Natalja Koněvová: Dokáži si představit, co by řekl otec…

To, o čem úřady Prahy 6 tak dlouho mluvily, se stalo: pomník maršála Koněva byl sundán z podstavce na náměstí Interbrigády v Bubenči. Proč se to stalo právě teď, kdy Rusko a Česká republika, stejně jako celý svět, bojují s nepřítelem neméně hrozným než nacistický fašismus? Sputnik se rozhodl zjistit názor maršálovy dcery Natalji Ivanovny Koněvové.

Koněvová: Mám pocit, že se tak stalo ve chvíli, kdy odpůrci rozhodnutí úřadů Prahy 6 prostě nemohli fyzicky vyjádřit svůj postoj k demolici pomníku. Na základě existujících omezení nemohl nikdo přijít a říct své rozhořčené „Ne!“ Jak probíhala demolice, jsem sledovala prostřednictvím televize. Víte, co mě nejvíce překvapilo? Zdálo se mi, že pan starosta Kolář to udělal vyzývavě, pro vlastní PR. A ta jeho cynická, řekla bych morbidní (pohřební) věta na internetu, že Koněv nemá roušku, proto prý tady nemůže stát, je otřesná. Mohu panu Kolářovi odpovědět ve stejné metafoře s maskou. Zjevně se rozhodl masku sundat, protože předtím maskoval svůj záměr zbavit se pomníku technickými a geologickými hledisky umístění na náměstí Interbrigády a skutečností, že není možné zastavit činnost vandalů. Nyní je naprosto očividné, že důvody pana Koláře jsou zcela jiné. Jeho poznámka o Koněvovi bez roušky, vyřčená na adresu válečného hrdiny, který byl vyznamenán řády a medailemi všech států bojujících proti fašismu, je samozřejmě urážka. Všechno je jasné. Víte, temné věci se dělají pod rouškou noci. Tady se to dělo pod rouškou karantény. Virus nenávisti byl silnější než koronavirus. Zkrátka: „Ahoj vám všem! Já jsem bez masky!“

Český tisk uvádí, že pouze komunisté a ... Pražský hrad znovu protestují proti odstranění Koněvova pomníku. Jsou citována slova tiskového mluvčího prezidenta Jiřího Ovčáčka, který prohlásil, že úřady v Praze 6, které odstranily pomník Koněva, se rozhodly udělat ostudu České republice.

V každé společnosti existují různé pohledy na politické události a není pochyb o tom, že demolice pomníku osvoboditele Prahy je politickou událostí, která byla jaksi umístěna do roviny historie. Nu což, musíme si přiznat, že v České republice jsou lidé, kteří jsou ochotni smazat vzpomínku na hrdinské činy Rudé armády, která osvobodila jejich zemi. Ale existují i ti, kteří se proti tomu staví, kteří si pamatují hrdinský čin ruského vojáka, který s cílem vykořenění hitlerovského fašismu přišel i do Norska, do dalších evropských zemí, například do Rumunska, Maďarska, na Slovensko, kde byly fašistické strany.

Celé drama boje s Koněvovým pomníkem je v tom, že zástupce neuznávání faktu osvoboditelské mise Sovětské armády je u moci v Praze 6.

Vzhledem k tomu, že znáte povahu vašeho otce, můžete předvídat reakci maršála Koněva na podobnou událost, kdy je odstraňován pomník vojevůdce v zemi, kterou osvobodil? Co by udělal, jak by se zachoval?

Co by udělal, kdyby v jeho přítomnosti byl ničen památník hrdiny? Myslím, že by zachoval klid. Můj otec měl výjimečnou schopnost se ovládat, byl to muž s ocelovými nervy. Věděl, jak brzdit emoce. Sebeovládání bylo pro něj jako pro vojáka prostě nezbytné, aby se nedopustil unáhleného a nerozumného jednání. Ale přitom byl Koněv ve svém nitru velmi emocionální, měl cholerickou povahu, což věděli a viděli jen příbuzní. Otec činil promyšleně, racionálně a chladnokrevně ta nejtěžší rozhodnutí, jako byl například po vítězství návrat Edwarda Beneše do vlasti. On sám osobně přivezl z košického letiště do Prahy zákonného prezidenta země. A fotografie, jak si podávají ruce, jejich rozhovory na Pražském hradě dodnes hřejí u srdce.

Tyto záběry nám ukazují, že dialog mezi lidmi různých politických názorů je v každém případě možný.

Myslíte si, že i po excesu s památníkem Koněva by mohl být obnoven dialog mezi Rusy a Čechy?

Jsem si tím naprosto jistá! Vzpomínám si, jak v roce 1961, během berlínské krize, můj otec, tehdy hlavní velitel skupiny sovětských vojsk v Německu, zahájil dialog s americkým generálem. V určitém okamžiku stály sovětské a americké tanky proti sobě a poté, co bylo zabráněno konfliktu, svět skutečně unikl třetí světové válce. Strany se dokázaly dohodnout. Vzpomínám si, jaké krásné dary byly předány později, po Vánocích, mému otci od Američanů, na znamení vděčnosti za navázaný dialog. A noviny poté psaly, že se maršál Koněv ukázal jako mistr dialogu. Totéž se stalo v poválečné Vídni, kde stále bylo mnoho stoupenců nacionálního socialismu, ale otec se dohodl i se starostou Vídně a se zástupci různých úřadů, on měl tento neocenitelný dar schopnosti dialogu. Dnes, v podmínkách pandemie a finanční krize, se musíme domlouvat a nekazit vztahy předváděním pohrdání, což si dovolily úřady Prahy 6 vůči Rusům. Za sebe mohu říci, že jsem nikdy neměla nic proti Čechům. Takový vztah k českým lidem jsem získala od svého otce, který Čechy znal a vážil si jich, díval se s humorem na některé jejich národní zvláštnosti.  Nikdy si však nedovolil přezíravá, arogantní nebo urážlivá slova.

Co jste pocítila, když jste uviděla reportáž z náměstí Interbrigády?

Šok. Koněv jako zločinec na provaze v Praze a předtím, v roce 1991, Koněv na provaze v Krakově ... Možná je třeba se zamyslet, proč se to dělá?