Trapas ČT, tlachání chvilkařů, výkřiky aktivistů a další mediální zajímavosti týdne pod lupou Petra Žantovského

Mediální analytik Petr Žantovský poskytl pro Parlamentní listy komentář k mediálním událostem, jež tento týden hýbaly veřejným děním.

Trapná zmínka o České televizi

Mediální analytik nejprve připoměl, že ve čtvrtek tragicky zemřel zpěvák folkové hudby a člen Spirituál kvintetu Dušan Vančura. „Z obavy před nákazou koronavirem nenavštívil lékaře se zánětem zubu, ale ten mu způsobil sepsi organismu, na niž zemřel. Na české scéně působil šedesát let, členem Spirituál kvintetu byl přes padesát let. Ať si o tom každý dle svého vkusu myslí, co chce, tato skupina nesporně byla velkým fenoménem od šedesátých let. Je tedy správné, že média připomínají odkaz tohoto velmi významného člena skupiny, protože posledních padesát let byl častým, ne-li nejčastějším autorem textů písniček, což byly předělané spirituály, barokní písně a další,“ uvedl pro ParlamentníListy.cz Petr Žantovský.

Podle něj byl Dušan Vančura velice originálním a šikovným textařem, ba dokonce vůbec nezaměnitelným spolutvůrcem písniček kapely. Žantovského velice překvapil ten způsob, jakým se Česká televize poklonila památce umělce.

„Například TV Noe odvysílala pořad, který natočila v cyklu Cvrlikání letos v únoru ještě s účastí Dušana Vančury, a tudíž zahrnoval kapelu i vzpomínání členů v nejaktuálnějším stavu. Zato ČT art – naše slavná veřejnoprávní a námi všemi bohatě placená televize – se zmohla na to, že hrábla do archívu ještě Československé televize a vytáhla dokument z roku 1990 v režii Viktora Polesného a jen tak ho do vysílání frkla za film o Cézannovi,“diví se mediální analytik.

Tvrdí, že Česká televize má ve svém archivu podstatně aktuálnější koncerty Spirituál kvintetu, což znamená, že by příprava střihového dokumentu z různých období kapely byla nejen jednoduchou práci, ale i zajímavým úkolem pro dramaturga. Ale vzhledem k tomu, že se něco podobného ve vysílání ČT neobjevilo, považuje to za velký trapas.

„Mně to přišlo velmi trapné a velmi nedůstojné České televize. Je to jen další opravdu velký černý puntík na renomé této instituce,“ podotýká Petr Žantovský.

Tragičnost postavy Mikuláše Mináře

V úterý bylo na Seznamu zveřejněné tzv. svědectví o životě v době nákazy, v němž byl mimo jiné vyprávěn příběh předsedy Milionu chvilek Mikuláše Mináře.

„Musím říct, že jsem se chvilku smál, ale pak mi přeběhl mráz po zádech. To nevymyslíte. Cituji: ‚V době koronavirové pandemie musel předseda Milionu chvilek Mikuláš Minář přerušit protivládní akce. Stáhl se na samotu, kde si procházkami po lesích čistí hlavu a přemýšlí, jak by se svým hnutím mohl v době krize přiložit ruku k dílu a pomáhat lidem v nouzi.‘ Lidé jsou už víc než měsíc v nouzi a pan Minář si teď čistí hlavu a přemýšlí, jak by přiložil ruku k dílu,“ poznamenává Petr Žantovský.

Ve svědectví pak bylo vysvětleno, že Minář zahájil provoz jednoho internetového portálu, jehož součástí je tzv. mapa občanských iniciativ zobrazující nabídku pomoci a poptávku po ní. Lidé si tam například vyměňují roušky za dezinfekci a podobně. Žantovský si však myslí, že tahle iniciativa ani nestojí za pozornost, jelikož lze na internetu najít libovolnou informaci, aniž by nutně byla shromážděna na jednom webu. „To zvládne dobrovolník u počítače v obýváku a nepotřebuje na to milionové sumy, které protékají Milionem chvilek. Je to spíš autoironický sebevýsměch, co v dokumentu předvádí Minář jako zcela vážnou a důležitou aktivitu. Přitom to je aktivita zcela k ničemu. Kdyby lidé, co jsou navázáni na Milion chvilek, zašli za ministrem zemědělství a řekli, že se hlásí na zemědělské práce, protože ubývá sezonních pracovníků, když odjeli Ukrajinci a jiní, tak to bych smekl a možná bych si pana Mináře začal i vážit, protože bych pochopil, že mu je jasné, co vlastně teď nastane. Až se pandemie přežene, tak se bude muset velice intenzivně začít myslet na obnovu země,“ říká Petr Žantovský.

Hlavní průmyslové oblasti, jež budou prvořadě vyžadovat rehabilitaci, jsou nepochybně zemědělství a potravinářství. Bude se proto zesilovat potřeba přenášet nové ideje ohledně těch způsobů, jak by se dalo průmysl zachránit.

„Kdyby se tyhle dle mého zbytečné politické neziskovky začaly zabývat něčím pořádným, tak by si jich lidé začali vážit. To ale nehrozí, protože Minář vzápětí zdůrazňuje: ‚Ani v této době není možné polevit v důsledném sledování veškerých kroků vlády. Musíme mít pořád kritické oko, jestli se někde v pozadí neděje něco nekalého.‘ Tak Minář nám sděluje, že nebude dělat nic kromě nějakého internetového portálu, ale navíc se vžívá do role nějaké tajné policie,“ podotýká mediální analytik.

Žantovský je dokonce přesvědčen, že společenský dopad Minářovy činnosti spočívá hlavně v rozdělení společnosti, jelikož spolek podle něj selhává ve zformulování skutečné potřeby Česka.

„Tenhle samozvanec, který někde získal balík peněz na to, aby dvakrát sezval lidi na Letnou a párkrát na pražská náměstí a tam s nimi za krásného počasí pokecal, popil nějaké pivo, zazpíval si nějakou písničku a šlo se domů, se jenom zúčastnil toho, čemu se říká vytváření rozdělené společnosti. Rozdělil ji zase ještě o kus víc, protože dal určitému typu lidí téma do úst, vložil jim tam nějaká hesla a dostal je do davu, kde se přestává přemýšlet. Opravdu přemýšlet o tom, co ta země potřebuje a nepotřebuje. Pro mě je to nejtragičtější postava dnešní doby a opravdu se těším na okamžik, až to praskne, kdo ho platí, kdo ho angažoval a o co celé téhle aktivitě jde. Protože ono dřív či později praskne vždycky všechno,“ domnívá se Petr Žantovský.

Dopis právníků

Podobně jako s Mikulášem Minářem vnímá mediální odborník příběh s dopisem právníků apelujících na ombudsmana, který byl tento týden zveřejněn na Respektu. Tým právníků a studentů práva tam ombudsmanovi Křečkovi vytýká jeho postoj ve věci zákazu přítomnosti otců u porodu partnerek v době pandemie.

„Pan Křeček se k tomu vyjádřil tak, že je to v pořádku a šetřit to nebude, protože ‚v mimořádné době se dějí mimořádná opatření‘. Já bych tu větu podepsal a myslím, že by ji podepsal každý odpovědný otec, protože každá další hlava při porodu zvyšuje riziko nákazy. Představte si, kdyby se v porodnici v pražském Podolí objevil koronavirus na novorozeneckém oddělení, co by to bylo za řev. A řvala by stejná paní Svobodová a stejní právníci a stejní petenti, jak je možné, že oni – mínili by vládu, Křečka a další – dopustili pandemii mezi novorozenci,“ míní mediální odborník.

Neúměrnou snahu podrobit kritice každý krok proto dává Žantovský do protikladu k aktivnímu jednání, jež je zatíženo požadavkem rychlého a účinného rozhodování.

„Kritizovat, kaceřovat, odsuzovat, to umí každá trubka. Ale něco dělat, vymýšlet opatření v takové rychlosti, v takovém sledu a tak, aby se odvrátily nejhorší škody, je něco jiného. To už několik týdnů dělá vláda a já jí to vůbec nezávidím. Je to neuvěřitelně náročné, nepředstavitelné, protože jsme nikdy nic takového nezažili. Babišova vláda je první, která se něčím takovým musí zabývat. A tudíž musí nutně občas dělat chyby, musí improvizovat, musí být průzkumníkem slepých cest prostě proto, že žádné zkušenosti nejsou,“ upozorňuje analytik.

Komentář k diskuzi o maršálovi Koněvovi

Na závěr rovněž uvedl své stanovisko k historické postavě maršála Koněva. Svůj názor staví hlavně na argumentu, že „kromě spousty vyznamenání doma a v zemích východního bloku dostal Koněv řády i jinde“. Tak například mu bylo ve Francii uděleno nejvyšší francouzské státní vyznamenání založené v roce 1802, tamtéž pak dostal i Válečný kříž. A nebyla to zdaleka jediná země.

„Tak to je Francie. Dále, světe, div se, velký nepřítel všeho sovětského a ruského, Polsko, poctilo Koněva hned třemi nejvyššími řády. Jednak Řádem grunwaldského kříže 1. stupně, což je polské vojenské vyznamenání založené v listopadu 1943 během druhé světové války odbojovou organizací Lidová garda. Udílel se za statečnost a zásluhy v boji s nacistickým Německem. Dále dostal velkokříž Řádu Virtuti Militari, což je nejvyšší polské vojenské vyznamenání udělované od roku 1792. A dále velkokříž Řádu znovuzrozeného Polska, což je druhý nejvyšší polský občanský řád, který je udělován za obecné zásluhy o Polskou republiku,“ poznamenává Petr Žantovský.

V souvislosti s tím, že poslední uvedený řád byl rovněž udělen Edvardu Benešovi a Janu Masarykovi, si mediální odborník pokládá otázku: „Mám tedy chápat to, že Beneš, Masaryk a Koněv jsou všechno stejní zločinci, když nosí stejný řád Polské republiky? Pan starosta Kolář se k tomu samozřejmě nevyjádří, protože o tom nic neví, a pokud náhodou ano, tak ho to nezajímá. A ještě dva státy, které jsou neméně důležité a zajímavé jako ty jmenované. Spojené království ho ocenilo čestným titulem rytíř – komandér Řádu lázně. Ten řád vznikl v roce 1399, zanikl v roce 1661, obnoven byl králem Jiřím I. v roce 1725. Vstup do řádu byl spjat s obřadnou lázní, mělo to svůj rituální význam. Je to jedno z nejvyšších britských vyznamenání. Také obdržel britský Vojenský kříž. Původně ho dostávali jen občané Británie a Commonwealthu, později také příslušníci spojeneckých sil jako uznání činů příkladné statečnosti během aktivních operací proti nepříteli.“

Seznam zemí, které zásluhy maršála Koněva uznaly, by se neobešel bez USA. Podle slov Žantovského mu udělily totiž vyznamenání komandér Záslužné legie, které jednotlivci získávají za zvláštně záslužné plnění výjimečných úkolů a jiné mimořádné výsledky.

„Stejné vyznamenání nosí na své hrudi také jistý Petr Pavel, který byl v letech 2015 až 2018 předsedou vojenského výboru NATO. Znamená to, že Petr Pavel a Koněv jedno jsou? Jsou to stejní zločinci? Kdyby někoho napadlo postavit sochu Pavlovi, vytáhne starosta z Dejvic s houfnicemi na sochu Petra Pavla, nebo mu bude lízat paty, kdyby se Petr Pavel náhodou stal prezidentem této země? Co myslíte, jaká odpověď je pravděpodobnější?“ ptá se Petr Žantovský.