Registrace byla úspěšná!
Klikněte na odkaz v e-mailu zaslaném na adresu
Česko
České novinky: nejnovější zprávy a události z domova

Budil: Československo se mělo nacistům v roce 1939 postavit na odpor. Po válce jsme si měli vzít příklad z Finska

© AFP 2021 / France Presse VoirAdolf Hitler shlíží z oken Pražského hradu na Prahu
Adolf Hitler shlíží z oken Pražského hradu na Prahu - Sputnik Česká republika, 1920, 15.03.2021
Sledujte nás na
Dnes si připomínáme začátek okupace ČSR nacisty. V důsledku nacistické okupace byly u nás zavírány školy, lidé odvlékáni na nucené práce či popravováni… Nyní žijeme v době, která určitými aspekty připomíná 30. léta před válkou. Níže interview o tom s profesorem Ivo Budilem, zakladatelem Fakulty filozofické na ZČU.
15.3.1939, měli jsme se bránit nacistické okupaci? Proč jsme to neudělali?
Budil: Každý odpovídá podle svého temperamentu nebo ideologického přesvědčení. Osobně se domnívám, že ano, měli jsme se bránit, a to již v září 1938, kdy československá armáda patřila k nejlepším a nejlépe vyzbrojeným armádám v Evropě. Měli jsme velký zbrojní průmysl. Vybudovali jsme opevnění. Německo nebylo na válku dostatečně přepraveno. Pozice Adolfa Hitlera v nacistickém Německu nebyla pevná. Mohla být zpochybněna v případě dílčího neúspěchu německých ozbrojených sil. Je otázka, jak by v té době skutečně zareagovala Francie, Velká Británie či SSSR.
Československo potřebovalo pozitivní legendu, která by ospravedlnila jeho existenci. Bylo důležité, aby se osvědčilo. Byl to stát, který se zrodil (v r. 1918) jako multietnický a potenciálně nestabilní celek. Existovaly v něm značné regionální a ekonomické rozdíly. Československo se nacházelo na strategicky exponovaném místě. Heroický výkon při střetu se silným protivníkem by zrodil státotvornou legendu. Československo bylo etnicky heterogenní. Nemohlo se opírat o etnický patriotismus, který by vyzdvihoval určitou etnickou skupinu vůči jiné. Co jsme potřebovali, byl patriotismus institucionální, který by byl inkluzivní a svázal by národnostní skupiny s určitou institucí. V případě Československa by šlo o republiku a demokracii. Úspěšný boj za tyto hodnoty by spojil dílčí národnostní skupiny v jeden celek.
Působil jste dříve na ZČU v Plzni. Z Plzně je také spisovatel Drnek, který mi neoficiálně řekl, že ze smluv ve Versailles plynulo i to, že velmoci nám umožnily vzniknout, tudíž si také ponechaly právo dále rozhodovat o našich hranicích, viz mnichovská dohoda. S tím třeba nesouhlasí historik Jaroslav Kojzar. Nicméně bych se vás rád zeptal kondicionálně: Kdybychom vzdor velmocím byli projevili více patriotického ducha, konal by se vůbec Vítězný únor?
To je otázka. Rád bych odpověděl, že by se pravděpodobně nekonal. Demokracie by se osvědčila a nebyla by diskreditována, i když by Československá republika či české země byly asi poraženy a třeba dočasně okupovány nacistickým Německem. Druhá světová válka by i v této alternativní historii měla velmi podobný průběh. V pětačtyřicátém roce by ale demokratické Československo zaujalo v novém světovém pořádku důstojnější a pevnější místo.  To byl případ některých států jako například Finsko, které bylo během druhé světové války v podstatně obtížnější situaci než Československo, jež platilo za první oběť nacistického Německa.
Finsko neslo stigma spojence nacistického Německa. Podílelo se na přepadení Sovětského svazu. V roce 1944, kdy se sovětská armáda blížila k Helsinkám, kapitulovalo. Západní spojenci dali od Finska ruce pryč. Finsko se ocitlo v sovětské sféře vlivu. Na rozdíl od Československa mělo na svém území po roce 1945 umístěné sovětské jednotky. Přesto dokázalo udržet demokratický režim a tržní ekonomiku. A to vše na základě bilaterálního jednání se sovětskou vládou. Jsem přesvědčen, že i československá vláda po roce 1945 disponovala dostatečným manévrovacím prostorem. I kdybychom se trvale ocitli v sovětské sféře vlivu a západní mocnosti to akceptovaly, mohli jsme dosáhnout přinejmenším takového postavení, jaké získal Paasakivi pro Finsko.
SSSR také po válce vracel Finsku území…
Ano v padesátých letech.
Někdo z čtenářů by teď mohl zareagovat argumentem sovětsko-finské války z roku 1940, proto bychom možná měli říci, že Finsko inklinovalo k fašizmu ještě dříve v letech třicátých…
Finsko mělo s Německem nadstandardní vztahy dané tím, že německá divize Finsku výrazně pomohla během občanské války v roce 1918. Ve Finsku existovala silná sympatie k Německu, i když finští fašisté inklinovali spíše k Mussoliniho Itálii než k nacismu. Finsko se rozhodlo v listopadu 1939 vzdorovat Rudé armádě bez rozsáhlejších ozbrojených sil, bez tanků, těžkých zbraní a prakticky bez letectva, právě na základě vyhodnocení situace v Československu, které přijalo mnichovskou dohodu, vzdalo se pohraničí, ale tragickému osudu neuniklo. (Sovětský svaz nabízel Finsku výměnu území, protože byl Petrohrad na dostřel od finských hranic. Finové odmítli, pozn.)
Souhlasil byste s tím, že druhá světová válka v Evropě začala vlastně u nás, na území ČSR, a také na našem území dozněly poslední výstřely druhé světové války v Evropě?
Oficiálně druhá světová válka začala v září 1939 německým vpádem do Polska. Ve třicátých letech ale mnohé události druhou světovou válku anticipovaly. Mám na mysli občanskou válku ve Španělsku nebo italský vpád do Habeše. Bismarck údajně prohlásil, že kdo je pánem Čech, je pánem Evropy. Vzhledem k aspiracím Německa a ke geopolitickému postavení Českých zemí bylo logické, že první výstřely války zazněly zde.
Edvard Beneš umístil na věž Staroměstské radnice plaketu s díkem maršálu Koněvovi. A dokonce, jak jsem slyšel v Knihovně Václava Havla z úst akademika Andrzeje Nowaka, Beneš poděkoval SSSR za vstup do Polska v roce 1939. Čili: Jak byly v tu chvíli rozdány karty a jak se ČSR vlastně zmítalo mezi velmocemi?
Budil: Nejsem si úplně jist, zda toto byl hlavní motiv. Především Edvard Beneš měl v té době už trochu jiné starosti než činit podobná politická gesta.
Trošku bych to upřesnil. V knihovně Václava Havla to mínili tak, že ČSR mělo problém s Polskem ve sporu o Těšínsko po Mnichovu. Proto prý Beneš takto reagoval, když SSSR vstoupil do Polska v reakci na akci Německa, tolik výrok Nowaka.
Problémem meziválečného Československa a Polska byla osudová neschopnost překonat vzájemnou animozitu, která se vlekla od války o Těšínsko a oportunistického postoje Československa k Polsku v roce 1920 během polsko-bolševické války. Vztahy nebyly optimální. Znesnadňovalo to oběma státům se účinně vyrovnat s geopolitickou situací, a to jak ve vztahu k nacistickému Německu, tak k Sovětskému svazu. Nicméně během druhé světové války vznikl plán konfederace mezi Československem a Polskem. Otevíraly se další možné směry či vývojové linie. Vztah mezi českými zeměmi a Polskem je poměrem mezi nejzápadnějšími Slovany – promíšenými s germánským, ale také keltským prvkem – a polským národem, který je větším a jenž hrál v dějinách výraznější úlohu. Poláci ztotožnili svoji národní identitu s katolicismem, zatímco Češi s ateismem a skepticismem. To vše vytváří zásadní rozdíly, které viditelná jazyková příbuznost zakrývá…
Když čtu názory našich čtenářů v diskusním fóru, zaznamenal jsem názor, že ČSR po válce ztratilo Zakarpatskou Ukrajinu (Podkarpatskou Rus), že Sovětský svaz si prý přišel na „gigantické územní zisky“, víme, že se měnily hranice Polska… Kdo co nabyl, kdo pozbyl?
Polsko bylo přemístěno, to znamená, že získalo rozsáhlé území po bývalém Prusku, které de facto jako entita zmizelo z mapy Evropy. Zároveň přišlo o východní území, jak to diktovala Curzonova linie, vytyčená po první světové válce. Je otázka, do jaké míry to zvýšilo ekonomický standard Polska. Bylo ochuzeno o chudší východní území, ale obdrželo ekonomicky rozvinuté průmyslové Slezsko a pobřeží na severu Německa.
Co se týká ČSR – je otázka, nakolik byla ztráta Zakarpatí pro nás zásadní. Je pravdou, že to bylo jediné území, kde Češi mohli prokázat svoji civilizační misi. Podkarpatská Rus se nacházela na odlišné civilizační úrovni. Náš vztah k ní byl paternalistický, koloniální, nicméně v dobrém slova smyslu. Češi měli možnost osvědčit se jako modernizátoři do té doby agrární, prakticky polofeudální krajiny. Myslím, že v tomto směru uspěli. Ukázalo se, že první republika mohla sehrát výraznou civilizační misi v méně rozvinutých oblastech východní Evropy. Nemyslím si, že ztráta Podkarpatské Rusi byla zásadní ranou Československu. Byla to ale ztráta území, na kterém jsme za dobu krátké první republiky – myslím si – odvedli dobrou práci.
Češi předtím nicméně působili i na území carského Ruska, šlo o muzikanty, pivovarníky atd… Možná naše mise byla i rozsáhlejší a užitek z toho mělo i Rusko. Hezky o tom psal brněnský rusista Josef Jirásek…
Ano, určitě.
Možná nepopulární dotaz. Někteří Češi rukovali do Wehrmachtu, a v Gorkého parku v Moskvě v roce 1943 vystavovali zabavenou nepřátelskou techniku (viz Edgar Snow). Byly tam i české zbraně, resp. zbraně z našich zbrojovek. Přitom v témže roce byla podepsána dohoda ČSR-SSSR… Co tomu říkáte?
Československo bylo mezi světovými válkami jedním z největších výrobců zbraní. Škodovka byla pojem. Zhruba třetina tanků, které nacistické Německo použilo při útoku proti Francii v roce 1940, byla československé výroby. Je jasné, že producent obdobného významu se zapíše do dějin válečného konfliktu a že jeho zbraní bude používat co nejvíce států. Vše vyplývalo z pozice a rozvinutosti československého zbrojního průmyslu.  Kdo bojoval proti nacismu na západní nebo východní frontě, je jedno. Spojené státy americké a Sovětský svaz zvítězily. Mnozí procházeli druhou světovou válkou zmateně a oportunisticky. Nesuďme je, zaměřme se na silnou střední Evropu pod českým vedením, protože to je možné východisko.   
V Hlučínsku dala socialistická bezpečnost (VB) tamním lidem po válce jakýsi generální pardon, protože by museli skoro všichni místní stanout před soudem… Tohle je dost zajímavá část našich dějin. Protože jiní kolaboranti z jiných částí ČSR, ti byli po válce skutečně postihováni. Pojďme k otázce: dnes se hodně straší nepřítelem, Ruskem a hybridní válkou. Protože se zase současně vytahuje karta etnicity (na vlně migrační krize), nepřipomínají tyto poměry 30. léta 20. století? Nakolik je situace nebezpečná? Ve společnosti je dost agresivity, jako tenkrát…
Budil: Myslím, že určité paralely mezi současností a dvacátými třicátými léty mohou představovat překážku v porozumění moderním dějinám. Každá historická etapa je svébytná. To, co probíhalo ve 30. letech, bylo hlavně soupeřením alternativních ideologií, které se vyznačovaly konkurenční vizí modernity: na jedné straně liberální kapitalismus, na druhé straně se nacházel fašismus, komunismus nebo nacismus. Byly to směry, které se zrodily z velkého rozmachu západní civilizace v 18. až 19. století, resp. z obrovského růstu produktivní síly Západu. Teď šlo o to, jak bude nastaven politický systém, který dokáže velký rozmach západní civilizace vstřebat nebo regulovat.  20. století se snažilo uvést do souladu rozmach západní materiální síly a politické uspořádání. Z politického klání po skončení studené války vítězně vyšel liberální kapitalismus. Fašismus a nacismus byly poraženy v roce 1945. Komunismus prohrál studenou válku. Z tohoto důvodu Francis Fukuyama hovořil o konci dějin. Podle jeho mínění vzhledem k tomu, že zvítězil liberální kapitalismus, neexistuje žádná civilizační alternativa. Přitom soupeření historických alternativ bylo vždy hnacím motorem západních dějin.
V posledních dvaceti letech vývoje západní společnosti se ukázalo, že liberální agenda, která se vytvořila v 18. století (jež spočívala v emancipaci lidské kreativity, tvořivosti, myšlení) – zkrátka to, co dalo západní společnosti v 18. a 19. století velkou výhodu, převahu nad mimoevropskými civilizacemi–, je kontraproduktivní, protože podrývá základy západní společnosti. Emancipační étos liberalismu, poté co nás osvobodil od tradičních institucí, zaostalostí, útlaku apod. – pokračuje ve své emancipační, relativizující agendě. Začíná nás omezovat v lidských existenciálních vlastnostech. Útočí na konstitutivní rysy lidské povahy a lidské existence.
Obávám se, toto je příčina současného úpadku a stagnace západní společnosti a ztráty její energie a vitality. Před sto lety probíhalo soupeření různých alternativ modernity, liberalismu, fašismu, nacismu a komunismu.  Po skončení studené války zbyla pouze jedna verze modernity v podobě liberalismu. Tato emancipační síla liberalismu se ale obrací proti samotným základům západní společnosti. S destruktivní a relativizující energii pozdního liberalismu se musíme v zájmu přežití Západu vyrovnat.
Když se bavím s běžnými lidmi, lidmi každodenní praxe, kteří nejsou akademiky, docela často slyším hlášku lidu, že „válka bude“.
Společnost může zkolabovat. V současné Evropě, když pomineme Rusko, Turecko a (s jistými výhradami) Velkou Británii, neexistuje stát, který by byl připraven na konvenční konflikt. Současná Evropa je odzbrojena. Kdyby se Turecko rozhodlo zabrat Evropu, kdo se mu postaví? Na druhé straně je pravdou, že vnitroskupinová agresivita je patrná. Je možné, že dojde k lokálním konfliktům, které vyplývají z etnických změn či sociálního propadu různých částí evropské populace…
Nedávno se jeden americký autor pozastavil nad tím, že se v 70. letech zdálo, že americká společnost směřuje k rasovému a etnickému výbuchu, zkrátka k násilí. Zachycují to filmy 60.–70. let, které ukazují, jak rozsáhlé části Chicaga nebo New Yorku byly plné pouličních gangů, násilí, narkomanů apod. Bída v USA měla výrazně násilnický ráz. Od 90. let ale míra násilí v americké společnosti klesala. V Americe dlouhodobě stagnuje kupní síla u podstatné části společnosti. Lidé si uvědomují, že po éře triumfu čelí americká společnost úpadku. Jak to, že násilí je dnes v Americe navzdory uvedeným problémům menším problémem než před třiceti lety? Klíčovou úlohu sehrály tři faktory. Díky rozšíření antikoncepce se v amerických chudinských čtvrtích nenarodila začátkem 70. let vrstva, která by byla nositelem kriminality a vzdoru. Masové užívání antidepresiv společnost utlumilo stejně jako virtuální realita, které kompenzuje touhu po akci a násilí. Západní společnost rovněž zestárla. Je tvořena staršími lidmi, kterým agrese není vlastní: průměrnému Pařížanovi dnes je 50 let. Když se dobývala Bastila, byl průměrný věk kolem 20 let. Těchto třicet let je rozdíl mezi terorem a pasivní lhostejností. Mnoho lidí předvídá válku. Mám ale pocit, že zmíněné faktory vyústí spíše do vleklé stagnace, úpadku a ztráty tvořivosti.
Na závěr z jiného soudku. V Rusku v těchto dnech hrají divadla, fungují kavárny, lidé chodí do práce… může se po této zemi cestovat. My tu zatím máme tvrdý lockdown a horší covidovou statistiku v přepočtu na 100 tisíc obyvatel. Nárůst infikovaných v Rusku je už několik dní za sebou pod 10 tisíc. Jak se má nyní zachovat ČR, aby odložila politikou kartu a zachovala se principiálně racionálně? Václav Klaus na CNN Prima News dnes (14.3.2021) řekl, že bychom měli urychleně najít to, co nás spluje…
Česká republika udělala chybu, když po počátečním úspěchu v boji s covidem-19 nedokázala udržet virus na uzdě a z populace jej vytlačit. Podlehli jsme příliš brzo pocitu, že válka je vybojována. O prázdninách se de facto slavilo vítězství. Pak přišla druhá vlna. Domnívám se, že nás potkala nehoda. Nepřítel nás zaskočil tím, že byl najednou zpátky. Počáteční kapitál byl prohospodařen. Česká republika bude muset tuto bitvu vybojovat. To znamená dodržovat opatření, aby virová nálož se ve společnosti co nejvíce snížila. Potom budeme postupně rozvolňovat. Je důležité nevzít lidem naději a ozdravit ekonomiku. Pokud jde o očkování, přistupujme k němu pragmaticky: musíme využít všeho, co umožní co nejrychleji vytvořit kolektivní imunitu.
Děkujeme za rozhovor. Přejeme hodně zdraví a brzký návrat celé naší společnosti k normálu. Snad se vyhneme jak dalším nesnázím kvůli covidu, tak i mezinárodním nedorozuměním, plynoucím dílem z interpretací naší společné evropské minulosti. Mnoho zdraví všem.
Poznámka: prof. RNDr. Ivo T. Budil, Ph.D., DSc. je zakladatelem Fakulty filozofické na ZČU, kromě jiného také historických oborů na této instituci. Fakulty filozofické byl také prvním děkanem. Působí pedagogicky, spisovatelsky. Jeho doménou je antropologie. V minulých senátních volbách kandidoval za hnutí Trikolóra. Profesor Budil v současnosti přednáší na Metropolitní univerzitě Praha; jeho odborná činnost je rozsáhlá, svědčí o tom i jeho členství v různých vědeckých radách, společnostech apod.
Zprávy
0
Nejdříve novéNejdříve staré
loader
Chcete-li se zapojit do diskuse,
přihlaste se nebo se zaregistrujte
loader
Chaty
Заголовок открываемого материала