Z pohledu příznivců evropské integrace za každou cenu je to téměř vydírání, přičemž v nejnepříznivější době. Ale z pohledu euroskeptiků je nyní právě ta vhodná chvíle zjistit, kolik stojí (v konkrétních miliardách eur) všechny rozhovory o evropské solidaritě a všechna ujištění, že Evropská unie je rodina, v níž se všichni členové jeden o druhého starají, zejména v podmínkách společné smrtící hrozby.
Jak uvádějí britské noviny The Telegraph, skupina italských politiků, včetně členů parlamentu a primátorů z různých politických stran, koupila stránku předních německých novin Frankfurter Allgemeine Zeitung s cílem vyzvat německou politickou elitu, aby přestala „klást odpor organizování celoevropského financování programu boje proti koronaviru a ozdravného programu ekonomik zemí postižených koronavirem“.
Výzva také obsahuje zahalenou narážku na skutečnost, že EU jako struktura nemusí epidemii přežít, pokud v podmínkách takové jasné krize některé země projeví zásadně sobeckou pozici. „Drazí němečtí přátelé, spolu s koronavirem se západní svět opět dostal do středu pozornosti (historické - pozn. red.). Evropská unie dnes nemá takové prostředky, aby reagovala na krizi jako jednotná fronta. Pokud Evropská unie neprokáže, že (jednotná fronta - red.) existuje, sama přestane existovat.“ Právě tuto větu lze považovat za hlavní návrh a za hlavní výtku, které jsou adresovány Berlínu z Říma.
Celkově můžeme říci, že konflikt mezi severní a jižní (a pokud nazveme věci pravými jmény, mezi bohatší a chudší) částí Evropské unie ústí do jedné otázky: kdo a kolik zaplatí, aby celá ekonomika eurozóny a Evropské unie celkově neskončila v hluboké krizi a nezůstala tam i po skončení epidemie? Je třeba zvláště zdůraznit, že v každém případě je navrhováno platit potom, protože žádný z účastníků politických bitev, na jejichž výsledku závisí (podle italských politiků) budoucnost Evropské unie, stejně nemá peníze. To znamená, že boj probíhá o to, na koho konkrétně budou pověšeny ty dluhy, které budou nasbírány s cílem zachránit evropské ekonomiky. Zvláštní pikantnost dodává současné situaci ten fakt, že formát „každý za sebe“ je možný, ale obtížně proveditelný prakticky pro všechny členské státy EU, s výjimkou Německa, Rakouska, Holandska, Lucemburska, Dánska a možná Švédska a Finska.
A to v tom pozitivním případě, když se najde dost ochotných to udělat. Samozřejmě je možné počítat s tím, že všechny tyto dluhopisy, rychle vydané vládami Itálie, Francie atd., odkoupí (přímo nebo nepřímo) Evropská centrální banka, která na sebe vezme všechna rizika a problémy. Ale v takovém případě jak politici, tak obyčejní občané evropských zemí, kteří jsou vystaveni viru a jeho ekonomickým důsledkům, mohou položit logickou otázku, zda jsou role a finanční toky v rámci samotné EU spravedlivě rozděleny.
Pokud tuto situaci vyjádříme v hrubých termínech, ukáže se, že „migranty musíme přijímat všichni společně, protože to řekla Merkelová, nehledě na všechny důsledky. Sankce proti Rusku musíme zavést všichni společně, protože to řekla Merkelová a máme evropskou solidaritu, i když všichni trpí ekonomicky. S důsledky krize se však musí každý vypořádat na vlastní náklady, protože to řekla Merkelová a evropská solidarita je o něčem jiném“.
V rámci spravedlnosti je třeba uvést, že pokus italských politiků, nehledě na celou jeho krásu, co se týče politické PR, pravděpodobně nic neovlivní. Minulý týden se francouzský prezident Macron vyslovil pro podporu „koronabondů“ a během posledního summitu vedení EU uspořádal francouzský prezident skutečnou potyčku (prostřednictvím systému video komunikace, neboť se summit konal virtuálně), pohádal se s vedoucími představiteli bohatších evropských zemí právě kvůli problému převzetí společných dluhů na boj proti krizi.
Jak zdůrazňuje americký časopis Politico, „v důsledku tohoto sporu bylo vedení EU na pokraji politického kolapsu a úplnému kolapsu se podařilo zabránit pouze díky dohodě, které se podařilo dosáhnout díky úsilí předsedy Evropské rady Charlese Michela, o tom, že vedení (zemí EU – pozn. red.) se vrátí k debatě za dva týdny, až zváží oficiální návrhy ministrů financí eurozóny. Nicméně setkání vedoucích představitelů, které mělo ukázat jednotu bloku (evropského – pozn. red.), místo toho odhalilo hořké neshody způsobené trvajícím pobouřením ohledně vypořádání dluhové krize v eurozóně před deseti lety, jakož i nedávným rozlícením (Itálie – pozn. red.) kvůli počáteční neochotě ostatních zemí EU pomoci Itálii zdravotnickým zařízením“.
Bez ohledu na to, jak se krize „koronabondů“ vyřeší, pro Evropskou unii to asi dobře nedopadne. Pokud nebude společný dluh, budou mít v příštích volbách v mnoha zemích, které utrpěly ztrátu, šanci na vítězství ty strany, které budou navrhovat buď se pomstít Bruselu a Berlínu, nebo se jim alespoň dále nepodřizovat.
Kromě toho se i někteří systémoví evropští politici možná rozhodnou přejít na více euroskeptické pozice. A pokud budou „koronabondy“ vydány v souladu s návrhy Macrona nebo italských politiků, vzniknou problémy již v bohatších zemích Evropské unie, v nichž mohou voliči chtít podporovat ty politiky, kteří odmítají pověsit na své daňové poplatníky dluhy italských úředníků. Ideální řešení bez negativních důsledků už neexistují a bude potřeba dost rozhodná ochota k vážným kompromisům ze strany vedoucích představitelů Evropské unie, aby se hlavní obětí epidemie nestala sama Evropská unie.
