Registrace byla úspěšná!
Klikněte na odkaz v e-mailu zaslaném na adresu
Názory
Názory: komentáře k událostem, rozhovory s osobnostmi

Zákon o potravinách: Proč má i do toho, co budeme jíst a kolik za to platit, zasahovat cizí moc?

Sledujte nás na
Český zákazník je unavený evropskými potravinami dvojí kvality a uráží ho, když tato dvojí kvalita je schovávána do značkových obalů, ve kterých se například v Německu prodává potravina zcela jiné, lepší kvality. Pořádek na potravinovém trhu by měl udělat dlouho očekávaný Zákon o potravinách, který byl nedávno Sněmovnou ve druhém čtení přijat.

Hnutí SPD k němu podalo pozměňující návrh, který zajistit potravinovou soběstačnost českého státu, tj. výrobu potravin pouze z českých surovin, bez dovozu, v optimálním objemu a vlastními silami. Od roku 2022 jsou obchody a maloobchodní sítě povinny prodávat 55 % výhradně českých výrobků, přičemž jejich podíl se každoročně zvyšuje o 3 %, takže do roku 2028 tento údaj dosáhne 73 %.

Není to utopie? Zeptal se Sputnik zkušeného politika a publicisty Josefa Skály:

Utopie jsou o tom, co se ještě nestalo. Naše země však v potravinách soběstačná už byla. V podstatě ve všech, které lze vyprodukovat v daném klimatickém pásmu. Podléhaly podstatně přísnějším normám, jakostním i zdravotním. To až dnes je trh plný salámů, v nichž není skutečného masa klidně ani procento. Hůř, než před třiceti lety jsme na tom i ve spotřebě řady produktů. Například masa se konzumuje zhruba o pětinu méně na hlavu a rok. Před pár lety na tom byl „postkomunismus“ ještě mizerněji. Pro hovězí maso to platí i teď. Na hlavu a rok se ho spotřebuje jen necelá třetina oproti konci 80. let. Domácí produkce je i nesporným lídrem v kvalitě – logicky u produktů srovnatelného typu. Zato u dovážených potravin, zvlášť z určitých zemí, vypukne co chvíli skandál, nezřídka provázený i zdravotními riziky. O tom, že by se to samé stávalo v cizině českým potravinám, jsem neslyšel. Prolhaným mýtem je i strašení, že víc domácích potravin zvýší jejich cenu. To teď se jich spousta prodává za několikanásobek sumy hrazené výrobcům. V obzvlášť skandálních maržích si libují zahraniční řetězce. Český uzenář vám pošeptá, že od něj chtějí salám i pod 20 korun za kilogram. Sami ho zlevní pod stokorunu jedině v „akci“ těsně před exspirací.  

K čemu povede potravinová soběstačnost – ke stagnaci (bez konkurence se západními potravinami) na trhu, nebo naopak posílí suverenitu českého státu, pomůže zabránit vzniku deficitu v případě například pandemie, zlepší kvalitu výrobků, když přestanou na český trh proudit neblaze proslulé výrobky „dvojí kvality“?

Obnova naší potravinové soběstačnosti by přinášela jen samá pozitiva. Zúžení prostoru pro import určený „obyvatelstvu druhé jakosti“. Snížení ekonomických i ekologických škod způsobovaných přepravou potravin často i napříč celým kontinentem. Kamionů s potravinami, které jsme dřív vyráběli sami, k nám rok co rok jezdí už přes sto tisíc. Tím zranitelnější jsme za každé situace, kdy vstoupí do hry „vyšší moc“. Poruchy v obvyklých dodávkách způsobuje už „koronokrize“. Čeští výrobci, kteří ty výpadky kompenzují, jsou mnohdy na samém pokraji svých kapacit. Dojít k souběhu více kalamit – třeba erupce islandské sopky nebo velké neúrody z jiných důvodů – ocitneme se v krajně prekérní situaci.

Dnes se hodně mluví na téma potravinová bezpečnost a suverénní stát. Existuje zde opravdu přímá spojitost?

Jednoznačně. Potravinová soběstačnost je přece jedním z pilířů národní bezpečnosti. Nechápou to jen lidé mdlého rozumu – a práčata cizích zájmů proti tomu našemu. 

Sankce uvalené na Rusko se staly silnou pobídkou pro rozvoj domácího potravinářského průmyslu. Může mít Zákon o potravinách, který v současné době prochází Sněmovnou, podobný účinek v České republice.

Zaslepeností, přezíravou k ruské invenci, jsem nikdy netrpěl. Pokrok ruského potravinářství, dosažený v posledních letech, však mile překvapil i mne. A to jak schopností nahradit import v rekordních lhůtách i potřebném objemu, tak kvalitou produkce. V posledních letech jsem v Rusku pobýval několikrát, v Moskvě a Petrohradu i řadě jiných míst. A mohl se tak o výkonu ruských potravinářů přesvědčit osobně – i v provinčních supermarketech pro běžné lidi. Rusko vypálilo rybník všem, kdo je chtěli vydírat přidrzlými „sankcemi". Pokud by se k tomu odhodlala i Česká republika, neminou tvrdé vnější tlaky ani nás. To by však neobyčejně zpřehlednilo i samo jádro otázky: proč má i do toho, co budeme jíst a kolik za to platit, zasahovat cizí moc? Je-li nad slunce jasnější, že bruselská „eurokracie" není archandělem lásky k bližnímu, ale hlídacím pitbulem těch, kdo v EU tahají za delší konec? Pokud by se před jejím nátlakem necouvlo, posune to příznivým směrem i celkový poměr sil. A oslabí moc těch, kdo tancují, jak píská cizí kapitál, ke škodě vlastní země.

Je to překvapivé, ale ve skutečnosti mluvíme o návratu České republiky do situace před jejím vstupem do EU – k potravinové soběstačnosti. Vzpomínám si na vynikající české mléčné výrobky, vynikající párky a klobásy…

Na skvělou chuť a kvalitu potravin, z nichž většina už vymizela, vzpomínají i statisíce Čechů. Vrátí nám je jen propracovaná strategie, která se nemůže omezit na to, kolik procent potravin bude deklarovat domácí původ. Pak by se určitě našla i spousta vykuků, kteří ho budou všelijak švindlovat. Klauzuli, podle níž stačí produkt jen doma zabalit, pašovali i do projednávaného zákona. Dnešní poměry hanebně poškozují nejen české spotřebitele, ale i výrobce. Spousta zemědělské prvovýroby – mléka, živých jatečních zvířat apod. -, se totiž vyváží ke zpracování v cizině. A hotové potraviny pak dovážejí k nám, takže zpracovatelský zisk i obchodní marže inkasuje zahraniční kapitál. Nedůstojná pozice naší země však nekončí ani tím. Například značnou část českého masa distribuují cizí zpracovatelé do jiných zemí – a k nám je naopak dodávají z končin, vzdálených klidně i tisíce kilometrů. Jak „čerstvé“ je asi takové maso?

Skutečně soběstační budeme, až se skoncuje s celým parazitním koloběhem. To ovšem vyžaduje obnovu domácích zpracovatelských kapacit i výkupních, distribučních a maloobchodních struktur, které nebudou cizím krmelcem. Tak daleko zákon projednávaný v Poslanecké sněmovně ještě zdaleka nemíří. Reálná potravinová soběstačnost musí mít i dostatečné materiální a komerční zázemí. Až by se našla politická vůle i k jeho obnově, přineslo by to i příznivé makroekonomické synergie, řečeno módním jazykem. Nabídkou práce lidem, jež o ni připraví ekonomická krize. Přidanou hodnotou, která zůstane doma a nezmizí v zahraničí. Kvalitními potravinami za ceny, zbavené břemene cizí renty. A tím větší kupní sílu pro jiná odvětví, kterým ji krátí potravinářství v cizím zajetí. 

Krize, jejíž vrchol nás teprve čeká, potrvá roky a neskončí, až přestaneme nosit roušky. Má totiž hluboké systémové příčiny. Nový koronavirus je přirozeně dál hrotí, v nich samotných je však nevinně. Ani zodpovědná reakce se tak nemůže omezit na okamžitou pomoc postiženým. Nemá-li se Česká republika propadnout do ještě těsnější soutěsky koloniální závislosti, vyžaduje to průlomy za hranice „atlantické“ globalizace. Oblastí, kde to už nelze odkládat, je samozřejmě víc. Jednou z klíčových je energetická bezpečnost cestou dalších jaderných bloků, jejichž uhlíková bilance překoná i všechny biomasy. Logicky v kooperaci s partnery, o nichž rozhodnou věcné a cenové parametry, a ne zaklínadla „spojenecké vděčnosti“. Potravinová soběstačnost je však cílem, jenž bude v tomto směru přinášet plody ještě rychleji a komplexněji. Hodnotou, přidanou českou prací, obohatí spotřebu vlastních lidí – a bude jí ihned a v rychlých intervalech přispívat k rozvoji celé naší země.  

Zprávy
0
Nejdříve novéNejdříve staré
loader
Chcete-li se zapojit do diskuse,
přihlaste se nebo se zaregistrujte
loader
Chaty
Заголовок открываемого материала