Poznamenal, že Adolf Hitler pod vyhrůžkou smrti zakázal ústup nebo vzdání se, dobytí Vídně se však obešlo bez globální zkázy a obyvatelé města osvoboditele vítali.
Útoku na Vídeň se zúčastnily jednotky 3. ukrajinského frontu (velitel maršál Sovětského svazu Fjodor Tolbuchin), levého křídla 2. ukrajinského frontu (velitel maršál Sovětského svazu Rodion Malinovskij) a Dunajské vojenské flotily (velitel kontradmirál Georgij Cholostjakov). Z obou stran se operace zúčastnilo přes 23 tisíc děl, 2 000 tanků a 1 700 letadel.
„Hitler rozkázal držet Vídeň do poslední možnosti, pod vyhrůžkou smrtí. Rakousko je jeho vlast, proto pro něj měla porážka osobně obrovský psychologický význam. Německé vedení se všemi silami snažilo udržet tento ekonomický region, protože tady mělo poslední podniky na těžbu ropy, které zásobovaly německou armádu palivem,“ řekl Mjagkov.
Historik připomněl, že v roce 1938 bylo Rakousko připojeno k Německu a země se stala fakticky oblastí Třetí říše pod názvem Ostmark. Sovětská vláda však na rozdíl od řady západních spojenců nikdy neuznala anexi Rakouska, proto podle jeho slov nehledě na to, že proti Sovětskému svazu válčilo na straně Němců víc než půl milionu Rakušanů, vojáci vůči nim nebyli nenávistní, považovali je fakticky za oběti.
Morální převaha
„Před zahájením operace v Moskvě prohlásili, že Rudá armáda hodlá poskytnout rakouskému lidu pomoc v navrácení nezávislosti a demokratických svobod. Později bylo zveřejněno zvláštní prohlášení, ve kterém se uvádělo, že Sovětský svaz si nečiní nárok na část rakouského území a změnu sociálního zřízení Rakouska,“ řekl vědecký ředitel vojenské historické společnosti.
Připomněl, že sovětské síly 2. a 3. ukrajinského frontu zaměřené na Vídeň čítaly 640 tisíc vojáků, útoku se rovněž zúčastnili bulharští vojáci počtem 100 tisíc lidí. Útočníci měli ve výzbroji 17 tisíc děl a minometů, 1 300 tanků a 1 000 letadel. Němci se bránili silami armádního seskupení Jih složeného z německých a maďarských vojáků počtem 430 tisíc lidí, vy výzbroji měli šest tisíc děl, 700 tanků a stejný počet letadel.
„Tento poměr sil jasně ukazuje, že sovětská armáda neměla převahu ani v lidech, ani v technice. Ale tenkrát v závěrečné fázi války měli sovětští generálové obrovské zkušenosti z velení a vojáci cítili naprostou morální převahu nad nepřítelem. Právě proto je vídeňská operace jednou z nejskvělejších operací Rudé armády za celou dobu Velké vlastenecké války,“ řekl Mjagkov.
Připomněl, že se Němci připravovali na vážnou obranu Vídně a že generálplukovník SS Josef Dietrich, který jí velel, dračími způsoby posiloval kázeň v obranných jednotkách. Z celého mužského obyvatelstva Vídně ve věku 16-60 let byly sestaveny oddíly domobrany Třetí říše (Volkssturm), každý voják dostal ruční granátomet, kterým měl zastavit ruské tanky.
„Terén byl vhodný na vytvoření pevné obrany: rakouská krajina se skládá z pohoří a četných kanálů, které ztěžují postup vojsk. Němci zakopávali tanky a samohybná děla do země. Na nebezpečných přístupech k městu byly vykopány protitankové příkopy a umístěny protitankové a protipěchotní zátarasy.
Byla připravena opěrná stanoviště a několik obranných čar, jež se skládaly ze tří řad zákopů, palebných bodů chráněných ostnatým drátem a minami. V samotném městě byly postaveny barikády, ulice byly zataraseny a zaminovány. V mnohých budovách byla rovněž zřízena palebná stanoviště. Všechny mosty přes Dunaj byly připraveny k likvidaci. Německé velení chtělo přeměnit Vídeň v nedobytnou pevnost,“ připomněl historik.
Zachraň a zachovej
Všechno svědčilo o tom, že boje budou ničivé a že toto krásné město bude zničeno, měly zahynout tisíce vídeňských obyvatel. Ale Tolbuchin, který se snažil zachránit historické a architektonické památky a vyhnout se obětem, se 6. dubna obrátil k obyvatelům Vídně, aby zůstali na místě a všemožně bránili nacistům v ničení města, aby poskytli pomoc sovětským vojákům. Mnozí obyvatelé tuto výzvu uposlechli.
„Sovětské velení přijalo rozhodnutí o nepoužití ve Vídni těžkých zbraní. Město dobývaly speciální útočné skupiny ženistů, příslušníků technických jednotek, střelců, odstřelovačů, kteří působili v jednotlivých městských čtvrtích. Byly uplatněny zkušenosti z obrany Stalingradu a útoku na Budapešť. Bojovali doslova o každý dům a čtvrť. Aby se vyhnuli obětem na civilistech a nezničili nádhernou architekturu města, používali ruční zbraně, tedy granáty,“ řekl Mjagkov.
Připomněl, že Němci vyhodili do povětří všechny mosty a ponechali pouze jeden Říšský most (Reichsbrücke). Byl zaminován, ale ponechán, aby byla možnost manévrování mezi západní a východní částí města. Vedle mostu posílili Němci obranu. Útok na něj mohl způsobit explozi, což by zkomplikovalo postup sovětských vojáků, kteří by museli překonat řeku. Útoky na most 9. a 10. dubna nebyly úspěšné, proto se sovětské velení rozhodlo k odvážnému kroku: vysadit vojáky z lodí Dunajské flotily u Říšského mostu a náhlým útokem ho dobýt.
Hrdinský čin tankistů
„V této operaci vykonal hrdinský čin náš tankista, poručík Alexandr Kudrjavcev. Vyjel na most a likvidoval nepřátelská palebná stanoviště. Tank byl zasažen a vzplanul, ale tankisté pokračovali v palbě. Ještě jeden zásah posádku zabil. Za tento hrdinský čin dostal Kudrjavcev titul Hrdina Sovětského svazu in memoriam,“ připomněl historik.
Po dobytí města získali mnozí sovětští vojáci a důstojníci možnost projít se Vídní. Do ulic vyšli prakticky všichni obyvatelé, všechna okna byla dokořán a zněla z nich hudba, klavír nebo housle, lidé zpívali a tančili, vítali sovětské vojáky, darovali jim květiny.
Cesta na Prahu a Berlín
Mjagkov připomněl, že ve Vídeňské operaci bylo rozdrceno velké seskupení Wehrmachtu. Berlín ztratil kontrolu nad ještě jedním velkým průmyslovým centrem Evropy, vídeňským, včetně důležitého ropného ložiska. Byla uvolněna cesta na Prahu a Berlín.
„V roce 1955, po stažení vojsk, se Rakousko stalo neutrálním státem. Má dobré vztahy s Ruskem. Toto pozitivní klima vzniklo proto, že si rakouský lid uvědomil, co je to nacismus, jaká neštěstí způsobuje, a učinil z toho závěr, že to již nikdy nepřipustí,“ řekl historik.
Rakušané podle jeho názoru dnes uctívají památku sovětských vojáků, jež padli za osvobození Rakouska. Hned po válce byl ve centru Vídně odhalen pomník hrdinům Rudé armády. Ve Vídni mají další pomníky osvoboditelům, 300 vojenských hrobů a pamětních míst.
