Existuje však jen málo důvodů k radosti, a to i pro ty nejvíce protiamerické síly, z toho, co se děje, protože současné procesy hrozí nepředvídatelnými důsledky pro všechny.
To, co se děje kolem Kapitolu, na jedné straně dostalo vnitropolitickou krizi ve Spojených státech na novou úroveň a na straně druhé se ukázalo, že je to nesmírně výhodné pro Trumpovy oponenty. Není pochyb o tom, že právě teď v mnoha washingtonských kancelářích pijí šampaňské, protože to všechno zasadilo osudnou ránu nejen odcházejícímu prezidentovi, ale také vlně proti zřízení obecně, rozvázalo ruce „hlubokému státu“ při potlačování nesouhlasících a otevřelo zemi de facto cestu k systému jedné strany pod vedením Demokratické strany.
Zatímco je však situace ve Spojených státech pro novou vládu relativně příznivá, oblast zahraniční politiky je pro ni mnohem složitější.
Demokraté se vracejí do Bílého domu pod heslem „Za všechno může Trump, ale my velmi rychle přivedeme zpět zlatý věk americké hegemonie a vítězného globalismu“.
Pro ně neexistuje žádná všezahrnující krize amerického systému, která by zcela přirozeně ovlivnila oslabení geopolitických pozic USA. Naopak, Trump je podle jejich názoru náhodná krátkodobá fluktuace, americké bezdůvodné odbočení z hlavní cesty vlastních i lidských dějin.
A není tak důležité, zda „washingtonská bažina“ skutečně věří v takový obraz světa. Hlavní věcí je, že jeho budoucí činy bude určovat právě ona. Ve své zahraniční politice se bude Bidenova administrativa „stavět na hlavu“, aby vrátila Spojeným státům status nesporného vůdce na mezinárodní scéně, kterého ostatní země poslouchají na lusknutí prstů.
Bude však nesmírně těžké, ne-li přímo nemožné toho dosáhnout, protože planeta si celkem zvykla, a dokonce ji začalo těšit, že Spojené státy pomalu ale jistě ztrácejí své velmocenské postavení. Události za oceánem ve skutečnosti jen potvrzují rostoucí názor, že se tam prohlubuje těžká systémová krize, která má za následek přetvoření celého globálního systému.
Počet států, které této okolnosti využívají a budují si svoji vlastní suverenitu, již jde do desítek, včetně předních mocností planety. Ve skutečnosti se to již stalo dominantním světovým trendem. Ano, většina zemí se raději vyhýbá přímé konfrontaci s Washingtonem, ale tiše a vytrvale jde svou cestou - jako právě Německo, které našlo způsob, jak obejít americké sankce proti Nord Stream 2.
V takové situaci obvyklé metody washingtonské zahraniční politiky rozhodně nepřinesou Bílému domu požadovaný výsledek. Všechny tyto pro něj nepříjemné a nevýhodné tendence však vznikaly a zakořenily se ne za vlády darebáka Trumpa, ale během absolutně systémového a hluboce demokratického prezidentování Baracka Obamy.
Výsledkem je, že pokus globalistických demokratů o návrat k jejich obvyklému zahraničněpolitickému přístupu zaručuje, že ostatní země prostě zaujmou pro sebe celkem pohodlnou pozici typu „mlč a jez“, což jednoduše zajistí další skomírání supermocného Washingtonu.
Ale vzhledem k současným procesům v Americe vypadají naděje na takový vývoj událostí příliš optimisticky.
S cílem porážky Trumpa demokraté nejen porušili zavedená pravidla domácí politické hry. Ohrozili americký politický systém Spojených států jako takový, včetně svobody projevu a voleb - a zjevně se na tom nemíní zastavit.
Vzhledem k tomuto scénáři vypadá šance, že se budou držet alespoň nějakého rámce zahraniční politiky, značně iluzorně, zvláště když se svět nadále důsledně zbavuje kontroly ze strany Washingtonu. Kromě toho Američané již dávno udělali ze řady „pekelných sankcí“ zcela systémová opatření, ať už je to vyslání skupiny letadlových lodí ke břehům další nehodné země či „humanitární bombardování“ - a ta už dokonce přestala účinkovat.
„Hluboký stát“ USA kvůli tomuto cíli nešetřil svou vlastní zemi. Odpověď na otázku, co udělá, až zjistí, že svět se mu zásadně nechce podřizovat a obvyklé metody nátlaku prostě nefungují, vypadá velmi pochmurně.
