Nejviditelnějším se tento rozkol stal poté, co Velká Británie oznámila, že vystupuje z EU, píše autor. K prvnímu bloku patří Německo, Benelux, Skandinávie a pobaltské země. Spojuje je společná ekonomická politika, víra v tvrdé rozpočtové plánování a do nedávné doby i relativní tolerance k imigrantům, „ačkoliv zde už se vytváří rozpor", dodává Bershidsky.
Nejvíce asertivním je podle názoru Bershidského východní blok, kam patří země bývalého socialistického tábora. K nim se podle slov autora „staří" členové Evropské unie vždy chovali s určitým stupněm tolerance kvůli chudé ekonomice ve srovnání se Západní Evropou, a samotní noví východoevropští partneři zůstávali dlouhou dobu „stydliví".
„Ale (maďarský premiér) Viktor Orbán a (předseda vládnoucí strany Polska) Jarosław Kaczyński nechali skromnost stranou", píše autor a má na mysli kritické poznámky Orbána na adresu evropských politiků.
„V Evropě jsou politici krátkozrací, ale ne my dva (má na mysli Kaczyńského — pozn.red.)", říkal Orbán na ekonomickém fóru v polské Krinice tento týden. V tomtéž prohlášení maďarský premiér popsal brexit jako možnost pro „kulturní revoluci" a Kaczyński nabídl, že „vezme iniciativu do svých rukou" v otázkách evropské politiky.
Přitom nacionalistické a populistické myšlenky v Polsku rostou velmi rychle a Varšava nebyla nijak potrestána za reformu Ústavního soudu, o níž Brusel řekl, že je nedemokratická. A právě to vytváří půdu pro rozvoj „neortodoxních názorů na demokracii" v Maďarsku a v Polsku, což v konečném výsledku může vést ke změně základů rozvoje Evropské unie, uzavírá Bershidsky.
