Registrace byla úspěšná!
Klikněte na odkaz v e-mailu zaslaném na adresu
Názory
Názory: komentáře k událostem, rozhovory s osobnostmi

V Česku nasadili ideologický nástroj, říkají mu „muzea paměti“. Co na to experti?

© Foto : Public domainVáclavské náměstí v Praze 28. října 1918
Václavské náměstí v Praze 28. října 1918 - Sputnik Česká republika, 1920, 13.08.2021
Sledujte nás na
Skuteční pamětníci 20. století, podílející se na klíčových historických událostech osobně, dnes už téměř nežijí. Jejich svědecký odkaz se včil předkládá veřejnosti. Potíž je v tom, že digitální věk a jeho možnosti skýtají nebezpečný potenciál zkreslení. Níže rozhovor s Jaroslavem Baštou a Josefem Skálou, politiky a publicisty.
V českých městech mají být zbudována muzea paměti 20. století. Proč se tato potřeba či reminiscence probouzí teď? Je třeba tu paměť začít osvěžovat? Co tak převratného se v historiografii událo? Skuteční pamětníci již prakticky nežijí (20. století přece není vůbec krátká doba...). Půjde vůbec ještě verifikovat u zdroje, co je, a co není „pravda“?
Bašta: Jestliže mají být otevírána muzea paměti 20. století v době, kdy již dávno nežijí pamětníci první poloviny tohoto věku, očekávám, že zájem se soustředí na období po roce 1968. Výklad dějin 2. světové války bude velmi deformovaný, tak po řeporyjsku. Nakonec se dozvíme, že Německo se jen bránilo, Sovětský svaz nás neosvobodil, ale okupoval. Budou to doprovázet dobové fotografie, tak jako dnes na ulicích Prahy 6. Skála: Žijeme v obklíčení dotěrných pandemií. Tlačí nás do chapadel, která předvídal už George Orwell. Ničivá nákaza napadá i slovník. Tak třeba „suverénní dluh“ se říká odpadu ze kšeftů, jimiž si mastí kapsy samy „elity“. Obratem je však „znárodňují“ k tíži všech daňových poplatníků. A ještě jím říkají „suverénní“, aby lidem uniklo, že platí bankrotářská manka těch „za vodou“. Obětí té samé „novořeči“ – Orwellův originál zní „newspeak“ - je však právě i pojem paměť. „Muzea“, jež se jí zaštiťují, nemají dramata 20. století zvěčnit v podobě, v níž si je zapamatovali jejich účastníci. Cílem je právě to vytěsnit různými limonádami a hlavně „obrazy nepřítele“, která nedávnou historii mrzačí k nepoznání.
Není tu spíše tendence redukovat 20. století na komunistickou éru? Přitom za této éry žilo mnoho lidí, kteří měli vrchol kariéry za první republiky. O to je reflexe 40 let socialismu vlastně složitější. Sice tu byla železná opona, ale v 50. letech u nás vystupovalo americké černošské divadlo, v letech 60. k nám do Lucerny jezdili vystupovat západní umělci… Mnoho filmů a koncertů bylo v koprodukci s NSR (SRN)? Hlavně málokdo chce vidět tu dobu v porovnání s dobovými reáliemi v jiných státech. Jak si to vše vysvětlujete vy?
Bašta: Spor o dějiny mezi rokem 1948 až 1989 se vede již dlouho. Z jedné strany je označován za jednolité období totality, z druhé se poukazuje na to, že tomu tak zcela nebylo. Stačí poukázat na šedesátá léta. Od ideologů, kteří chtějí ta muzea, rozlišení nečekám. Všimněte si, že zásadně mluví o čtyřiceti letech nesvobody, ač to období začalo již na podzim 1938.
Skála: My, komunisté, nejsme žádné primadony. Emancipační i civilizační skok, jímž od druhé poloviny 40. let prošla i naše země, obrážel drtivě většinovou vůli. Říkat mu komunistická éra znamená upírat na něm zásluhy miliónům lidí, kteří komunisty nikdy nebyli - a někteří s námi i v lecčem nesouhlasili. Ta éra byla průlomem lidskosti, rozvoje a pokroku, kterému kapitalismus na druhý pokus nesahá ani po kotníky. Proto je ročníkům, které tu dobu už dospělýma očima nepamatují, démonizována tak prolhaně a zbaběle.
Copak nestačí Muzeum komunismu či ÚSTR? Nejsme svědky toho, že se nám tady začíná ideologizovat a politizovat historie? Jaké by to mohlo mít dopady? Nejedná se zase o jednu z nejsofistikovanějších praček na veřejné finance?
Bašta: Vidím několik aspektů – ten praktický je zřejmý, protože se musí vytvořit nějaká pracovní místa pro jinak nepoužitelné absolventy humanitních oborů. Ideový záměr také. V jednom ze svých komentářů jsem napsal, že progresivisté si vzali román George Orwella 1984 nikoliv jako varování před totalitou, ale naopak jako návod k použití. Kdo ovládá přítomnost, ovládá i minulost. A kdo ovládá minulost, ovládá budoucnost. K tomu se ta muzea budou hodit.
Skála: Je to skutečně často až nehorázně výnosný džob pro existence, jež by se seriózní vědou ani její popularizací jaktěživ neuživily. I proto jim „mainstream“ musí garantovat arbitrárně strážený monopol. Kdy pustila například Česká televize do debat na historické téma kohokoli z těch, kdo by dnešní říkanky vzali na vidle před zraky statisíců diváků? Dějiny se sice neopakují takříkajíc přes kopírák. Vysílají však i poselství, která jsou k nezaplacení na nových rozcestích. Právě takovým je i dnešní hluboká ekonomická a chcete-li i civilizační krize. Tím větší škody hrozí napáchat cenzura a lež, které se uzurpovaly vedoucí úlohu na výklad už v podstatě celé moderní historie.
Nabízí se i myšlenka, že tato „muzea“ mají být jakýmsi dalším předmětem ve škole, kde nebude stačit ani klasická hodina historie. Není toto nástup totality nové?
Bašta: Je to nejspíše příprava na příchod kulturní revoluce z USA s její „cancel culture“ a protibělošským rasismem. Děti se budou učit, že jsme zatíženi dědičným hříchem rasismu, kolonialismu, imperialismu a otrokářství.
Skála: Dnes mají šejdířsky sugerované dojmy nahradit racionální pojmy. Schopnost samostatné orientace má vytlačit slepý „groupthink“, řečeno znovu s Orwellem. A ten byl, jak známo, prognostikem poměrů totalitních jako řemen.
V některých bývalých zemích RVHP byly zbudovány instituce ideologického působení. Jsou třeba v Pobaltí. Hana Lipovská dokonce už vidí paralelu mezi koncem 30. let a současným stavem. Koncem 30. let už ale propukaly ideologické, rasové a jiné nepokoje. Vlastně hromadné lynče… Hrozí něco takového nyní?
Bašta: Hana Lipovská má v tomto ohledu pravdu. Řadě států Evropské unie hrozí vypuknutí občanské války s rasovým a náboženským podtextem jako důsledek nezvládnuté migrace za posledních téměř 60 let. Ve východní Evropě podobnou roli sehraje jazyková otázka.
Skála: Umět to dnešní „elity“ jinak, už nám to předvedly. Teď sklízí následky své bezuzdné nenažranosti. Paralely s 30. lety nemalují čerty na zeď. Tím víc třeba ocenit, že si je uvědomují i osvícené mozky pravice kalibru paní Hany Lipovské. Hledat společnou řeč, umožňující táhnout za jeden provaz v tom, co je ze všeho nejnaléhavější, se tak znovu stává akutní prioritou. Osobně se tím řídím a budu řídit ještě víc. Ať už komu, zprava či „zleva“, voní či nikoli.
Oběma respondentům děkujeme za rozhovor.
Zprávy
0
Nejdříve novéNejdříve staré
loader
Chcete-li se zapojit do diskuse,
přihlaste se nebo se zaregistrujte
loader
Chaty
Заголовок открываемого материала