv. Thúkididovy léčky — „válku udělaly nevyhnutnou růst aténské moci a strach, který vyvolával tento růst v Spartě".
„Skutečné Thúkididovo ponaučení zní: „nepřipouštějte situaci, kdy se váš stát zatahuje do války. To se vztahuje k tomu, o čem ve skutečnosti psal starořecký historik: ani Sparta, ani Atény válku nechtěly, stalo se to samo sebou — do války je zatáhli jejich spojenci", soudí expert.
Jak blízko nyní mají Čína a USA k válce, ptá se autor. USA trvají na zachování status quo, a Čína chce nynější pořádek změnit. Nicméně čínské elity si uvědomují rizika svého velmi rychlého růstu a navrhují USA „nový model vzájemných vztahů supervelmocí", mocenské a akademické kruhy USA však na tyto výzvy odpovídají nepřátelsky. Washington nechce s Pekingem jednat jako s rovným a nechápe „inovace v diplomatické teorii a praxi", které navrhují Číňané.
„Bude nátlak „jestřábů" na amerického prezidenta příliš silný, aby se zdržel bojových akcí? A co si pomyslí USA, když pošle Peking svůj kontingent do Venezuely, založí námořní základny na kontinentální a mořské periferii USA, bude hlídkovat mořský prostor v blízkosti hranic výsostních vod USA, anebo nabídne obchodní transakci všem zemím obou Amerik, kromě USA? Americké elity si to samozřejmě nenechají líbit. Za jakékoli architektury nového pořádku bude takové chování ze strany USA nepřijatelné", soudí McKinney.
Podle verze profesora Cokera jsou šance Číny a USA vyhnout se válce 50 ku 50. Ke srážce nedojde jen v případě, když udělají političtí předáci obou států všechno, co je v jejich silách. Nedělají to však v mnohém kvůli tomu, že vojenská konfrontace se jim zdá být málo pravděpodobná. Válka se stane „nepravděpodobnou", když elity pochopí, že jenom uplatnění návyků „krizového řízení" jim pomůže zachránit mír na kontinentě, a „nevyhnutnou", když si nedokážou předáci uvědomit vážnost nebezpečí vojenské srážky.
