Z Mezeni přes Nes, Omu, Nižní Pešu, Volongu, Indigu a Kotkino sněhovými cestami po Kaninské a Timanské tundře, částečně po břehu Barentsova moře jsme šest dní jeli do Narjan-Maru. V tundře neexistují silnice, existují směry vyznačené značkovacími tyčemi. Zprava zelenými, zleva oranžovými, abyste nezabloudili. Tyto zimníky-směry žijí svými strohými, staletí dlouhými životy.
Zimník
Na cestě z Mezeni ve směru obce Hes projíždíme Charv Pad, svatou zemi něneckého národa. Dříve lidé přijížděli do tohoto lesa pro dřevo pro výrobu model — Sjadejů. Dnes se jenom zastavují a zanechávají dary duchům a prosí je o jejich pomoc na dlouhé cestě. Charv Pad jsou tajná vrata do tundry. Zanecháváš minci, nejlépe ze žlutého kovu, poprosíš o dobrou cestu — před tebou je sto kilometrů do prvního obydlí.
Zimník je pro sněžné vozy otevřen od prosince do dubna. Automobilový zimník od Narjan-Maru do Republiky Komi pracuje od konce prosince do začátku dubna, mnoho ale závisí na počasí.
— Vidíš: Čtyři tyče jsou zapíchnuté ve sněhu, co si myslíš, že to je?
Nikolaj, můj průvodce, je Něnec. Svojí zemi zná, do navigace nekouká, cesty do ní ale vždy zapisuje, tundra se může za hodinu změnit tak, že známý kraj se stane neznámým.
Variant není tak mnoho, někdo označil cestu, něco v tom místě zanechal.
— Včera jsem tady jel, začal silně padat sníh a nějakému muži se rozbilo sněhové vozidlo. Zapíchl tyhle tyče, dal si přes ně bundu a opravoval.
Na zimníku stojí auto, dostalo se do sněhové bouře, řidič nemohl vyjet, to je už jeho čtvrtá noc v tundře — čeká na traktor. Téměř všichni zastavují, prohodí pár slov, nalijí horký čaj, dají mu část zásob, všechno namazané chleby, dají cigaretu — kruh pomoci se v tundře nikdy nezastavuje. Všichni vědí, že když nepomůžeš, nepodpoříš člověka v nouzi, jednou se sám dostaneš do nějaké situace a někdo prostě projede bez povšimnutí kolem.
Zastavujeme. Nějaký automobil zapadl do koleje. Nikolaj odvazuje od saní, ve kterých vozí lidi nebo náklady, kanistr s benzínem.
— Jak jsem včera slíbil, tady máš.
Nes
Vysoká Něnka Nina stojí u domu, čeká, kdy se ukážou saně syna Vladimira, má přijet na návštěvu. Teplota se za den snižuje z —2°С do —25°С. Kouř od komínů kamen stoupá k nebi.
Oblečení, které rychle svlékáme u kamen, vypadá, jako by stačilo pro pět lidí.
— U nás se jednou zastavil jeden Dán. Sedl si za stůl, rozhlédl se a řekl: „Vy tady žijete v 19. století." Rozzlobil mě. Sedí za mým stolem, ani ruce si neumyl a soudí naši civilizovanost. Poprosila jsem překladatele, aby řekl, že tam za prahem, kde je tma a mínus 30°С, je všude 21. století a on si může svobodně vybrat, — vypráví Nina.
Odjíždíme rychle. Do další obydlené oblasti, vesnice Oma, je to 95 kilometrů. Na zimníku nikdo není. Světlomety osvětlují v temnotě siluetu jelena. Nikolaj bere baterku a jde k němu. Jelen na několik sekund ztuhne a potom utíká pryč. Kulhá.
— Odešel od stáda.
— Umře?
— Nejspíš ano, protože je sám.
Oma
Z Omy mi chodily několik let dopisy. Tlusté, s mnoha stránkami. Tyto dopisy byly plné naivního a velmi hlubokého rozmýšlení o životě a člověku, o tundře a přírodě. Psal je Grigorij Barmič, něnecký filozof, hlas své země.
Všechny vesnice za polárním kruhem jsou mnohonárodní, žijí tady Něnci, Komové i Rusové. Mnozí kočovníci postavili domy, ale žijí těžce na jednom místě — nemůžou dýchat.
Dopisy od Griši přicházely jen zřídka. V nich, v jejich řádcích, je cítit duše severního národa. Silná, nezávislá.
„Pokud mnoho znáš, tak stejně budeš znát málo. Je to něco jako uzavřený kruh, a ta geometrická forma je ideální pro kosmos. Vše je jednoduché."
„Prakticky mi málokdo rozumí. Chtěl bych, aby mi alespoň trochu rozuměli. Ale dobře, může být, že chyba je ve mně."
Grigorij zemřel ve 26 letech.
