Skála k výročí Vítězného února: ČSR byla jedinou zemí, kde komunisté přišli k moci poklidně, stejně tak i odešli

Historik a někdejší místopředseda ÚV KSČM Josef Skála ve výpravném rozhovoru hodnotí roli Vítězného února, události před a po, demise ministrů, znárodňování. Popisuje problémy, s nimiž se setkala KSČ. Hlavně však připomíná, že etablování strany na politické scéně roku 1948 proběhlo cestou ústavní. Krev netekla ani v závěru socialistické éry.

Poznámka: celý rozhovor s doktorem Skálou můžete shlédnout na videu. V textu nabízíme sestřih základních úvah.

Reflexe Vítězného února jsou ze strany protitábora rok od roku horší. Co tato dějinná událost znamená pro Vás, pane doktore?

Josef Skála: 25. 2. 1948 – Vítězný únor – to byl veliký průlom, následovaný největším emancipačním skokem v našich dějinách. Jeho bilance za 41 let nemá srovnání v době ani před, ani po, resp. z hlediska dynamiky, svrchovanosti naší země. Došlo k sociálnímu vzestupu řady lidí a likvidaci chudoby. Dnešní doba to moc nechce uznat, má chatrnější bilanci. Za 41 let ČSSR se národní důchod zvětšil 7krát, průmyslová produkce 13krát. Nový systém se se svým HDP doškobrtal do stavu před listopadem 1989 až někdy kolem roku 2003 (dílem je to i kvůli rozpadu federace, pozn.).

Únor předvedl, že je možné překročit mez kapitalismu ústavní a demokratickou cestou. Po revoluci to uznal i Pavel Schönfeld Tigrid, letitý agent CIA a porevoluční ministr. Konečně to uznává i publikace, kterou ukazuji na kameru: Únor 1948 – očima poražených. Jedná se o přetisk cca 20 schůzí únorové komise 1949-1950; scházeli se předáci předúnorových partají, kteří odešli do emigrace. Scházíval se takto třeba kancléř prezidenta Beneše Jaromír Smutný, za národní socialisty Stránský a Ripka, za sociální demokraty Vilím Blažej. Na schůze chodil i právník, novinář a politik Lev Sychrava. Pánové se nepředvádějí před veřejností a mezi sebou uznávají, že se dopustili debaklu. Jediné, v čem se rozcházejí, je hledání viníků. Pozici Jaromíra Smutného bránil bývalý legionář a diplomat Jaromír Smutný. Pokud by Edvard Beneš chtěl zablokovat demisi několika ministrů (necelá polovina kabinetu), vlastně by porušil ústavu. Demisi nepodali sociální demokraté, Jan Masaryk. Ministři doufali, že půjdou na Hrad a přesvědčí prezidenta, že jim ten povolí zrekonstruovat vládu na politickém půdorysu z roku 1946, že snad vypíše nové volby.

Kolem těchto událostí kolují dodnes fámy a legendy, že politici mohli být vydíráni. V době poválečné je možné ledacos, válka sama byla testem charakterů. Lidé i politici procházeli nelehkými peripetiemi. Rozhodující bylo, že strany rezignovavších ministrů postrádaly podporu. Pozoruhodný je postoj Jana Masaryka, který se nechtěl na demisi podílet. Byla to svého druhu politická provokace. Stejné stanovisko zastával Ludvík Svoboda. Na stranu KSČ se postavili i generálové Bohumil Boček a Karel Klapálek. Nálada ve společnosti byla orientována dopředu, nikoli zpět. Byly doby, kdy sociální demokraté, jejichž ministři také demisi tehdy nepodali, uměli komunikovat s tehdejšími komunisty. Toho si na našich předchůdcích vážím.

Diplomat, který se zasloužil o československo-sovětskou smlouvu ze čtyřicátých let, přímo vybízel, ať se sloučí sociální demokraté s komunisty. V těchto intencích jsem slyšel Ripku připomínat na vlnách Radia plus. V posledním předpřevratovém projevu Beneš přímo říkal, že si všichni mají vyhrnout rukávy a pomoci zemi. Čili toto heslo o rukávech není jen komunistické…

Ještě v roce 1948 se takové sepětí mezi komunisty a sociální demokracií uskutečnilo; sociální demokracie se v tu chvíli vychýlila hodně doleva ve srovnání s léty dvacátými (kdy došlo ke schizmatu mezi ní a komunisty). Do poúnorových událostí hodně mluvili právě sociální demokraté. Řady KSČ v té době rozšířili noví členové, někteří přešli z jiných stran a snad tak mnozí činili nejen z důvodů osobního prospěchu, ale z přesvědčení. Doporučuji Benešovu knihu Demokracie dnes a zítra: základem jsou Benešovy přednášky na chicagské univerzitě z roku 1939. Přednášky obsahují koncepci zásadní rekonstrukce české společnosti. Kniha vyšla v roce 1942 ještě před sovětským vítězstvím ve Stalingradu; nikdo nemohl mít jistotu, jak válka dopadne. Beneš hovoří o masivním znárodnění, o tom, že banky nesmí být zdrojem privátního zisku, že musí být vymahatelné právo na práci, že musí být zajištěno solidní sociální a zdravotní pojištění. KSČ měla tehdy program tzv. československé cesty k socialismu, což byla jen radikálnější podoba Benešovy představy „humanizující/socializující demokracie“. Bylo to o souznění, nejen o vyhrnutých rukávech… Jinak Beneš se na svých studiích ve Francii (kdy byl dopisovatelem Práva lidu) považoval, s trochou nadsázky, za marxistu. Ale vážně, levicový náboj mu zůstal, vždyť pocházel ze skromných poměrů.

Jak si vysvětlujete nárůst popularity komunistů po válce?

Západní liberální demokracie nás zradily, zradily nás hanebně. Beneš se o tom zmiňuje ve svých memoárech pod názvem Mnichovské dny. Beneš hlavně vysvětluje, proč po Mnichovu nezavelel k ozbrojenému střetu. Prý viděl, že by střet ČSR s wehrmachtem, kdy by ČSR pomohl Sovětský svaz, byl dobrou záminkou pro velký konflikt ve znamení již nyní dobře známého Drang nach Osten. Lidé tohle v té době dobře věděli. Británie a Francie, naši spojenci, nám tehdy cukli kobercem.

Poválečný obrat doleva se dotkl konečně i Británie, i Francie. Naši komunisté měli pověst rozhodných bojovníků proti nacismu, před nímž varovali již před válkou. Komunistický plán reforem původně nepočítal s masivním znárodňováním. Přispěla k tomu studená válka, kdy na pozadí této skutečnosti se z naší země stala metalurgická huť, strojírna, kovárna či zbrojovka celého východního bloku. To si vyžádalo takové restrukturalizace společnosti, které původně KSČ v plánu ani v této podobě neměla. Počítalo se s tím, že drobní výrobci časem sami seznají, že je lépe být integrován do velkého podniku se stálým platem a garantovanými výhodami. Malé hospodářství zaměstná celého člověka a stejně je méně efektivní než velkovýrobní komplex. Deformaci idejí provedla studená válka.

Když si člověk poslechne záznam vystoupení řečníků na Staroměstském náměstí v onom únorovém dni 48, slyšíme skutečně značně verbálně ostré projevy. Dnes to může vypadat trochu legračně. Jak si to zasadit do tehdejších časů, jak tomu rozumět?

Uběhly necelé tři roky od války, zkušenost byla stále živá. Lidé byli válkou zničeni, přišli o své blízké, poničena byla i země jako taková. Zejména se to týkalo Slovenska a Moravy. Nezapomínejme na demoliční nálety našich spojenců. Samozřejmě, že i akce sovětské armády způsobily někde škody, tak to v kruté válce chodí. Jenže Sověti u nás položili 144 000 životů. Američanů u nás padly stovky. Obětí mezi našimi lidmi kvůli jejich náletům na naše území je rozhodně více než padlých US vojáků. Některé britsko-americké nálety na cíle na našem území jsou sotva obhajitelné. Rozhodně Američanům nešlo jen o to vytlačovat Wehrmacht, ale i o něco docela jiného.

Ano, z US bombardérů nepadaly na naše obyvatele jen tabulky čokolády na padáčcích, ale i reálné bomby; ve Sputniku jsme o tom již několikrát psali.

Ale abych odpověděl na otázku. Lidé byli nabyti ideou – „Již nikdy ‚Mnichov‘!“ Lidé chtěli budovat zemi, která nebude závislá na šejdířích ze zahraničí, která bude suverénní a postará se o občany tak, aby nikdo netrpěl bídou.

Komunisté jsou dnes stále jazýčkem na vahách. Někteří lidé v národě říkají, že za socialismu bylo lépe…

Měli bychom se lépe rozpomínat na to, co bylo. Slyšel jste výrok Piráta Michálka v TV (Duel Martiny Zpěváčkové), že „…již Masaryk říkal, že cokoli najdete na internetu, nemusí být pravda“? Kdybych ve studiu seděl s Michálkem já, pohrál bych si s ním, ležérně a rád. Čili, již jsem hovořil o ekonomice za socialismu. Rozvíjeli jsme se dynamičtěji než dnes.

Zvládly se věci, které si dnes už ani neumíme představit. Můj kamarád Ing. Skalický (ODS) dnešní poměry označil za neudržitelný nerozvoj. To je prý typický rys polistopadové politiky. Na mnoha rysech se neshodneme, na tomto však ano. Dnes postavíme sotva pár kilometrů dálnic ročně. A tehdy? V neposlední řadě se rozvíjelo zdravotnictví. Vzpomeňte si na první republiku. Řada lidí měla zuby jako noty na buben. Neměli na to, aby navštívili lékaře, zubaře. Pořád za první republiky žili čeledíni a děvečky, kteří si denně vydělali dvě tři koruny. Spali na seně. Oproti tomu byla příští etapa rozvoje výrazně lepší. 2 miliony ubytovacích kapacit se postavilo v 60. letech. Skoro 2/3 lidí dostaly klíče od nového bydlení. Vzpomeňme, jak tehdy vypadaly karlínské a žižkovské byty, tehdy často bez teplé vody či WC… Toto nové bydlení lidé dokázali ufinancovat. Dnes mnoho lidí ani na základní bydlení jen tak nedosáhne. Sešup je gigantický. Ano, je tu i vrstva lidí, která si žije nad poměry. Víme již, že celá privatizační éra po listopadu byla prošpikována nepravostmi. Kdyby měli sedět všichni, co se v této kapitole dějin provinili, věznice by praskaly ve švech.

Máme díky protireformační zkušenosti z dějin v sobě trochu levicovosti – my Češi?

Jsme plebejský národ. Měli jsme v sobě sílu provést protifeudální husitskou revoluci. O mnohé jsme přišli po Bílé hoře, národu byla uťata hlava. Mnozí byli popraveni, jiní odešli do zahraničí… 300 let jsme byli pod cizí nadvládou. Neuhráli jsme podobný kompromis, který si zjednali Maďaři. Naštěstí přišlo odspodu národní obrození. Nemáme ale kontinuitu elit. Ty se vždy musely znovu vytvářet. Jinak jsme si bývali víceméně rovni, Češi mezi sebou. Stopa levicovosti je v našem národě zjevná. Možná neexistuje jiná země na světě, kde by komunisté k moci přišli tak ústavní cestou, jako u nás. Stejně neuvěřitelně, civilizovaně a nekrvavou cestou komunisté moc zase odevzdali v roce 1989. Mně osobně mrzí, že se to v roce 1989 stalo pod nátlakem obou supervelmocí. Hlavně, že na začátku a na konci žádná krev netekla. Myslím, že podle toho se pozná, jaký je kdo demokrat. Hlavně je důležité, jak se chová ten, kdo moc předává. A rádoby mrtvého studenta Šmída si vymyslela již nastupující garnitura, která se dílem rekrutovala ze zrádců, kteří hráli proti nám, byť „v našem dresu“.

Pane doktore, děkuji za rozhovor. Zbytek našeho povídání si diváci budou moci pustit v záznamu videa, které jsme spolu natočili. Ještě jednou díky.

Díky za rozhovor, na video se zpětně podívám i já.

Závěrem: Ve videu doktor Skála dále vyjádřil své názory na maďarské události, Koněva či rok 1968, také na pokus pražské kavárny kriminalizovat vše, co bylo před rokem 1989, co navázalo na první republiku. Zmínili jsme i problematiku politických procesů, vlády jedné strany.