Předpokládá, že od chvíle ukončení studené války aliance prožívá vážnou „krizi identity". Autor zdůrazňuje, že po rozpadu organizace Varšavské smlouvy se z bloku stal „přežitek minulosti". Přitom včasné rozpuštění NATO by se mohlo stát podstatným vkladem západních zemí do věci míru.
Autor se také věnuje otázce rozšíření NATO na Východ. Podle jeho názoru „není nijak spojeno s ochranou demokracie nebo liberálních hodnot" a má agresívní charakter. Reimann připomíná sliby bývalého ministra zahraničních věcí SRN Hanse-Dietricha Genschera a ministra zahraničních věcí USA Jamese Bakera, daných sovětské vládě. Politici ujišťovali Gorbačova a Ševarnadzeho, že NATO „nepůjde na Východ". Koncem 90.let se ukázalo, že ústní dohody měly být upevněny v mezinárodních dokumentech.
Na závěr sloupkař znovu upozorňuje na „agresívní vlastnosti" aliance. Přitom podle zakládajících dokumentů aliance — Severoatlantické smlouvy z roku 1949 — jsou členské země povinny všestranně napomáhat upevnění mezinárodního míru a bezpečnosti.