Registrace byla úspěšná!
Klikněte na odkaz v e-mailu zaslaném na adresu
Мужчина работает с планшетом на компьютере - Sputnik Česká republika, 1920
Názory
Komentáře k událostem, rozhovory s osobnostmi

Výročí postupimské konference a odsun Němců z Československa. Transfer nebo vyhnání?

© Foto : Publix domain / No 5 Army Film & Photographic UnitPováleční konference v Postupimi
Pováleční konference v Postupimi - Sputnik Česká republika, 1920, 20.07.2021
Sledujte nás na
Máme výročí postupimské konference. Jedním z bodů jednání byl odsun Němců ze států budoucího východního bloku. Publicistů Tomáše Krystlíka a Josefa Skály se ptáme, zda by zhodnotili transfer Němců ze zemí Východního bloku. Kdo sehrál iniciativu? Stačilo se Německo vůbec denacifikovat, než vstoupilo do NATO? Jaké jsou česko-německé vztahy dnes?
V minulých rozhovorech jsme některá témata nakousli, nedopověděli. Pojďme nyní dokončit některé myšlenky. Jak to bylo s Německem po válce, o co šlo mocnostem? Jak to bylo s námi? Předně a hlavně – jaké bylo poselství jednání v Postupimi?
Tomáš Krystlík, publicista: Nejdříve k postupimské konferenci. Její program nebyl předem rozhodnut, určoval se průběžně. Při prvním plenárním zasedání předložil Truman písemné návrhy týkající se ustavení Rady ministrů zahraničních věcí, politiky vůči Německu, realizace jaltské Deklarace o osvobozené Evropě a přijetí Itálie do OSN. Stalin žádal, aby se do programu jednání zařadilo rozdělení německého obchodního a válečného loďstva, německé i italské reparace, otázka poručenských území, vztahy k satelitním státům, otázka Frankova Španělska, mezinárodní status přístavu v Tangeru, otázka Sýrie a Libanonu i polských západních hranic. Na druhém zasedání se dohodlo, že Německo se bude chápat jako celek v hranicích z 31. 12. 1937. Nejkontroverznějšími body jednání konference byly západní hranice Polska, německé reparace a přijetí bývalých německých satelitů do OSN.
Transfer v cizině usedlých Němců do Německa a Rakouska byl vedlejším tématem, což dosvědčuje počet stran z celkové dokumentace konference mu věnovaných – cca 40 stran z celkových 4 000, tedy 1 %. Na pořad jednání se dostal jen oklikou. Dominovala jiná témata: viz nová území na západě přidělené Polsku a jejich obyvatelstvo... Velká Británie a USA byly proti transferu, ale neměly prostředky, jak mu zabránit. Že již z ČSR a Polska probíhal, věděly, to potvrdil svými výroky na konferenci i Stalin. V Maďarsku v době konání konference vyhánění domácích Němců ještě nezačalo.
V příloze 6 dokumentu z Konference v Berlíně s názvem Protokol jednání (Protocol of Proceedings) z 1. 8. 1945 se v položce XII praví: „Tři vlády prozkoumaly tuto otázku ze všech hledisek a uznávají, že se má do Německa uskutečnit transfer německého obyvatelstva nebo jeho složek, které zůstávají v Polsku, Československu a Maďarsku. Jsou zajedno v tom, že jakýkoli transfer musí být prováděn spořádaně a humánně... Dávají proto svým zástupcům v Kontrolní radě příkaz, aby co nejdříve svým vládám oznámili, kolik takových osob již přišlo do Německa z Polska, Československa a Maďarska, a s ohledem na nynější situaci v Německu podali odhad, v jaké době a jak rychle by měly probíhat další transfery. O tom se současně uvědomují československá vláda, polská prozatímní vláda a Kontrolní komise v Maďarsku se žádostí, aby zatím zastavily další vyhánění, dokud zúčastněné vlády neprozkoumají zprávy svých zástupců v Kontrolní radě.“
Ve zprávě Expelees and Refugees of German Ethnic Origin z 24. 3. 1950 (Vyhnanci a uprchlíci německého etnického původu), tzv. Walter-Report (Walterova zpráva) Podvýboru pro soudnictví Kongresu USA a pak ve zprávě náměstka ministra zahraničí USA Jacka McFalla z roku 1952 se pravilo, že americká delegace v Postupimi nepodporovala transfer Němců z daných států a nakonec souhlasila s tímto řešením jen kvůli tomu, aby „se Německo otevřelo těm, kterým hrozila deportace do vzdálených subpolárních oblastí Sovětského svazu, což by se rovnalo jejich záhubě“. Ve Walterově zprávě se také pravilo, že „Spojené státy v Postupimi docela určitě nenesly odpovědnost za podněcování nebo autorizaci vyhánění Němců z východní Evropy. Vyhánění začalo již dávno před Postupimí. Pokusili jsme se pouze učinit vše možné, aby tento proces probíhal co nejspořádaněji a nejhumánněji“.
Spojenci Československu na konferenci v Postupimi tedy transfer nevnutili, nenařídili, ani neschválili nebo nepotvrdili, protože zpráva ani protokol postupimské konference neobsahují nikde v souvislosti s transferem Němců termíny „rozhodli jsme“ nebo „usnesli jsme se, schvalujeme, potvrzujeme oprávněnost transferu“, nýbrž pouze „vlády uznávají, že se do Německa má uskutečnit transfer německého obyvatelstva nebo jeho složek, které zůstávají v Polsku, Československu a Maďarsku“. Postupimská konference nevyplodila nic, co by se dalo označit jako závazná mezinárodní smlouva s patřičně závaznými mezistátními důsledky. Ta by musela být pak parlamenty zemí účastníků smlouvy ratifikována a zveřejněna v publikacích pro to určených, například ve sbírkách zákonů.
Své domácí Němce (bydlící tam již před válkou) vyháněly jen ČSR, Polsko, Jugoslávie, Maďarsko, přičemž Maďarsko asi 3/4 z nich dokázalo uhájit před tlakem sovětských okupačních úřadů je vyhnat a nechalo si je. Itálie, Francie, Belgie, Nizozemí, Dánsko, Rumunsko je nevyháněly – přesněji: Nizozemí jen 3 691 ze 170 tisíc v zemi, Dánové chtěli vyhnat své Němce, ale nesměli, Rumunsko sice je nevyhánělo, ale když opustili dobrovolně Rumunsko, nesměli se již vrátit. SSSR své Němce za hranice nevyháněl. V případě Nizozemí a Dánska sehrál velkou roli velitel přilehlé britské okupační zóny v Německu, který po vyhnání oněch prvních necelých čtyř tisíc Němců z Holandska prohlásil, že nemá pro ně ubytování ani jídlo a že když budou Holanďané v jejich vyhánění pokračovat, že nechá vyvézt do Holandska všechny usedlé Holanďany ve své zóně. A bylo po vyhánění. Obdobné argumenty uplatnil i proti Dánům.
Němečtí vojáci v Brně během německé invaze do Československa - Sputnik Česká republika, 1920, 22.04.2021
Názory
„Německé reparace Česku nemají dvojí výklad a nesmí být zpochybňovány.“ Poslanec SPD vysvětlil důvod
Josef Skála, historik a politik: Pojďme k samému jádru věci. To, v jakém poměru byly k hitlerovskému Německu Británie a Spojené státy, v jakém Sovětský svaz, to se dneska falšuje naprosto nezřízeně. Německo, sešněrované versaillským diktátem, změnily v agresívní monstrum i miliardy dolarů a liber. Pro Moskvu byl obchod s Berlínem důležitým zdrojem moderní techniky. Osvojení si nových technologií ostatně pomohlo SSSR porazit německou válečnou mašinerii. Z nacistické ekonomiky neměla Moskva jedinou dividendu. Zato k „demokratickému“ kapitálu proudila i za války, hlavně přes Bank of International Settlements.
Navzdory dezinformacím z mainstreamu, jinak tomu bylo i ve vztahu k poraženému Německu. Západní velmoci zvažovaly atomizaci Německa do mikroskopických státečků, stejně tak totální deindustrializaci země. A někteří „dobrodinci“ dokonce i plošnou sterilizaci Němců. (Viz neuvěřitelná Kaufmanova kniha Germans must perish /USA,1941/, pozn. aut.)
Wehrmacht a SS vyhlazovaly Sovětský svaz, a ne Británii či USA. Moskva však razila nepoměrně humánnější koncepci. Znovu a znovu navrhovala dokonce zachování jednotného Německa. Logicky za podmínky skutečné denacifikace, a ne z velké části fingované denacifikace, a dále také za podmínky opravdové demokratizace. Západní okupační mocnosti na to nepřistoupily ani na jaře 1952, kdy jim to znovu navrhl Stalin. Vrchu nabyl strach, že by země měla blíž k SSSR. Už tehdy to neskrýval ani Adenauer. Bez skrupulí to stojí i v Kissingerových memoárech.
„Vyhnání“ je nactiutrhačný pojem. Přišel s ním Sudetoněmecký landsmanšaft, zakládaný i prokázanými nacisty s krvavou reputací. Z postupimské ani z dokumentace jiných summitů Velké trojky podobný slovník k nalezení není. Transfer většiny německé populace žijící u nás před Mnichovem, ten iniciovala Británie, a ne že ne. Československo se s návrhem ztotožnilo i z ušlechtilých pohnutek, které se dneska zatloukají. Jen tak si totiž mohlo ušetřit gigantický seriál soudních procesů, které by – na základě práva platného už před válkou – musely vynést tisíce hrdelních trestů a nepoměrně víc trestů odnětí svobody, přičemž na desítky let, ba i na doživotí. Skutkové podstatě toho, jak se ke své československé vlasti zachovala drtivá většina německé populace, by jiné řešení odporovalo. Transfer byl projevem velkorysého humanismu, za nějž se sluší zdvořile děkovat, a ne arogantně nadávat.
Otázka kontextová: Ještě, než mohl skončit proces denacifikace, již za čtyři roky od Postupimi se Spolková republika Německo (SRN/dříve NSR) začlenila do NATO, někteří němečtí (hlavně lokální) politici či důstojníci měli v tomto smyslu problematickou minulost. Dá se z toho něco vyvozovat? Jak to, že jedni dělali kariéru, jiní skončili ve vězení s podivným koncem, viz Rudolf Hess...
Krystlík: Pokud chcete, aby obranná aliance [NATO] fungovala, nemůžete do ní začlenit stát zcela okupovaný, kde navíc není jasné, do jakých důsledků půjde denacifikace, která se prakticky dotýkala mnoha nebo téměř všech dospělých, již jen řadovým členstvím v nějaké zločinecké organizaci, a tou byl i Německý červený kříž. Musíte kritéria uvolnit.
Případ Rudolfa Hesse je natolik obsáhlý, hlavně v Česku zhola neznámý, že by bylo třeba mu věnovat místo samostatně. Zde jen zcela stručně. Hitler mezi zářím 1939 a červnem 1941 s alespoň dvěma tucty návrhů marně snažil o uzavření míru s Velkou Británií. Churchill, veden touhou zničit Německo coby konkurenta ve světovém obchodu, věděl, že nad Německem nezvítězí bez tehdy ještě neutrálních USA. Snažil se co nejrychleji zatáhnout USA do války a držel Hitlera pomocí tajných služeb v přesvědčení, že existuje v Británii skupina, která chce s Hitlerem, až se [tato skupina] dostane k moci, uzavřít mír. Jenže mezitím hynuli na bojištích a při bombardování Britové a vypadalo to, že Británie bez zapojení USA do války pravděpodobně prohraje.
V květnu 1941 odstartoval Hess se svou stíhačkou do Skotska na domluvené jednání o mírové smlouvě. Britové si mysleli, že přiletí emisar, který bude muset dohadovat každý kompromisní krok v jednání s Hitlerem, takže budou moci jednání protahovat, nevěděli, že to bude postavením druhý muž v Říši, který má pravomoc vše na místě sám rozhodnout a podepsat. Hrozilo, že vyjde najevo, jak Churchill oddaloval zbytečně jednání o míru a prodlužováním války způsobil Británii zbytečné lidské a materiální ztráty. Nad Churchillem a jeho vládou najednou visela hrozba soudu a odsouzení. Po ohlášení Heße rádiem, Britové zhasli světla přistávací dráhy, přerušili rádiové spojení. Hess vylétal benzín a vyskočil padákem.
Jan Zahradil - Sputnik Česká republika, 1920, 07.08.2020
Česko
Nechce se stydět za poválečný odsun Němců a dovoluje si kritizovat SSáky! Kavárna neunesla Zahradilův pohled na historii
Skála: Anglosaská okupační správa předávala v roce 1949 moc sestavě, která se osobami se skandální nacistickou minulostí doslova hemžila. Ty škraloupy kupodivu nevadily ani na půdě NATO. Americké „služby“ nepohrdly ani vyvrhely kalibru Reinharda Gehlena. Velel represivní verbeži, specializované na plošné vyvražďování komunistů a komsomolců i dalších příslušníků sovětské moci na okupovaném území. S Gehlenem převzali už předchůdci CIA i stovky jeho podřízených. Z řad jejich agentury, kterou za války rekrutovali na území SSSR, formovali i své „podzemní armády“ třeba na západní Ukrajině a nejen tam.
Jinak – než se to dneska kamufluje –, to bylo i s Rudolfem Hessem. Druhý muž nacistické hierarchie vyrazil do Británie těsně před nacistickým útokem na Sovětský svaz. Dohodnout holport s tou částí britského establishmentu, která se mnichovanské podpory Hitlera nezřekla ani teď. Veškerá britská dokumentace, resp. o tom, co následovalo po jeho přistání, je dodnes předmětem přísného utajení.
Hess zůstal roky posledním vězněm v zařízení, z nějž byli už dlouho předtím propuštěni nacisté, přímo spojení s válečnými zločiny. Pak prý „spáchal sebevraždu“. Vážně? Po desítkách let za mřížemi, kdy se o to nepokusil ani náznakem? Tu verzi odmítají i jeho blízcí příbuzní, kteří s ním hovořili krátce před jeho smrtí. Ve spandavské věznici se právě měnil režim ostrahy. Dosud v ní měla Británie vliv, garantující že Hess si svá tajemství odnese do hrobu. Teď však přicházela právě o tyto záruky. A tak Hess „spáchal sebevraždu“, jak zněla zpráva ve chvíli, kdy to měl Londýn ve Spandau ještě pod kontrolou.
Díky oběma respondentům za rozhovor.
Zprávy
0
Nejdříve novéNejdříve staré
loader
Chcete-li se zapojit do diskuse,
přihlaste se nebo se zaregistrujte
loader
Chaty
Заголовок открываемого материала