Registrace byla úspěšná!
Klikněte na odkaz v e-mailu zaslaném na adresu
Názory
Názory: komentáře k událostem, rozhovory s osobnostmi

Inteligentní vražedkyně z „Belkredky“ Olga Hepnarová: oběť poměrů či chladnokrevná teroristka? Názor

© Foto : Czeska policja Olga Hepnarová
 Olga Hepnarová - Sputnik Česká republika, 1920, 10.07.2021
Sledujte nás na
10. července 1973 Olga Hepnarová najela náklaďákem do skupiny asi 25 lidí čekajících na tramvaj v ulici, která v době protektorátu nesla název Sommerbergstraße. Následkem útoku zahynulo 8 lidí. Trpěla Hepnarová, která se považovala – jak sama říkala – za „prügelknabe“ (šikanovaného otloukánka) syndromem Hérostrata či nenávistí k lidem?
Roku 1975 ji v ČSSR popravili. Psal se Rok Ženy; tehdejší premiér Lubomír Štrougal prý nepodepsal trest smrti ihned.
Ve věku 22 let se Hepnarová rozhodla pomstít světu za svůj, podle jejího názoru, nepodařený život. V den svých narozenin (30.6.) si vypůjčila nákladní automobil Praga RN, neboť pracovala jako řidička náklaďáků, a u Strossmayerova náměstí– resp. v ul. Obránců míru (dříve Belcrediho třída), nyní Milady Horákové – najela kolem 14. hodiny do davu lidí, kteří zde čekali na tramvaj. Psal se rok 1973. Vozidlo smetlo 30 lidí z nichž 3 zahynuli ihned, dalších 5 po převozu do nemocnice podlehlo svým zraněním, jiní si odnesli těžké zdravotní následky... Za svůj čin na Letné byla Hepnarová rozsudkem jménem republiky v roce 1975 odsouzena k trestu smrti.
O teroristickém činu vypráví například dokumentární film OLGA HEPNAROVÁ – Hrdelní zločiny: když vraždí ženy Podle dopisu, který vražedkyně napsala, se dopustila teroristického činu, protože se považovala za „oběť bestiality ostatních lidí”…prý kdyby „odešla jako neznámý sebevrah, bylo by to pro ostatní příliš laciné“. Oběti nehody sama Hepnarová „odsoudila k trestu smrti přejetím…“, dále konstatovala (Olga Hepnarová, vražedkyně): „Prohlašuji, že za můj život x lidí je málo…“ Svůj dopis poslala před spácháním atentátu do několika médií. Před útokem se prý hodinku prospala… Dokumentární materiál, z něhož dílem čerpáme, neshledává, že by Olga trpěla zjevnou psychickou poruchou, nebo že by byla hnána nějakými prokazatelnými psychotickými bludy.
V roce 2016 byl natočen film v české, polské, francouzské a slovenské koprodukci. Nese název Já – Olga Hepnarová. Snímek je zajímavý tím, že se pokouší romantizovat známou ženskou teroristku.
Film je evidentně dobře řemeslně zpracován, jeho vizuální stránka – černobílá – podtrhuje tradovanou stojatost sedmdesátých let. Je ale vidět, že snímek vznikl v moderních poměrech, protože se do popředí dostává i lesbická orientace Hepnarové. Kde jsou ty doby, kdy tento rozměr lidské existence zůstával pečlivě střežen soukromým prostorem každého z nás?
Autor tohoto článku v takto pojatém filmu vidí účelový prostředek, jak ještě jinak rýpnout do předlistopadových poměrů. Bylo tak učiněno pomocí tohoto temného žánru. Socialismus jinak obvykle tepou nové české komedie… Filmu o Hepnarové samozřejmě nebudeme upírat uměleckou kvalitu. Každopádně, pokud diváci chodili na žánrově příbuzné filmy o jiných zabijácích, třeba o Marku Chapmanovi (Chapter 27; USA/2007) či Lee Harvey Oswaldovi (The Trial of Lee Harvey Oswald; USA/1977), či dokonce o Andresi Breivikovi (Norsko/Island /USA/2018),… asi se celkově není co divit… Sputnik ČR se dále zeptal na názor policisty, co si myslí o případu Hepnarové on.
Pane Neubergu, podíval jsem se na film Já Olga Hepnarová. Scéna, kdy zabila lidi na chodníku, je ve filmu jakoby „mimochodem“, zato vidíme sugestivní chvíli před popravou teroristky. Všiml jsem si Vašeho postu na FB, kde říkáte, že kdyby se život Hepnarové odvíjel trochu jinak, mohlo z ní něco být…
Jiří Neuberg: Napadlo mě následující srovnání. Nic víc, nic míň… Podívejte, jak vypadá text spisovatelky Virginie Woolfové (K majáku): ... „Teď již nemusí myslet na nikoho. Může být sama sebou, sama. A právě tohle pociťovala často jako potřebu – přemýšlet si, nebo dokonce ani nepřemýšlet. Být zticha, být sama. Všechno to, čím člověk je a co dělá – sdílnost, třpytný lesk, hovornost – se vytratilo; a člověk se stáhl, s jistou vážností, aby byl sám sebou, klínovitým jádrem tmy, něčím, co ostatní nevidí. Třebaže dál pletla a seděla zpříma, právě takhle se cítila sama sebou, a tahle její bytost, když setřásla všechny vztahy a povinnosti, měla svobodu oddat se všemožným dobrodružstvím. Když se život na chvíli uložil, zdála se škála možných zážitků nepřeberná. A každý musí vždycky dojít k tomu pocitu nepřeberných možností, říkala si; jeden po druhém, ona, Lily, Augustus Carmichael, musí cítit, že to, jak se jevíme, to, podle čeho nás poznáte, je prostě dětinské. Pod tím je samá temnota, všechno se rozepne a je to neproniknutelně hluboké; čas od času se vynoříme na povrch a podle toho nás poznáte. Její obzor jí připadal nekonečný. Všechna ta místa, která ještě neviděla, indické pláně; cítila, jak rozhrnuje silný kožený závěs kostela v Římě. Tohle jádro temnoty se mohlo dostat kamkoli, protože je nikdo neviděl.”
Nyní pro srovnání dopis Hepnarové: (Olga Hepnarová, dopis, viz např. Andrej Drbohlav, Psychologie masových vrahů /2017/): „...S otcem nemluvím už od podzimu, kdy mě naposledy zbil. Sestru jsem nedávno zbila já. Docela hloupě pro maličkost a je zvláštní, že toho nelituji. Dřív mě bila ona...
...Do školy, do práce, tam, zpátky, všude jsem sama. Oni mluví, pořád se hemží a smějí se, třeba věcem, které mně vůbec k smíchu nejsou. Hovoří spolu, jen aby mluvili, a vůbec jim to nepřipadá divné. Ve škole sedím a třeba za celý den nepromluvím ani slovo.
Zvykla jsem si na to...
...Nepočínali bychom si všichni líp, kdybychom se nepokoušeli jeden druhému rozumět a smířili se se skutečností, že žádná lidská bytost nebude nikdy rozumět jiné, ani žena manželovi, milenec milence, ani rodiče dítěti? Mně nikdo nerozumí. Nestojím už o to…
Jestliže existuje nějaká svoboda, pak je větší v člověku, který není vázán na ostatní, na kolektiv. Když jsem sama, jsem šťastná...“
Pokud by Hepnarová nespáchala svůj otřesný zločin, což je stále to problematické „kdyby“, jestliže by byla vedena správným směrem, měla patřičnou podporu, nelze vyloučit, že by se mohla stát klidně i spisovatelkou. Kdoví, třeba by předčila i legendární Virginii Woolfovou. Je to jedna z věcí, které se už nikdy nedozvíme.
Díky za komentář.
Česká vlajka - Sputnik Česká republika, 1920, 02.07.2021
Názory
Před 74 lety ČSSR odmítlo Marshallův plán. Měli jsme přijmout, neměli jsme poslouchat SSSR?
Zprávy
0
Nejdříve novéNejdříve staré
loader
Chcete-li se zapojit do diskuse,
přihlaste se nebo se zaregistrujte
loader
Chaty
Заголовок открываемого материала