Registrace byla úspěšná!
Klikněte na odkaz v e-mailu zaslaném na adresu
ČR

Milan Syruček: Gorbačov slaví své devadesátiny a vyzývá Putina a Bidena, aby se setkali

© Sputnik / Evgeniy Odinokov / Přejít do fotobankyBývalý prezident Sovětského svazu Michail Gorbačov
Bývalý prezident Sovětského svazu Michail Gorbačov - Sputnik Česká republika, 1920, 01.03.2021
Sledujte nás na
Pokud je v Česku člověk, který zná důvěrně Michaila Gorbačova, pak je to novinář, spisovatel, poradce v orgánech EU, autor knihy o prvním a posledním prezidentovi SSSR Milan Syruček.
Sputnik se ptal, kde a jak se setkal s Michailem Gorbačovem, a jaký má nejsilnější zážitek spojen s politikem, který 2. března slaví své 90. narozeniny.
Syruček: Pro mne to nejzajímavější setkání s Michailem Gorbačovem se uskutečnilo v dubnu 1987, kdy navštívil naši republiku společně se svou manželkou Raisou Maximovnou. Vlastně to bylo setkání především s ní, protože jako novinář jsem se zúčastnil její návštěvy pražského Anežského kláštera, kde se nacházelo naše výtvarné umění z přelomu 19. a začátku 20. století. V tísnícím se davu uvízla oficiální překladatelka, a protože jsem se shodou okolností ocitl jako novinář po boku Raisy Gorbačovové, překládal jsem jí. A poté jsem ji doprovodil přes Staroměstské náměstí do Univerzity Karlovy, kde měla setkání se studenty. Pro rozhovor jsme měli mnoho styčných bodů – zájem o historii, oba jsme byli frankofilové se zájmem o francouzskou literaturu. Ale také jsem chtěl využít této procházky ve dvou k tomu, abych jí položil otázku, která nás Čechy tehdy vůbec nejvíce zajímala: omluví se Michail Sergejevič za sovětskou invazi k nám v srpnu 1968?
,,Chtěl by, ale nedovolili mu to“, odpověděla mi smutně. Na další otázku ,,Kdo?“ dodala: ,,Obě politbyra strany.“
Dál jsme to nerozvíjeli, důležité pro mne bylo ujištění, že by tak chtěl učinit. Ale pochopil jsem: jestliže tehdy v přestavbě hlásal demokratické principy, tak je musel sám dodržovat. A třebaže se mu příčilo, co rozhodla většina, musel ji respektovat.
Nebylo to však naše první setkání, ani poslední. Byl jsem v Ženevě v roce 1985, kdy začínal seriál jeho summitů s Ronaldem Reaganem. A protože se mi podařilo dostat se do pólu pětapadesáti vybraných novinářů z celého světa s určitými privilegiemi, mohl jsem osobně zaslechnout vůbec první slova, která oba pronesli, když si poprvé podali ruku před schodištěm do vily Fleur d´eau (Vodní květina), kde rozhovory probíhaly. Když tam s houkáním policejních sirén dorazila přesně v deset hodin kolona vozidel, Reagan už vyčkával Gorbačova, stál u schodiště jen v saku, ačkoliv to byl jeden z chladných listopadových dní. Gorbačov vystoupil z auta, podal Reaganovi ruku a starostlivě se ho zeptal: ,,Není vám zima jen v obleku?“ Sám měl totiž na sobě kabát, kolem krku šálu a v ruce klobouk.
Joe Biden - Sputnik Česká republika, 1920, 11.01.2021
Gorbačov vyzval, aby s Bidenem byla projednána nepřípustnost jaderné války
Poznamenávám tuto drobnou historku proto, že svědčí o jeho velice lidském přístupu i tehdy, kdy měl jednat s jinými státníky o složitých otázkách mezinárodních vztahů. A tady to bylo první setkání nejvyššího sovětského komunisty a nejzuřivějšího amerického antikomunisty. Vzpomínám si, že když se poprvé měli setkat ministři zahraničí obou zemí na americkém velvyslanectví, začátky byly více než trapné. Americký ministr G. Shultz už u vchodu spustil své výtky na sovětského kolegu A. Gromyka kvůli sovětskému incidentu s jihokorejským letadlem a lidskými právy v SSSR, až ten musel opáčit: ,,A nepozvete mě dál, nebo budeme hovořit jen mezi dveřmi?“
To jsem poněkud odbočil. Vrátím se ke schůzkám Gorbačova s Reaganem - na té poslední, na Maltě s Georgem Bushem starším. Pravda, při nich jsem nemohl s Gorbačovem prohodit ani pár slov, ale od sovětských poradců, s nimiž jsem se přátelil, jsem se leccos dověděl i ze zákulisí těchto rozhovorů. Naše přímá setkání či alespoň hovory po telefonu se uskutečnily později, když už nebyl prezidentem. Velice mi v tom napomohli jeho první a poslední mluvčí za prezidentské éry Andrej Gračov, s nímž se velice přátelím, ač žije v Paříži, ale jezdím tam často. A ředitel Gorbačovova fondu New Policy Pavel Palaščenko, s nímž se poměrně často bavím telefonem. V posledním období, a to nemyslím jen to koronavirové, ale i předtím, je dost obtížné uslyšet přímo Michaila Sergejeviče, protože - upřímně řečeno - bývá častěji v nemocnici než doma. A také jeho soukromí a klid střeží jako jestřáb jeho dcera Irina, která má oprávněné obavy o jeho zdraví.
Vždyť v roce 2016, když jsem v Praze organizoval třídenní konferenci o vztahu Evropy a Ruska, jsem ho rovněž pozval, aby zde vystoupil. Dokonce s hlavním projevem, zařídil jsem mu letenku, ubytování, policejní ochranu atd., ale musel se doslova na poslední chvíli omluvit, místo na letiště jel opět do nemocnice. Pavel Palaščenko alespoň zařídil to, že jsme se mohli spojit přes skype a já jsem pak záznam našeho rozhovoru promítl v sále všem účastníkům a sám jsem překládal Gorbačovova slova. Naposledy jsme si spolu vyměnili jen přání všeho nejlepšího k novému roku hned na počátku letošního ledna.
Zásluhy Michaila Gorbačova v demokratické transformaci Ruska jsou dobře známé. A za co by dnes mohli Češi poděkovat Michailu Gorbačovovi?
My Češi a Slováci můžeme Gorbačovovi poděkovat za mnohé. Především za to, že počínaje rokem 1985 naši nejvyšší činitelé mohli sami rozhodovat o našich zásadních otázkách, aniž by je potřebovali předem konzultovat s Moskvou, jako se to muselo dělat už od roku 1948. Dokonce to pro některé z našeho vedení bylo dost obtížné, už si na to zvykli a teď najednou z Moskvy uslyšeli: ,,Je to vaše dělo!“
Bývalý prezident SSSR Michail Gorbačov - Sputnik Česká republika, 1920, 16.04.2020
Svět
Gorbačov zareagoval na pandemii a vyzval k demilitarizaci politického myšlení. Navrhuje první krok k „nové civilizaci”
A možná ještě více je mu třeba poděkovat za jeho pokyn v listopadu 1989 sovětskému velvyslanectví v Praze a velení sovětské střední skupiny vojsk, rozmístěných v Milovicích, aby se v žádném případě nevměšovali do našich listopadových událostí a naopak, kdyby proti tehdy demonstrujícím občanům chtěly zasáhnout naše silové složky, armáda, policie nebo milice, tak jim v tom měly zabránit i silou. A rovněž přerušit veškeré kontakty se starým vedením a naopak navázat je s Občanským fórem a novou vládou, vzešlou s demokratických voleb.
Napsal jste o tom knížku: ,,Michail Gorbačov. Zachránil Prahu od krveprolití?“
Těch knížek o něm jsem napsal víc, jedna z posledních a možná nejdůležitější se nazývala ,,Je třeba se bát Ruska?“. Vychází z mých osobních poznatků Ruska už od roku 1956, kdy jsem byl rok na stáži v Komsomolské pravdě a i poté jsem prakticky každoročně pobýval ve vaší zemi. Teď například jsem dopsal knihu o Sibiři, kterou jsem několikrát navštívil, i na několikaměsíční pobyt, nejčastěji s proslaveným redaktorem Komsomolské pravdy Vasjou Peskovem.
Gorbačova berou ve světě jako mírotvůrce a očekávají od něho mírové návrhy. V předvečer svých devadesátin vyzval Vladimira Putina a Joea Bidena, aby se osobně setkali, aby diskutovali o otázce jaderného odzbrojení. Tato otázka je dnes stejně aktuální jako v roce 1985, kdy se Gorbačov setkal s Reaganem? Mohli by se dnes setkat i oba současní lídři Ruska a USA?
Proč ne? Nejprve ale chci říct něco jiného, ​​co mě znepokojuje. Je poněkud paradoxní, že Gorbačov je vzpomínán a uctíván podstatně více ve světě, než v samotném Rusku, kde mu dávají hlavně za vinu, že právě on přivodil rozpad Sovětského svazu. Když mně někdo z Rusů znovu opakuje toto tvrzení – a naposledy to byl jeden mladý reportér z petrohradské televize, tak mu vždycky odpovím otázkou: a co dělalo těch ostatních 293 milionů sovětských obyvatel? Vím, že je to poněkud nadsazené, už také proto, že vlastně Rusové nikdy opravdovou demokracii nezažili, nemuseli vyvíjet vlastní iniciativu při správě věcí veřejných, naopak to bylo velmi nežádoucí. Proto už po generace přivykli, že je někdo stále řídí – ať už to byl car a jeho úředníci, Lenin, poté Stalin, po něm další generální tajemníci strany a celý stranický aparát, který rozhodoval i o nejnepatrnějších záležitostech – kde kdo bude bydlet, pracovat, kam jeho děti budou chodit do školy a kam poté dostanou umístěnky atd. Vždyť až do roku 1964 nemohli obyvatelé vesnic bez souhlasu místního sovětu odjet ani do okresního města – své občanské průkazy měli uloženy ve vedení kolchozu. A teprve před týdnem vydal Vladimir Putin rozhodnutí o tom, aby i občané bez občanských práv (a těch je mnoho tisíc), konečně dostali průkazy s desetiletou platností a s možností navštívit svou bývalou vlast.
Národní muzeum v Praze - Sputnik Česká republika, 1920, 16.03.2020
ČR
První a poslední prezident SSSR Michail Gorbačov zachránil Prahu před krveprolitím. Názor
Setkal jsem se s takovými lidmi, například Slovákem, který pracoval v norilském hotelu jako kuchař, kde jsem týden bydlel. Ten mi vyprávěl, že byl s asi dvěma tisíci jinými mladými Slováky, kteří při vzniku Slovenského státu v roce 1938 utekli do Polska a odtud chtěli přejít do SSSR, aby mohli bojovat proti nacismu, byli na hranicích zatčeni, posláni na pět let do vězení, které se jim stále prodlužovalo, protože nemohli prokázat svou totožnost. Tak zůstali občany bez občanských práv a on třeba z Norilska nemohl ani sto kilometrů do nejbližší Dudinky, protože neměl žádný doklad o své totožnosti. Dokonce se nemohl ani oženit, neměl přece doklad. To bylo snad horší než vězení, v něm alespoň věděl, kdy bude propuštěn opět na svobodu. Promiňte, že jsem poněkud odbočil – ale bylo možné za takové situace milovat Sovětský svaz?
Ale i ti, kteří nebyli takto postiženi, nebyli na tom o mnoho lépe. Gorbačovovo heslo perestrojky a glasnosti jim v podstatě nic neříkalo, pokud jim někdo konkrétně neřekl – a nerozkázal – co vlastně má přestavět a o čem může svobodně mluvit. A tak vznikl největší paradox ohledně Gorbačova – zatímco doma v Rusku mnoho spoluobčanů nemají ho rádi, v zahraničí ho většina na celém světě obdivuje, že vlastně zachránil planetu od jaderné apokalypsy. Víte, kolik bylo okamžiků, kdy i na základě nějaké nechtěné technické či lidské chyby mohla vzplanout jaderná válka? Bylo jich hodně až do roku 1985. Kdyby Gorbačov neudělal nic jiného, než to, že si sedl k jednacímu stolu s americkým prezidentem a dohodl s ním, aby se toto nebezpečí snížilo na minimum – a když jednali společně v Reykjavíku, byla na dosah dohoda o úplné likvidaci všech jaderných zbraní, která se zadrhla pouze na Reaganově úpornosti, s níž se nechtěl vzdát svého nového programu SDI, neboli přenesení jaderného soutěžení i do kosmu.
Německý spolkový sněm - Sputnik Česká republika, 1920, 31.01.2020
Svět
Ve Spolkovém sněmu promluvili o tom, jak NATO za Gorbačova oklamala SSSR
Byl jsem tam, prožíval jsem společně s prezidentovými poradci obou stran a třemi tisícovkami novinářů z celého světa ony dramatické minuty, dokonce celé čtyři hodiny, kdy naposledy, mimo předem dohodnutý program, znovu zasedli Gorbačov a Reagan, aby se o tom definitivně domluvili. Bohužel nedomluvili, příčinu jsem už uvedl. Do první schůzky v Ženevě v listopadu 1985 bylo celkem šestnáct setkání nejvyšších amerických a sovětských představitelů, když beru v úvahu i Teherán, Jaltu a Postupim z doby válečné. Ale žádné z nich nebylo tak klíčové, jako to za Gorbačovovy éry. A to bychom neměli zapomínat.        
Zdůrazňuji to i proto, jak je důležité, aby se nyní setkal Biden s Putinem. Jedině osobní setkání, rozhovor z očí do očí, pomůže uvolnit jakékoliv napětí, a že mezinárodní situace je stále napjatá, o tom není sporu. Pravda, poněkud ji zastínil covid-19, ale což právě obrana proti němu by nemohla být vítanou záminkou k tomu, aby se dva nejvyšší představitelé dvou nejsilnějších jaderných mocností osobně sešli a pohovořili o problémech, které pálí svět? Není nic účinnějšího, než taková osobní schůzka. O tom nás nejnázorněji přesvědčily ty mezi Reaganem a Gorbačovem, kdy z původního napětí oba státníci přešli dokonce k tomu, že se oslovovali křestními jmény a tykali si, že při procházce zahradou ženevské vily (na radu svých manželek) dokázali pohovořit i o svých rodinách, dětech a vnoučatech a tak snížit vzájemnou nedůvěru a nastolit dokonce jistou formu přátelství, byť samozřejmě nadále zůstávali na světovém kolbišti politickými protivníky.
Co byste chtěl popřát Michailu Sergejeviči k jeho 90. narozeninám?
Osobně jsem mu už popřál prostřednictvím Andreje Gračova – přislíbil mi, že zítra, to je v pondělí – mu zavolá a kromě svého přání mu sdělí i to moje, aby byl ještě dlouho mezi námi. A mé osobní: až pomine koronavirus, abych mohl přiletět do Moskvy a popřát mu osobně. Kdyby to šlo, chtěl bych ho v tom věku dohnat, pořád mi chybí rok – letos koncem ledna mi bylo 89, ale to není běžecká trať, věk nijak neuspíšíš ani nezpomalíš. Tak ať je stále o rok napřed, a svým příkladem mi ukáže, že stojí za to žít a vyslovovat se k nejpalčivějším problémům dneška. Už vzhledem k našemu věku a zkušenostem máme na to právo, dokonce povinnost.
Zprávy
0
Nejdříve novéNejdříve staré
loader
Chcete-li se zapojit do diskuse,
přihlaste se nebo se zaregistrujte
loader
Chaty
Заголовок открываемого материала