Vysoké školství by mělo být placené, spoluúčast ve zdravotnictví co nejvyšší, výdaje na obranu jsou podhodnocené a Rusko je vysoce nebezpečná, přímo barbarská země. Tento pohled na svět servírují česká média svým čtenářům, divákům a posluchačům dnes a denně. Situaci příliš nevyvažují ani veřejnoprávní Česká televize a Český rozhlas. Slovo vyváženost je mantrou těchto institucí, snaží se ji dodržovat, celkovou situaci to ale nepříliš nemění. Mezi mainstreamovými médii s vysokou sledovaností nebo prodejností není ani jedno skutečně levicového zaměření. Média mimo hlavní názorový proud existují až na malé výjimky jen na internetu a jsou v podstatě okrajová. Nikdo je ale nezakazuje.
Pozoruhodné při tom je, že levicové a pravicové vlády se při tom v Česku pravidelně střídají u vlády, stejně jako tomu je ve všech evropských demokratických zemích. Kdyby byla síla médií taková, jak se často soudí, levice by v Česku nikdy nemohla zvítězit. To je celkem názorný doklad toho, že média neřídí mozky svého publika. Tak daleko jejich moc nejde. Lidé si poslechnou, přečtou, co jim říkají, ale mají svůj vlastní názor.
Ještě od dob socialismu je v Češích zakořeněná určitá nedůvěra a odstup od toho, co jim říkají v médiích. Když v televizi řekli, že výbuch v Černobylu neznamená žádné nebezpečí, lidé si byli jistí, že je to přesně naopak. Dneska nechtějí věřit jednostrannému pohledu na události ve světě.
Zajímavostí, že za názorovou unifikací nestojí ani vláda, a dokonce ani majitelé médií. „Jediné správné názory", které se v médiích objevují pořád dokola, skutečně odrážejí názory pražských novinářů. Čeští žurnalisté tvoří poměrně homogenní sociální i názorovou skupinu, která prostě drží při sobě, a rozhoduje o tom, co se v Česku bude psát v novinách a říkat v televizi. Jenomže český národ nejsou jen novináři z hlavního města.
