Skála připomněl, že osvobozování města začalo Pražským povstáním. „Pražský rozhlas, statečný mluvčí i organizátor povstání, začal od prvních hodin vysílat volaní o pomoc, v ruštině, mířilo k Rudé armádě a bylo vyslyšeno. Střelhbitě a velice obětavě,“ uvedl Skála.
Dodává, že rychlost, s jakou Rudá armáda Praze pomohla, zachránila obyvatelstvo a čarokrásnou architekturu města. Kdyby Rudá armáda nepřišla tak rychle, hrozil by podle Skály Praze strašný osud polského hlavního města Varšavy.
„Dnes se to ale líčí tak, že Praha se skoro osvobodila sama. Skoro to svádí k jízlivé poznámce, že když to bylo tak jednoduché, proč tak nemohla činit v letech 1939, 1940, 1941 až 1944. Praha mohla povstat teprve poté, co Rudá armáda zastavila Hitlera u Moskvy a poté ho drtila cestou přes Stalingrad a Kursk až do Berlína. Pražské povstání mohlo vypuknout až po Hitlerově sebevraždě. A když někdo vydává za důkaz opaku příměří, které podepsal velitel nacistických vojsk v Praze s představiteli Pražského povstání, tak je to nevkusná povídačka. Copak by něco takového učinil, kdyby se na něj nevalily statisíce sovětských vojáků a on nespěchal i se svými jednotkami do amerického zajetí?“ zeptal se Skála.
„Velmi nevkusná je i říkanka o tom, že Rudá armáda přišla v Praze vlastně k hotovému,“ uvedl Skála s náznakem na prohlášení primátora Prahy Zdeňka Hřiba, že Sověti přijeli do města fakticky svobodného a nenesli hlavní zásluhu na jeho osvobození.
„Říkanka, kterou dneska opřádají, je orálně zvrhlá a argumentačně žalostná,“ poznamenal na konto vlasovců Skála s tím, že šlo o sovětské občany, kteří po Hitlerově boku bojovali proti SSSR. „A hloupoučká je i verze o vojenské dimenzi vystoupení vlasovců. Nalejme si čistého vína. To jediné, co jim umožnilo, aby se alespoň na chvíli pokoušeli odčinit své hříchy z předchozích měsíců byl právě bleskový postup Koněvova sboru,“ pokračoval.
Skála také připomněl svůj rozhovor se sovětskými válečnými veterány z konvoje I. S. Koněva, který se odehrál v roce 1970. Dozvěděl se od nich, že sovětský maršál striktně zakázal svým vojákům použít v Praze těžkou artilerii, ale zároveň jim nakázal, aby postupovali s maximální možnou rychlostí.
Kdyby Koněv vybral jinou taktiku a nepostupoval tak rychle, měli by prý vlasovci v podstatě jen tři možnosti. První, mohli se pokusit prokličkovat do amerického zajetí. V této snaze ale mohli narazit na německé formace. „Stát se jim to, potká je masová poprava na místě,“ dodal Skála.
Druhou variantou by bylo, že by museli bojovat a krvácet po boku Němců, bojovat proti svým vlastním krajanům, Rudé armádě.
Třetí možnost je podle Skály iluzorní, že by mohli vlasovci obrátit zbraně proti Němcům. Nepochybuje totiž o tom, že by Němci v takovém případě vlasovce vyhladili.
„Otázka stojí jednoznačně: Kdo je tady hrdinou? Ti, kdo přistoupili na to, že budou bojovat proti vlastní zemi nebo ti, kteří dokázali takovému svodu odolat, i když věděli, že to možná zaplatí smrtí?“ otázal se Skála.
Moderním vlasovcům ale nehrozí smrt v nacistických lágrech, takže jejich zrada je podle Skály vlastně ještě horší, neboť se nedá vysvětlit strachem o život.
„Pánům jako je Hřib, Kolář a Novotný a další, kdo se této nechutné kampaně účastní, totiž rozhodně nehrozí žádný nacisticky lágr, smrt hlady, nezměrnou dřinou nebo brutální represí. Jejich jednání je tak ještě nepoměrně nepřijatelnější a neomluvitelnější,“ uvedl na závěr Skála.
