V tento den před 75 lety vstoupili do polského hlavního města sovětští vojáci a vojáci Polské armády a našli město v troskách. Mohla by historie probíhat podle jiného scénáře, kdyby Rudá armáda pomohla Polákům dříve?
Druhá Polská republika se zhroutila na podzim roku 1939, když nedokázala odolat náporu wehrmachtu. Vláda uprchla do Londýna přes Rumunsko, západní části země se staly německou generální gubernií a východní se staly součástí Litvy, Běloruské a Ukrajinské SSR. Nicméně na polském území existoval takzvaný „ilegální stát“ - široká síť odporu, včetně civilních a vojenských (především Zemské armády) institucí podřízených londýnské vládě.
Poláci se osvobodí sami?
V červnu až červenci 1944 Rudá armáda rozbila německou skupinu armád Střed a osvobodila Bělorusko. Wehrmacht se tvrdě bránil, ale na konci července a začátkem srpna sovětská vojska překročila Vislu a zaujala pozici několik desítek kilometrů jižně od Varšavy. Tehdy došlo poblíž města k několika velkým tankovým bitvám. Němcům se však podařilo dobře se opevnit a sovětské tankové útoky na varšavskou čtvrť Praga byly neúspěšné. Rudá armáda vyčerpaná dvouměsíční ofenzívou v Bělorusku a nedostatkem paliva a střeliva zastavila ofenzívu poblíž Varšavy.
Cena povstání - téměř 200 000 obyvatel Polska
Právě v té chvíli vedení Zemské armády a londýnská vláda navzdory názoru značné části polských důstojníků, kteří považovali tuto akci za odsouzenou k prohře, nařídily zahájení povstání ve Varšavě 1. srpna. Síly byly nerovné. Proti dobře vyzbrojené a posilami podporované německé skupině v počtu 20 tisíc vojáků stálo 20–25 tisíc špatně vyzbrojených a většinou špatně vycvičených povstalců. Moment překvapení také nepomohl, nacisté byli předem upozorněni na začátek akce a měli čas se dobře připravit. Němci měli jednoznačnou převahu a téměř všechny útoky odrazili. Udrželi si kontrolu nad správními budovami, hlavními komunikačními středisky, mosty, sklady, Varšavskou citadelou a letištěm. Povstání prohrálo prakticky již během prvních dnů. Odpor však pokračoval až do prvních říjnových dnů, kdy povstalci obsadili obytné čtvrti města, k nim se připojily tisíce prostých obyvatel města a ilegálních aktivistů z levicových a židovských organizací, kteří nebyli spojeni se Zemskou armádou a o povstání se dozvěděli až po jeho zahájení. Hrdinský odpor povstalců bohužel nedokázal zvrátit průběh bojů. Němci cílevědomě a velmi krutě potlačili centra odporu, vraždili civilisty a ničili celé městské čtvrti. Během potlačení povstání zahynulo asi 200 tisíc povstalců a civilních obyvatel Varšavy.
Stalin začal dělat ústupky
Nehledě na očividnou prohru povstání premiér londýnské vlády Stanislaw Mikołajczyk, který byl na návštěvě v Moskvě, o něm 3. srpna v zářivých barvách informoval Josifa Stalina. Mikołajczyk vyprávěl o brzkém vítězství povstání a slíbil, že jeho vláda bude vítat Rudou armádou ve Varšavě.
Teprve o týden později Mikołajczyk v průběhu další besedy se Stalinem ho požádal o pomoc povstalecké Varšavě. Stalin s odkazem na skutečnost, že povstání bylo špatně připravené a nekoordinované s Rudou armádou, vyčerpanou mnoha týdny bojů, odpověděl, že nevidí možnost pomoci a špatně připravené povstání je prostě „nereálnou věcí“. Nicméně Rudá armáda letecky dodávala povstalcům zbraně a střelivo. Byly dodány více než 3 miliony nábojů, komunikačních zařízení, více než 130 tisíc kg potravin a více než 500 kg léčiv. Sovětská letadla zahájila letecké útoky na německé jednotky a kryla povstalce ze vzduchu. Když Rudá armáda nabrala sílu, podařilo se jí začátkem září těžkými boji obsadit varšavskou čtvrť Praga, ale ani toto všechno nemohlo zvrátit průběh událostí.
Churchillovy rady nepomohly
Porážka povstání souvisí především se špatnou přípravou a nesprávným politickým úsudkem londýnské vlády. Emigrantská vláda, která neměla dostatek vlastních sil, nechtěla spolupracovat s Moskvou na přípravě povstání. Když se emigranti ocitli v zajetí vlastních iluzí, z nějakého důvodu počítali s pomocí západních spojenců. Winston Churchill a Franklin Roosevelt však v Teheránu přiznali, že Polsko je ve sféře působení Rudé armády a že právě s Kremlem musí exilová vláda koordinovat své plány. K tomu byl samozřejmě nutný kompromis s Lublinským výborem a uznání nové východní hranice země podle Curzonovy linie. Předseda vlády Churchill několikrát a zcela upřímně sděloval svému polskému kolegovi Mikołajczykovi, že musí hledat dohodu s Kremlem a je naprosto zbytečné počítat s vojenskou pomocí povstání ze strany angloamerických sil. Mikołajczyk Churchilla neposlechl a když už povstání začalo, nedovolil organizovat výsadek polských parašutistů z Velké Británie do Varšavy. Západní spojenci se nechtěli hádat s Moskvou kvůli ambicím exilové vlády. Mikołajczykovo ignorování této skutečnosti přišlo účastníkům povstání draho.
Ani síla ani touha pomáhat londýnské vládě
Od roku 1944 do současnosti nepřestaly spory o to, jaké byly příčiny porážky povstání. Někteří říkají, že to bylo špatně připravené, a proto odsouzené k prohře, jiní uvádějí jako hlavní důvod selhání nedostatečnou pomoc Rudé armády. Povstání bylo opravdu velmi špatně připravené a vlastní síly povstalců očividně nestačily k porážce německých jednotek. Na druhou stranu nedostatek seriózní pomoci Rudé armády, což je fakt, byl právě výsledkem této špatné přípravy. Moskva nebyla informována o přípravě povstání, jeho provedení nebylo nijak koordinováno se sovětským vedením a organizátoři z exilové vlády projevili překvapivou neústupnost ve vztahu k sovětským zájmům, ignorovali rady Churchilla a Roosevelta. Za těchto podmínek sovětské vedení postavené před hotovou věc povstání očividně nemělo sílu ani velkou touhu pomáhat londýnské vládě.
Pokud jsou imaginární experimenty v historii relevantní, můžeme si představit, jak by se chovaly anglo-americké síly, kdyby po vylodění v Normandii náhle vypuklo v Paříži špatně připravené povstání organizované francouzskými komunisty v rozporu s radami Moskvy. Myslím, že není pochyb o tom, že právě Churchill by udělal vše, co je v jeho moci, aby Paříž osvobodili Angličané, Američané a k nim loajální síly generála Charlese de Gaulle, a vůbec ne „rudí“.
Nezodpovědná zahraniční politika Druhé Polské republiky
Tragická historie Varšavského povstání je pokračováním nesmírně iracionální a prostě nezodpovědné linie zahraniční politiky Druhé Polské republiky. Stát vytvořený Józefem Pilsudským v sobě spojil nadměrné ambice a nedostatečné možnosti. Namísto hledání způsobů spolupráce v regionu chtěl dominovat. Místo potlačování německého revanšismu podepsal v roce 1934 smlouvu s Adolfem Hitlerem a podílel se na likvidaci nezávislého Československa.
Namísto hledání kompromisu se SSSR v létě 1939 spoléhal na pomoc Velké Británie a Francie proti nacistické agresi. Do tohoto řetězce katastrofických rozhodnutí dokonale zapadá poražené povstání v roce 1944. Každé z nich má jednoznačné vysvětlení, ale všichni společně ukazují, že zahraniční politika Druhé Polské republiky byla řadou hrozných chyb, které předurčily osud tohoto státu. Proto je důležité nedělat hrdinství z chyb politiků, ale dát jim střízlivá a racionální hodnocení. To je jediný způsob, jak se v budoucnu vyhnout opakování katastrof.
Nové historické boje Moskvy a Varšavy
Konec loňského roku byl poznamenán novým zhoršením polsko-ruských vztahů. Důvodem, jak se často stává, je historie. Prezident Vladimir Putin hovořil na kolegiu ruského ministerstva obrany dost tvrdě o polské zahraniční politice předválečného období. Zdůraznil především účast Druhé Polské republiky na rozdělení demokratického Československa spolu s nacistickým Německem a Maďarskem, jakož i smutně proslulý antisemitismus, který vzkvétal v meziválečném Polsku.
Bohužel historické bitvy mezi Moskvou a Varšavou pokračují i v tomto roce. Při analýze moderní doby se politici v obou zemích často uchylují k historickým argumentům. A pokusy o vybudování infrastruktury pro „historické usmíření“, k nimž docházelo v minulosti, byly neúspěšné. Jedním z takových bolestných témat, společně se smrtí zajatých vojáků Rudé armády v sovětsko-polské válce, smlouvou z roku 1939 a tragédií v Katyni, zůstává problém Varšavského povstání v roce 1944.
Hrdinství a hrdinské činy národů Polska a Sovětského svazu
Nehledě na složitý politický kontext a mezinárodní intriky kolem povstání si musíme uvědomit, že jeho obyčejní účastníci, Poláci i Židé, levicoví a pravicoví, jsou hrdinové, kteří beznadějně, ale odvážně bojovali proti nacistickým okupantům. Jejich hrdinství a hrdinské činy neblednou kvůli politické krátkozrakosti a nezodpovědnosti politických vůdců povstání. Stejně jako na hrdiny povstání je nutné s úctou hledět na sovětské vojáky, kteří nakonec osvobodili Varšavu od okupantů v lednu 1945. Rudá armáda vstoupila do města doslova zničeného nacisty, které okamžitě, bez čekání na konec války, začala odminovávat a znovu budovat. Během této operace zahynulo asi 90 tisíc vojáků Rudé armády a celkem více než 700 tisíc sovětských vojáků položilo své životy za osvobození Polska od nacistů. Nakonec to byli právě oni, a ne londýnská vláda, kteří zachránili Poláky před nacisty.
O to je smutnější, že dnes vzpomínku na hrdiny z druhé světové války politici tak často využívají k získávání politických bodů a rozdmýchávání historických sporů. Je možné civilizovaně diskutovat o osobnostech a rozhodnutích Mikołajczyka, Stalina nebo Churchilla, ale je nezbytně nutné ctít památku těch, kteří položili svůj život v boji za svobodu Evropy s německým nacismem, ať už jde o Poláky či Rusy. Tito lidé si zaslouží naši úctu, zaslouží si vzpomínku a pomníky.
