Registrace byla úspěšná!
Klikněte na odkaz v e-mailu zaslaném na adresu
Názory
Názory: komentáře k událostem, rozhovory s osobnostmi

„Zaorálek švejkuje.“ Ruský spisovatel Lorčenkov připomněl ministrovi kultury Žižku a buben

© Foto : Instagram account of Vladimir LorcencovRuský spisovatel Vladimir Lorčenkov
Ruský spisovatel Vladimir Lorčenkov - Sputnik Česká republika, 1920, 10.05.2021
Sledujte nás na
Jméno Švejka zní jako jedno z prvních, když se mluví o českém národním charakteru. Spory o správnosti tohoto klišé se vedou snad od samotného vzniku románu. Česká inteligence se však nemusí bát. Nemá nic společného s Haškovými díly, kromě toho, že živě reprezentuje typy jeho velkého románu, uvedl pro Sputnik ruský spisovatel Vladimir Lorčenkov.
Vladimir Lorčenkov je ruský spisovatel žijící v Kanadě. Jeho díla jsou přeložena do angličtiny, francouzštiny, italštiny, španělštiny, němčiny, perštiny, čínštiny a dalších jazyků. Je laureátem cen Debut a Ruská cena, dostal se do finále ruské ceny Národní bestseller, ocenění nezávislých literárních časopisů USA a francouzského ocenění Prix Médicis za nejlepší zahraniční román, je také laureát rumunské ceny Tiuk. Do ruštiny překládá okcitánskou poezii 12. a 13. století a také poezii zemí Společenství nezávislých států.
Jste pravděpodobně jediný současný ruský spisovatel, který píše ve stylu velkého Francouze Louise-Ferdinanda Célineho. Příběh hlavní postavy vašeho románu Car hory (vydaná v Rusku pod názvem Town Down) o jeho dobrodružstvích připomíná cestování Célineova Bardama, které je zase často srovnáváno s dobrodružstvím Švejka. Dá se říci, že píšete také ve stylu Jaroslava Haška?
Děkuji za poklonu. Myslím, že tyto tři romány spolu souvisejí, stejně jako mnoho jiných dobrých románů. Literatura je katedrála Notre Dame, která se začala stavět v 11. století a dosud nebyla dokončena, jak víte, ani ve 21. století. Vidím kořeny anabáze Bardama, Lorinkova i Švejka v dílech Xenofona a Homéra. Všude jde o cestu, návrat k sobě samému, ale přes druhý konec světa. Paradoxně jediným způsobem, jak se mohou hrdinové těchto děl vrátit domů, je cestovat až na kraj známého světa; cestují kolem celého světa, aby se dostali do druhého pokoje. Proto jsou pro mě tyto postavy v zásadě stejné, i když mají odlišný vzhled a mluví odlišně (ale to je způsobeno osobními charakteristikami jejich autorů a dob, kdy byla díla vytvořena). Tento věčný příběh, který začal Odysseem, vzbuzuje nadšení, ale zároveň děsí. A protože souvislost je zřejmá, tak už samozřejmě přebírám některé z tvůrčích metod Jaroslava Haška. I když bych nemluvil konkrétně o stylu. Ale dovedení grotesky do bodu absurdity – ano, to je moje metoda. Při pohledu na to, co se teď děje se světem, chápu, že jsem v psychiatrické léčebně, kde mi říkají, že v zeměkouli existuje další, většího průměru. Jediným způsobem, jak nyní přežít, je stát se upřímným až k idiotství. Anebo se upřímně pokusit stát se idiotem.
Existují dvě populární interpretace obrazu Švejka. Někteří ho považují za idiota, jiní za prostého, ale nikoliv hloupého člověka, který má za ušima. Ruský spisovatel a filozof Dmitrij Jevgenijevič Galkovskij je přesvědčen, že Švejk je obojí. A co si myslíte Vy?
Lidé, a tím více jejich falešná podstata, čímž mám na mysli literární postavy, nejsou funkce. Nejsou to „čistí“ darebáci ani svatí. Mimochodem, říkám banality. Švejk samozřejmě není kretén. Je to Hamlet, člověk, který předstírá, že je blázen. Aby mu však uvěřili, musí uvěřit sám sobě a jediným způsobem, jak toho dosáhnout, je opravdu se zbláznit. Hamlet se tedy skutečně stává bláznem, minimálně ve chvíli své hry. Což ho nakonec zničí. Takže ano, Švejk je chytrý. Ale je také hloupý. Vždyť kdo hraje tohoto Hamleta? Švejk není zástupcem aristokracie jako dánský princ... Za prvé náš Švejk je obyvatelem dna, představitelem bohémy. Vede umělecký životní styl, aniž by byl umělcem, proto je pan Švejk bohém as it. Švejk je také nevzdělaný člověk, nikdy jsme ho neviděli s knihou. A kromě toho je Čech. A pokud můžeme věřit Čechům, byli Češi po dobu 400 let diskriminovanou menšinou v říši. Je to Ind ve španělském Mexiku, člověk redukovaný na polozvíře, Schweinshund. Samozřejmě je primitivní. Ale v tom spočívá jeho velká tragédie, že tato divoká améba, český smraďoch, jeskynní xenofob, stoupá vzhůru, i když nevědomky, až k princi dánskému.
... Shrnul bych svůj názor takto – Švejk je velmi chytrý hlupák, idiot, který má za ušima.
Švejk navždy zapsal Česko do světové literatury, ale samotným Čechům se moc nelíbí, vnímají ho jako zlou karikaturu na sebe. Existují další podobné příklady ve světové literatuře?
Téměř celá světová kultura se skládá z takových příkladů. Většina mých známých francouzských Kanaďanů se domnívá, že režisér Denys Arcand, který je podle mého názoru jediný velký québecký umělec - „přehání v satirickém popisu naší krásné provincie“ (mimochodem, Arcandovi hrdinové jsou velmi haškovští). Spisovatel Lorčenkov byl vyslýchán na Generální prokuratuře Moldavské republiky a obviněn z urážlivého zobrazení moldavské reality v románu Tábor odchází. Dva čeští intelektuálové, které jsem potkal na výstavě ve francouzském Auxerre, mě přesvědčovali, že Hašek svým „hloupým románem“ vypálil Čechům stigma stereotypů. Čtení o Ulenspieglovi, tato flanderská Bible, byla přivítána hrobovým tichem. Nekonečná slepá ulička D. Galkovského - ... No atd. To vše vidíme. Důvody tohoto přístupu jsou mnohem zajímavější. Myslím, že jim rozumím. Například včera jsem četl v časopise Historie článek o Posmrtném triumfu Flauberta. Článek byl napsán nějakým imbecilním buržoustem, který psal o tom, jak „Flaubert ve věčnosti zvítězil nad buržoustem“. Ale člověk, v závislosti na vašich náboženských přesvědčeních, po smrti buď úplně zmizí, nebo získá novou kvalitu, ale ani v jednom z těchto případů ho už nezajímá konečný triumf a vítězství nad někým v minulém životě. Takže tento „triumf“ Flauberta, kterého široká veřejnost nechápala, nebo Modiglianiho, který zemřel v chudobě, a jehož obrazy si buržoustové nyní prodávají za stovky milionů dolarů, je opožděným pokusem buržoazního člověka, aby ospravedlnil sebe a svou podlost a závist. Od pozdního středověku žijeme ve světě vítězných buržoa – tlustou tečku v tomto procesu udělala takzvaná velká francouzská revoluce – kteří nenávidí umělce. Samozřejmě, že buržoustové vidí v Osudech Švejka, Hlavě XXII, Paní Bovaryové, v Táboře odchází, Town Down - zlý výsměch Čechům, Američanům, Francouzům, Moldavanům, frankofonním Kanaďanům. Opravdu je tam výsměch. Ale je to výsměch Hlouposti a Podlosti, Chamtivosti a Omezenosti. Není to naše chyba, chyba umělců, že se v nich poznáváte.
Každé mistrovské dílo je vícevrstvé. Jaké vrstvy má román Jaroslava Haška?
Je jich mnoho. Archetypální – návrat hrdiny, kterému brání samotný Fatum, na Ithaku. Satirická – zde je vše jasné. Hravá – spisovatel bez přemýšlení dává literární postavě jméno skutečné osoby a vzniká hádanka, šaráda na celá staletí, abychom pochopili, co přesně to znamená (vidíme to také u Villona). A nic to neznamená, spisovatel pouze nutně potřeboval jméno postavy a prostě jen natáhl ruku k poličce. To je také „hojení rány“, řečeno dnes módním pidgin russian s hotovými umělohmotnými konstrukcemi vypůjčenými z angličtiny. Vždyť život samotného Haška je ohlušující neúspěch. Spisovatel přeměňuje tuto katastrofickou porážku ve vítězství a transformuje své osobní selhání do skvělé literatury. To je právě, slovy pidgin russian, „přehodnocení postkoloniálního traumatu“, neboť Hašek je naivní provinční divoch, který během projíždění Vídní vidí v tomto velkém městě „park k procházkám podělaného starého Procházky“, nikoliv velkou historii, kulturu, literaturu a hudbu... Tento román je český Jevgenij Oněgin, truhla s nástroji pro pustý ostrov. Je tady vše, co by mohl Čech potřebovat, aby se zabydlel na své planetě. I když v ní je další, větší než ta zvenku!
© Foto : Instagram account of Vladimir LorcencovRuský spisovatel Vladimir Lorčenkov
Ruský spisovatel Vladimir Lorčenkov - Sputnik Česká republika, 1920, 09.05.2021
Ruský spisovatel Vladimir Lorčenkov
Existuje názor, že prototypem Švejka byl sám Hašek? Souhlasíte s tím?
Nerad něco tvrdím, ale nyní je to vzácný případ, kdy jsem si jist, že názor, že Hašek je prototypem Švejka, je holý nesmysl. Popularita tohoto omylu mě však nepřekvapuje, protože sám Hašek to chtěl a ani nemohl jinak. Autor, který vytváří falešnou entitu – postavu – ji musí učinit co nejvěrohodnější. Nejlepší a nejjednodušší způsob, jak přivést postavu k životu, je přimět ji, aby vypadala jako on sám (ale nebyl to on sám), aby bylo snazší se do té role vžít. Jedna věc je, když musíte zahrát Hamleta, a druhá věc je hrát sám sebe. Proto autor dává postavě všechno, včetně svého vzhledu, nemluvě již o četných detailech života (v případě Švejka/Haška jde o všem dobře známý prodej vořechů a zajetí v Rusku...). Totéž jsem udělal s hlavní postavou Town Down, spisovatelem Lorinkovem, kterému jsem, abych ho oživil, předal lví podíl svého životopisu. Výsledkem je, že si všichni myslí, že jsem to já, což mě těší jako umělce, který vytvořil přesvědčivý obraz, ale mrzí mě to jako člověka (tento hrdina mi není moc sympatický, mám s ním opravdu málo společného). A Céline to také tak udělal...
Lorinkov není Lorčenkov, Bardamu není Céline a Švejk není Hašek. Skutečný Hašek se na stránkách románu o Švejkovi objeví v krátké epizodě. Je to mladý talentovaný vojenský lékař, který „vydal několik sbírek velmi slušných básní“ a byl doslova násilím vyhnán na frontu poté, co na všechny zkouškové otázky odpověděl „polibte mi prdel!“ („tauglich!“). Jo, ten doktor, který posílá Bieglera, který se přejedl sladkostmi, do cholerového baráku. Když jsem si to uvědomil, zmocnilo se mě nadšení čtenáře, extáze conquistadora, který našel Eldorádo. Mimochodem, skutečný Lorčenkov se také objevuje v Town Down v mikroepizodě, ale ve které, to vám neřeknu. Možná najdu stejného vděčného čtenáře jako měl Hašek. Možná i já vyhraju posmrtný triumf nad Jeho buržoazním Veličenstvem.
Český ministr kultury Lubomír Zaorálek nedávno v parlamentu připomněl epizodu ze Sevastopolských povídek Lva Nikolajeviče Tolstého, v níž ruského důstojníka po ostřelování granáty více zajímá stav pušek než počet mrtvých. Podle jeho názoru jde o jasný příklad ukazující typické ruské vlastnosti, konkrétně historicky zakořeněné ignorování lidského života. Osobně si takovou epizodu v Sevastopolských povídkách nevybavuji, ať to zůstane na svědomí ministra...
Myslím, že samotná skutečnost, že český ministr cituje ruského spisovatele, a já poprvé slyším jméno českého ministra, svědčí o rozdílu mezi vlivem ruské kultury a českých ministrů na svět. Dokonce i o rozdílu mezi spisovateli a ministry, umělci a buržousty.
Samozřejmě, nejjednodušší je na to odpovědět „on sám je blbec, vždyť jsou to Češi, je to banda“ (c), ale já nejsem xenofob. My Rusové jsme lidé evropské kultury. Vždy se snažíme představit si sebe na místě toho člověka, s nímž diskutujeme, projevit empatii a představivost. Začněme tím, v čem má český ministr pravdu.
Za prvé dobrý důstojník je vždy krutý. Důstojníkovým cílem je způsobit nepříteli co největší škody, a pokud to bude nutné, obětuje vojáky. To udělal například Churchill, který ve svých pamětech píše, jak obětuje divizi nebo dvě, aby utajil své skutečné plány. Doufám, že Churchill ještě nebyl v Česku prohlášen za ruského agenta?
Za druhé Rusové jsou opravdu tvrdí lidé, ne-li krutí. To je pravda. A to mají všichni Slované v genech, vzpomeňte si na příběh o Žižkovi a bubnu. Rusové tak daleko nedošli, nikoliv proto, že by Rusové byli lepší, ale jednoduše jako národ vznikli později než Češi, v době, kdy jíst syrové lidi už bylo neslušné (koneckonců Slepec žil ve 14. století).
Za třetí Rusové jsou skutečně fatalisté a uvědomují si, že nejsou věční. Nyní ve světě 75letých dětí, které chtějí konzumovat věčně a nevěří, že zemřou, je pro mě tato vlastnost Rusů obzvláště cenná. Mimochodem jsem si jistý, že Češi jsou stejní. Nepochybuji o tom, že Lubomír Zroálek „švejkuje“, ale ve skutečnosti jen čeká na smrt, aby odkázal svou kůži na buben pro divizi, která zaútočí na nějaké Těšínské Slezsko, nebo co tam Čechům vzali a nevrátili. A něco mi říká, že v takovém případě vojáky nikdo počítat nebude.
… Ale když se stejnou optikou podíváme na Švejka, co Hašek řekl o Češích a českém charakteru?
Pouze to dobré. Ano, Hašek mnoho špatného řekl o buržoustech, ale vždyť buržousti jsou nadnárodní. Hledat ve Švejkovi protičeské výpady je stejné, jako studovat Loď bláznů Sebastiana Branta na protiněmeckou propagandu. Navíc nezapomínejme, že Hašek se stejně jako Charles de Coster nedokázal povznést nad každodenní xenofobii a jeskynní nacionalismus. Proto je román Haška v tomto smyslu velmi zaujatý a mimořádně dobrý ve vztahu ke svému národu. Švejk je xenofobní mistrovské dílo, které je prošpekováno nacionalismem a nenávistí na adresu Maďarů, Rakušanů, Němců (jako Costerovo Čtení o Ulenspiegelovi na adresu Španělů)… O něco méně to schytali Srbové a Chorvati, protože jsou Slované. Ale i tím je pro mě román zajímavý. Je to konflikt v samotném Haškovi, velkém artistovi, který se vznáší nad vším, včetně samotného Haška, člověka ne moc chytrého… hlupáka, řekneme přímo! Román povyšuje Haška na geniálního idiota, mění se jak hmyz na motýla. Chce říct, že Čech je koruna stvoření, ale nakonec z toho vyplývá nějaký „číšaš pán je dobytek“. To je magie literatury! To je kouzlo slova!
Jestli vás zajímá můj názor na Čechy… Podle mě jsou stejně nicotní idioti jako všichni ostatní lidi na světě.
V češtině se výraz švejkovat používá pro popis negativních stran národního charakteru, reflexe na téma, jestli jsou Češi „národem Švejků“, je jedním z populárních témat v médiích. Můžeme mluvit o nějakém komplexu české inteligence kvůli románu Haška?
Česká inteligence může být zcela klidná. Podle toho, co čtu v médiích, nemá nic společného s díly Haška, kromě toho, že živě reprezentuje typy jeho velkého románu.
… Všechno na světě má svoji cenu. Jestli se vzdáváte národní nezávislosti ve prospěch silného souseda (přestanete „počítat pušky“), tak za to zaplatíte tím, že se stanete prohnaným, důvtipným, vynalézavým, ale otrokem. Kořeny Švejka jsou přece i v římské komedii, kde figuruje řecký mazaný otrok… Jak za to můžeme vinit český národ? Přežíval, jak mohl. Důvodem všeho je ztráta nezávislosti, a to je vina elity. Inteligence přece usiluje o to, aby byla součástí elity*.
*(poznamenám, že stejnou, možná i větší vinu před ruským národem nese i ruská inteligence).
A jako spisovatel jsem rád, že tradice velké české literatury, kterou světu daroval Hašek, neskončila. Nedávno jsem četl román Jaroslava Kalfaře Kosmonaut z Čech. Je to román o tom, jak Česká republika do vesmíru vysílá vědce, aby studoval oblaka Venuše. Tuto vesmírnou anabázi Kalfař mění na drama popsané jazykem satiry (vědce opouští žena, směšná bytová scéna). Jakub, jak se jmenuje hlavní hrdina, se vypravuje na svoji cestu do konce noci, cesta do vzpomínek. V tomto románu, který byl mimochodem napsán anglicky (Kalfař emigroval do USA, kde také začal psát), vidím vliv i Haška, i melancholického Kundery, i Čapka a dalších mnohých autorů.
Chápou román Haška lidé za hranicemi Česka? V Rusku? V Kanadě?
O Rusku to lépe můžete říct vy, já jsem tam dlouho nebyl. Co se týče Kanady. Já žiji v Québecu, což není úplně Kanada. Jsme tu odděleni jako Češi v Rakousku-Uhersku. Québec je velmi buržoazní město, v kulturním plánu je to provincie, o existenci podobného románu, vždyť mluvíme o světové klasice, se lidé dozvídají nejčastěji ode mě. Québécois (Québečané – pozn. red.) při hovorech nejčastěji zajímá Céline Dion, hokej a „co budeš jíst dnes večer“ (hodně tady mluví o jídle, aby se nemluvilo o něčem jiném). Ale samozřejmě to přeháním.
Myslím si, že v románu každý vidí to, co chce, záleží to na čase i na člověku. Ve 40. letech 20. století antifašista v románu viděl „výsměch pruskému militarismu“, ve 20. letech český nacionalista vidí „protest proti národnímu útlaku“, sovětští internacionalisté vidí „pacifismus a výsměch nad buržoazním Českem“, buržoust vidí „chuligánský výsměch lumpenproletariátu“… Všichni něco pochopili, ale nikdo nic nepochopil. Kniha je dítě. Stává se dospělým, vystupuje na novoročním večeru ve školce, zamilovává se, rozbíjí si koleno při fotbale, tancuje na maturitním plesu, rodí děti, absolvuje univerzitu, šedne, podvádí ženu, jede s kamarádem na ryby, nejde do práce, aby mohl jít do knihovny. Ale nikdo nerodí dítě jenom pro to, aby jako pětileté vystoupilo na novoročním večeru ve školce. Nebo aby po 42 letech nešlo do práce, aby mohlo nakouknout do knihovny. Nebo zešedivělo ve 34 letech. Román je živá existence jako člověk. Nemůžete ho celý pochopit a nemůžete pochopit, proč je nutný. A v tom spočívá chápání. Takže není vyloučeno, že v zeměkouli je ve skutečnosti schována další a větší.
Děkuji za rozhovor.
Zprávy
0
Nejdříve novéNejdříve staré
loader
Chcete-li se zapojit do diskuse,
přihlaste se nebo se zaregistrujte
loader
Chaty
Заголовок открываемого материала