USA – Čína: přestávka před novou konfrontací. Názor

Americko-čínská obchodní dohoda, takzvaná dohoda o první etapě, byla podepsána. Trump a místopředseda Státní rady ČLR Liu He se během oficiálního ceremoniálu radostně usmívali, aby ukázali, že dohoda jim vyhovuje. Brána pro obchod se znovu otevírá a vztahy se normalizují.

Si Ťin-pching nebyl podepsání dohody přítomen, svou vítěznou dohodu Trump tedy podepisoval nikoli s předákem ČLR a ani s ministerským předsedou, ale s jeho náměstkem – Čína tím chce nejspíše ukázat svůj skeptický vztah k podobnému „donucení k obchodu“. A je pro to i jiný názor: je to znatelná porážka Číny, začátek konce systému, který tak důkladně budovala.

Aby Trump osladil hořkou pilulku, prohlásil, že „harmonie mezi oběma obrovskými a mohutnými národy“ má pro svět velký význam. Čína musí nakoupit od USA zboží za 200 miliard dolarů v průběhu nejbližších dvou let. Jde o nákupy v částce až 77 miliard v oblasti průmyslových výrobků, až 52 miliard v energetice, až 32 miliard v zemědělské produkci a až 38 miliard ve sféře služeb. Ta poslední zahrnuje cestovní ruch, finanční služby a cloudové služby. To fakticky zdvojnásobí čínský import zboží.

Obrovské ústupky Číny

Co tím získala Čína? Na první pohled ne moc. Především to, že nebyl uplatněn nový balík zvyšování cel o 15 % v částce 162 miliard dolarů, USA také slibují, že dvojnásobně sníží nynější patnáctiprocentní clo na import v objemu asi 110 miliard dolarů. Co Čína nedostala? Žádná dříve zavedená cla na více než 300 miliard dolarů zrušena nebyla. Možná, že si je Washington drží pro druhou fázi jednání jako nástroj nátlaku.

Čína přistoupila na obrovské ústupky, moudrý vicepremiér Liu He (je skutečně skvělým odborníkem ve světové ekonomice) chytře oznámil, že například nové preference budou přístupny nejen USA, ale i všem jiným partnerům Číny. Čína tedy otevírá své trhy nejen USA, ale i všem zemím, které dříve nemohly prorazit „hlubokou“ obranu čínského trhu, mj. i tenderů, kontraktů a nových hi tech průmyslových oblastí. Získá tím každá země, která je na to předem připravena, má své odborníky a zná logiku práce v Číně.

Obchodní obrat ČLR činil v roce 2017 (špičkovém roce jejího zahraničního obchodu) 1,84 bilionu dolarů. To znamená, že Washington chce Čínu zavázat, aby kupovala od USA přibližně 30 % celkového ročního importu. Jestliže do roku 2017 činil podíl obchodu s USA na zahraničním obchodu asi 14 %, což bylo srovnatelné s obchodem s EU a ASEAN (Rusko má asi 2,4 %), pak nyní je jasné, že se zvýší minimálně na 22 až 25 % a daleko předežene všechny ostatní země.

Na pozadí obchodní války se snížil obrat zboží mezi ČLR a USA v roce 2019 o 14,6 % a činil 541,22 miliardy dolarů, z toho připadá 418,5 miliardy na čínský export do USA. Obnoví-li Peking úroveň importu z USA z roku 2017 a přidá-li k tomu 200 miliard dolarů, bude kupovat zboží a služby celkem za 576 miliard v průběhu dvou let. Ať už se zdá být tato částka jakkoli velká, je dosažitelná, bude ale třeba trochu zatlačit jiné obchodní partnery včetně těch, s nimiž Čína uzavřela nové dohody v letech 2018 a 2019: například Vietnam, Indie, Argentina, četné země ASEAN a dokonce i Rusko. A tady vzniká otázka, na níž nemáme zatím odpověď: budou USA i nadále žádat o třicetiprocentní podíl na čínském importu?

Dopady dohody

Následky dohody nebudou pro čínskou ekonomiku nijak tragické. V roce 2019 činil nominální roční HDP asi 14,14 bilionu dolarů, a zachová-li Čína alespoň šestiprocentní roční růst, bude moci požadavkům USA vyhovět už do roku 2022. Čína navíc doufá, že v rámci první fáze dohody se cla na čínské zboží částečně sníží přibližně na 7,5 % oproti nynějším prohibičním 21 až 25 %. To je dobrá zpráva pro čínské společnosti, bude to ale více než v lednu roku 2018 (tři procenta).

A to všechno je jen jeden bod dohody. Jsou přece také tvrdé požadavky ochrany autorských a patentních práv. A ještě Čína přebírá závazek nedevalvovat jüan uměle a začít ho upevňovat. USA ze své strany vyloučí Čínu ze seznamu měnových manipulátorů. To byla reakce na prudkou devalvaci jüanu v srpnu roku 2019, kdy čínská měna překročila psychologickou hranici sedmi jüanů za dolar, což formálně napravilo další nevyváženost v zahraničním obchodu Číny.

Hlavní otázka zní: proč Čína přece jen přistoupila na většinu amerických podmínek? Teoreticky by Peking mohl zaujmout tvrdý obranný postoj, rozpoutat protiamerickou kampaň, shromáždit pod své prapory spojence, jichž má dost, a v konečném důsledku jasně realizovat model dvou globálních pólů. To by ale znamenalo přechod ke zcela jinému typu čínské ekonomiky – částečně izolované a možná i mobilizační. A jako důsledek by to ohrozilo stabilitu moci v samotné Číně – v zemi, jejíž lid je už zvyklý postupně bohatnout, důvěřovat moci, pracovat pro zahraniční trhy a konkurovat v oblasti hospodářské, a nikoli politické.

Dokonce i bez jakékoli tvrdé konfrontace bylo jasné, že zvyšování tarifů, a to jak přímé, tak i odvetné ze strany Číny, by poškodilo národní ekonomiku. Podle předběžných údajů, které oznámil čínský národní statistický úřad, v roce 2019 vzrostla čínská ekonomika o pouhých 6,1 %. I když podobnému růstu mohou mnohé země jen závidět, pro Čínu to bylo nejnižší tempo růstu za posledních 29 let. Růst průmyslové výroby činil 5,7 % oproti 6,2 % v roce 2018, růst maloobchodních prodejů osm procent oproti devíti.

Mohutný politický hráč

Z hlediska formálního se nic strašného nestalo. Jde však nejen o zpomalení růstu, ale i o to, že tvrdá konfrontace by znemožnila čínské plány vícevektorového vystoupení na zahraniční trhy a vedla by k zastavení mnoha projektů, a to jak uvnitř země, tak i v zahraničí. A Čína si zvolila taktické schéma z Umění války autorů Sun-c’e a Wu-c’e: zásada nezranitelnosti, měkkosti a pružnosti vody, která obtéká kámen. Tedy „povolit a pak zvítězit“.

Další otázka: proč vlastně zasadil Washington Číně ránu právě teď? Čína přece Američanům zcela vyhovovala, dokud jednala v rámci standardního amerického ekonomického modelu. Přesně řečeno, Čína se zvedla mj. i díky tomu, že šikovně využívala západního obchodně ekonomického systému. Nelze ale být v plné míře nezávislou zemí, dokud se opíráte o model, který kontrolují jiné, a od poloviny 10. let 21. století začala ČLR aktivně budovat vlastní model. Ten předpokládá vytvoření částečně alternativního bankovního a finančního systému, nezávislých infrastrukturních projektů v rámci iniciativy Nová Hedvábná stezka, a to hlavní je, že se Čína změnila ze světové továrny na mohutného politického hráče s vlastní globální koncepcí. Kolem ní už vznikl tábor partnerských zemí, a tyto země začaly postupně přecházet od Washingtonu k Číně. A navíc začala Čína aktivně prosazovat vlastní normy vysokých technologií a vtrhla takřka na americkou plošinu. A právě tehdy zasadily USA odvetný úder ve snaze donutit Peking k tomu, aby se vrátil k americkému modelu.

Ještě před rokem se mnoha čínským odborníkům zdálo, že jde o běžné, i když značné ekonomické třenice, které se dají urovnat ve vyčerpávajících jednáních. K vystřízlivění došlo brzy: začalo být jasné, že obchodní třenice jsou jen součástí dlouhodobé politiky USA zaměřené na omezování vlivu Čínu. Washington útočí na Peking na všech frontách, souběžně s obchodními sankcemi probíhá útok na technologické giganty, jako jsou Huawei, ZTE a mnohé další, omezuje se také šíření čínských inovací ve světě. Čína je obviňována z porušování lidských práv, vytváří se image země, která se zabývá technologickou a hospodářskou špionáží – z Číny se dělá jakási „toxická země“. A už nejde jen o obchod – jde o boj o globální budoucnost.

Odkaz opiových válek

Co Číně uškodilo, jak se dostala do podobné situace, i když má tak vyspělou ekonomiku? Zdá se, že tady zapůsobil stejný faktor, co i před vpádem západních zemí do Číny v době opiových válek z let 1839 až 1860. V první čtvrtině 19. století byla Čína co do objemu HDP první zemí světa a vyráběla samostatně prakticky všechno, snad kromě zbraní. A v té době ublížila této zemi jistá domýšlivost: Říše středu si prakticky nevšímala okolního světa a všem sousedním státům nabízela vlastní model finanční a administrativní podpory výměnou za bezpodmínečnou loajalitu.  Takový jednostranný model „asijské diplomacie“, který nedovoloval věnovat pozornost realitám vnějšího světa, narazil na zkušené a dobře vyzbrojené západní země a zkrachoval.

Čína tehdy prohrála svou nezávislost během několika let – a ani vyspělá ekonomika jí nepomohla. Nyní může být situace podobná – přirozeně s ohledem na jiné historické podmínky: Čína tak uvěřila ve stabilitu navrhované Nové Hedvábné stezky a tak aktivně ji prosazovala, že už si ani nevšímala toho, že existuje zatím v rámci jiného modelu. A musíme uznat, že v USA pracují výborní znalci, kteří velmi dobře chápou, z jaké strany je třeba na Čínu zaútočit.

Čínu v podstatě donutili k povinnému nákupu přesně označené nomenklatury zboží (v dohodě jsou rozepsány prakticky všechny druhy zboží) bez jakékoli tržní konkurence, bez nabídkových soutěží a bez ohledu na dohody, které už podepsala ČLR s jinými zeměmi. Podobné urovnání mezi dvěma členskými zeměmi WTO vypadá dost divně. A mělo by to znepokojit jiné země: s nimi přece mohou zacházet stejným způsobem. USA usilovaly také o něco jiného: chtěly ukázat, že kontrolují situaci ve světě, když mají nástroje vlivu na takového ekonomického giganta, jakým je Čína. Má to být znamení i pro jiné země, které se podle názoru USA až příliš spřátelily s Čínou.

A co Rusko?

Nás ale skutečně znepokojuje, jestli se to dotkne Ruska. Musíme se připravit na to, že čínský trh bude ještě tvrdší a více konkurenční než dříve. Některé ruské potravinářské společnosti dokázaly využít naskytnutých možností a přijít na čínský trh. Značně jsme zvýšili například dodávky sóje a mražené ryby (v částce kolem 250 milionů USD a 1,5 miliardy USD v roce 2018), teď to bude ale složitější. Podle dohody musí Čína kupovat od USA ročně sóju za 18,8 miliardy dolarů a mořské plody, včetně ryb, za 1,48 miliardy, mouku za více než 1,4 miliardy dolarů. Před prudkými výkyvy v dodávkách ropy a plynu do Číny jsme chráněni dlouhodobými dohodami, je už ale jasné, že právě USA budou v nejbližší době hlavními dodavateli energetických médií do Číny. Zpomaluje se také růst rusko-čínského obchodu: podle předběžných výsledků roku 2019 činil jeho objem 110,75 miliardy (růst o 3,4 % ve srovnání s rokem 2018).

V průběhu těch 18 měsíců konfrontace se Čína chovala dost opatrně a odpovědně. Vůbec nechce zbourat nynější obchodní systém, protože v přímém slova smyslu z něho žije – vždyť právě kvůli tomu Čína v posledních letech tak důkladně buduje nové logistické infrastruktury. Čína se mnohému naučila a určitě vyvodila patřičné závěry. Má před sebou ještě těžká jednání o druhé etapě dohody, což se má dotknout samotného modelu hospodářského rozvoje Číny – a to je pro ni velmi důležité.

A ještě má Čína výbornou historickou paměť. Můžeme tedy očekávat, že Čína připraví dlouhodobou reakci.