„Celý svět slavil vítězství. Pro nás ale válka neskončila“

Na brněnském předměstí žije válečný veterán Vladimir Hrozný, který o sobě říká: „V celých Čechách jsem jediný“. Je původem Rus a v osmnácti letech odešel jako dobrovolník na frontu z Novosibirska.

Byl stíhacím letcem, kulometčíkem, rozvědčíkem, bojoval v Rumunsku, Bulharsku, Jugoslávii, Maďarsku a Rakousku. Těsně na konci války vstoupil spolu s 2. mechanizovaným sborem legendárního generálporučíka Sviridova na území Československa, účastnil se bojů o Brno. Vladimir Hrozný se se svými vzpomínkami svěřil radiu Sputnik:

„Byl jsem v rozvědce při štábu sboru. 8. května jsme dostali zprávu o povstání v Praze, rozhlas vysílal volání o pomoc adresované Sovětské armádě. Spolu s kapitánem Kopilovem jsem dostal za úkol zjistit, co se tam ve skutečnosti děje. Ukázalo se, že dostat se do Prahy není vůbec jednoduché, dvakrát jsme dohonili ustupující německé kolony. Němci si nás ale nevšímali, přestože jsme jeli v tanku s rudou hvězdou. Zřejmě si mysleli, že je to válečná trofej. A tak jsme se brzy po půlnoci dostali na předměstí, do Žižkova, byla tam nějaká tramvajová zastávka. Překvapilo nás ticho, jen někde v centru bylo slyšet střelbu, a to jsme také nahlásili velení. K ránu vyjely naše tanky do Prahy. Vzpomínám si, jak jsme projížděli Václavským náměstím, vzpomínám na zástupy jásajících lidí, spousty květin, otevřenými okénky tanků nám Pražané podávali housky a pečivo. Celý svět slavil vítězství. Pro nás ale válka neskončila. Postupovali jsme na západ. U obce Milín nedaleko Příbrami shromáždili Němci poslední síly ustupujících esesáků pod velením sturmbannführera Karla von Pücklera, který velel vojskům SS v Čechách a na Moravě. Tam mě opět zasáhla střepina nepřátelského granátu".

Bitva u Milína nedaleko Příbrami, která se odehrála ve dnech 9. — 11. května roku 1945, je pokládána za poslední bitvu druhé světové války. S těžkým zraněním hlavy se Vladimír dostal do nemocnice. Když ho propustili, odjel do Prahy, kde potkal Jindru Novákovou, svou první manželku. Musel si vybavit československé občanství. Po svatbě odjeli manželé do Sovětského svazu, Jindře se tam ale nelíbilo a tak se vrátila do Československa. Vladimíra ale zpátky nepouštěli. A tak se rozhodl, že uteče přes ukrajinsko-slovenskou hranici, chytili ho ale a odsoudili na tři roky. Pak se o to pokusil znovu, a znovu ho chytili. Za to už dostal deset let. Po Stalinově smrti byl propuštěn a odjel do Československa. Ukázalo se ale, že jeho manželka se znovu provdala. Jeho druhá manželka, paní Hrozná, byla starší o 27 let.

Vladimir teď plynně mluví česky. Ale na otázku, kým se cítí být, odpovídá — Jsem ruský člověk. V Česku si ho váží, zvou ho na akce spojené s výročím druhé světové války.
Co si myslí ruský Čech o kampani v českém tisku, jejímž cílem je přešetření výsledků války a úlohy Sovětské armády v porážce fašismu?

„V Česku bojuju za Rusko", říká 92letý Vladimír Hrozný. „Člověk prostě nemůže číst všechny tyhle „studie", ve kterých se tvrdí, že Československo osvobodili od hitlerovců Američané, že je to v první řadě jejich zásluha. Stejně jako rumunská armáda, jako vojáci Vojska polského se samozřejmě bojů zúčastnili. USA dokonce bombardovaly česká města. 14. února roku 1945 bombardovaly Prahu. To všechno bylo. Sovětská armáda ale zaplatila za svobodu českého a slovenského lidu životy svých 140 tisíc vojáků a Američanů tu zahynulo…116. Jsou to nesrovnatelné ztráty. Přestože samozřejmě chápu, že smrt třeba jen jediného člověka, znamená ztrátu celého světa…"