Nezapomínám přitom, že ještě ani jedna revoluce, její délka a výsledek nebyly předpovězeny, a že touha po spravedlnosti se vyostřuje především v krizové situaci. V té se dnes téměř celý svět nachází. Proto bude i rok 2017 zajímavým a neobyčejným pro politiky, kde by oni nebyli.
Další nepříjemnou skutečností pro EU a českou kotlinu bude pokračování spadu vědomí o historii a růstu sentimentu a emocionality. Výsledkem bude tafefobie (řecké τάφος, hrob a φόβος, strach). Tento psychopatologický strach z pohřbení zaživa přitahuje zájem společnosti od dávných dob. Konání mnoha současných lídrů indikuje, že vědomě, či nevědomě mnozí již trpí tafefobií. Izolováni od lidu paláci, policí a technikou, nechápou, že ve většině případů k revoluci nevede opozice, nebo vnější síly, ale sama moc, když není připravena vyjít vstříc společnosti, řešit rozpory včas. Na tomto místě se mi nabízí přísloví z dob reforem Mikuláše II.: příliš málo, příliš pozdě. To je věčné, a nejenom ruské, neštěstí. Moc si totiž neuvědomuje, že když nemá konkurenci, nutně dělá chybu za chybou. Jednou z nich je jednostrannost politické argumentace, pokrytectví a ignorování nákazy Trumpovým virem.
Rozhodnutí prezidenta Lukašenka o bezvízovém styku s 80 státy, akceptace finanční pomoci USA na vzdělávání žurnalistů, iritující politika informačních orgánů, Institutu strategického výzkumu Běloruska a jeho ředitele Arsenije Sivického indikují, že v Minksu zapomněli reformy Mikuláše II.: příliš málo, příliš pozdě, a sedli si do křesla rusofobie. To je již minimálně 200 let staré. Pochází z dob vyhnání Francouzů z Moskvy Alexandrem I. a jeho zastavením se v Paříži 30. 3. 1814. Tehdy dostali Angličané poprvé strach z Ruska, když si uvědomili, že by Rus mohl dojít i do Londýna. Dnes přidávají Angličané do balíku rusofobie, prý Rusy organizované, ohlášení smrti HM Elizabeth II. Bělorusko, v tíživé hospodářské situaci, se snaží otevřením hranic a tolerancí rusofobie odvést pozornost občanů od vnitřních problémů. Tím si začalo koledovat o kopii Ukrajinských poměrů. Doba, kdy Rusko, jak sugeruje Aresnij Sivickij & Co, bude realizovat v Bělorusku hybridní válku, krymský scénář, nebo dokonce státní převrat jaký prý udělalo Rusko v Černé Hoře, nebo násilné odstranění prezidenta Lukašenka, nepřijde. Sivickij se nedočká.
Zatím, co se veřejnost baví, i konspiračními teoriemi, sociologové, věnující se kvalitativním výzkumům, říkají, že prožíváme předvečer kardinálního obratu v masovém vědomí. Obrat bude rozsáhlý a hluboký. Jinými slovy: jedná se o obrat od loajality vůči stávající moci. Je tomu proto, že se revoluce nejdřív uskutečňuje v hlavách lidí. Dnes nejde o to, zda jsou lidé ochotni nebo neochotni vystoupit proti moci. Jde o to, čemu se říká ztráta legitimity. Tu si mohou vykoledovat i ruští provládní experti vysílající západním kolegům stále jeden a týž signál, patřící do kategorie obchodování se strachem: Víte, že může přijít člověk, který bude nebezpečnější a horší než Putin? EU a Ruské elity v Rusku neví, jak se z této situace dostat. Proto je jejich mocenská strategie založena na jediném: budeme čekat. Otázka zní: Na co?
Podívám-li se na konání EU, některé protokoly ze zasedání, a výstupy Jean-Claude Junckera, včetně unavujícího referátu na konferenci v Maastricht 9. Prosince 2016, věnované 25 výročí zavedení Euro, je zcela jasné, že Rusko nemůže brát EU t.č. vážně, i když má zájem o spolupráci. Ale se silnou EU, mluvicí jedním hlasem a respektující smluvní podmínky. Toho času EU takovou není. Je v defensivě, stává se skromnější. Jako jeden z největších projektů EU, který nabízí Junckerm, je bezplatný internet pro každou vesnici EU do roku 2020. Proč? Koho to zajímá, nevím. Ani tzv. Bratislavská cestovní mapa EU není nic jiného než dokument defensivního chování EU. Konsensus, na kterém je EU postavena, je jedem pro EU v krizi světového řádu. EP není na tom o nic lépe. Hledá nového prezidenta, zatímco Janis Emmanouilidis z European Policy Center radí: Teď něco navrhovat na rýsovacím prkně, co se nedá stejně realizovat, nemá cenu, vystřelí to zpět. A nový skandál o tajné úmluvě při hlasování se dere na povrch. Současně v nedalekém sídle ECB Mario Draghi dál kope jámu EU a euru. Dělá banky bez možnosti bankrotu, nepřipouští si rozdíl dvou neslučitelných škol myšlení (severu a jihu EU), který přímo nutí ke snížení rizika evropských bank, sjednocení hospodářské politiky EU a v neposlední řadě urychlenému uvědomění si následků idealizace starých problémů, které řeší přidáním nových. Draghiova pátá zpráva obsahující nutné kroky (1. Hospodářská- 2. Finanční a bankovní- 3. Fiskální- a 4. Politická unie), které mají zachránit EU a Euro nejpozději do 2025, připomíná špatný vtip. Z něho nemůže mít ministr Babiš žádnou radost, ani kdyby vyhrál příští volby. Myšlenka Hospodářské vlády EU s průnikovým právem do národních rozpočtů členů EU, Parlament Eurozóny, nebo vyhlášení úřadu EU komisaře Pierre Moscovici kolektivním Euro-finančním ministerstvem, nevěští nic dobrého pro vztah EU s Ruskem, vztahy uvnitř EU a v jednotlivých státech EU. Ve stínu uvedené problematiky a přiblížení se EU k NATO, EU ztrácí sílu své prvotní myšlenky: být mírovým projektem. O EU, jako projektu zelených, nelze mluvit. Cíle EU z roku 1996, protlačené ambiciózní ex-ministryní, dnešní kancléřkou Merkelovou, EU nesplnila. Nehledě na tuny předpisů a zákonů. To samé platí pro očekávání a cíle climate-summit Copenhagen 2009. EU zastánci budou dále hlásat, že evropský model EU s omezenou suverenitou je jediným řešením nedostatku vlastních přírodních zdrojů a vzájemné závislosti. Současně budou elity EU a USA muset hledat náhradu, koho nenávidět a démonizovat, dojde li k dialogu prezidentů, Putina a Trumpa. Nebude to pro nikoho lehké. Proč?
Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce.
