Registrace byla úspěšná!
Klikněte na odkaz v e-mailu zaslaném na adresu
Názory
Komentáře k událostem, rozhovory s osobnostmi

Přejde nás švejkování? Vezmeme si příklad z politiků: všichni na jednoho, každý sám za sebe?

© AP Photo / Petr David JosekČeský ministr zahraničí Jakub Kulhánek a český premiér Andrej Babiš před tiskovou konferencí
Český ministr zahraničí Jakub Kulhánek a český premiér Andrej Babiš před tiskovou konferencí - Sputnik Česká republika, 1920, 28.09.2021
Sledujte nás na
Čeští politici si v televizních a parlamentních debatách často verbálně vjíždějí do vlasů. Pokřikují na sebe. Jelikož se to děje dost často, vzniká obava z vulgarizace naší politiky. Slova jsou totiž často to, co zadržuje fyzické násilí. Urážky a slovní výpady se blíží k hranici změny stylu. Politolog Daniel Solis pro nás analyzuje situaci.
Vzájemné překřikování a urážení vídáme nyní v předvolebních debatách, viz debata Deníku, kde došlo k hádce… Aktéry byli Andrej Babiš (ANO), Ivan Bartoš (Piráti + STAN). Ivan Bartoš celkem bez skrupulí nazval premiéra hulvátem. K dnešnímu stylu patří překřikování, neposlouchání otázek, vlastně přehlídka individuálního ega, neúcta k oponentovi. Jak tito lidé chtějí dělat politiku?
Daniel Solis: Nejpozději od vydání knihy Politická ponerologie od polského autora Andreje Lobaczewskeho víme, že se v politice koncentruje 5 % psychopatů, kterými je společnost zatížena. Jak by bylo možné očekávat důstojnost a politkulturu v rozhovoru psychopatů, cituji zde názor autora Lobaczewskeho (Jak moc tohle sedí na Kalouska a Babiše, ponechávám na čtenářích). Ale v odpověď na vaši otázku: jak by bylo možné očekávat od psychopatů ve veřejném diskurzu jakoukoli korektnost? Nijak. Navíc nezaznamenáváme tento úpadek pouze ve veřejné diskuzi, ale i ve všech oblastech, do nichž politika proniká. Zejména je to v oblasti mezinárodního práva, mezinárodních vztahů, zasažena je také obecná politická kultura. Degradace je znamením naší doby, bohužel.
Historie nám ukazuje dialektický kurz dějin. Víme, že po etapě úpadku můžeme očekávat jistou dobu temna, která ale může být střídána opětovným vzestupem. Vulgarizace, resp. dno – totiž jeho dosažení –, v některých státech končilo občanskou válkou. Tam, kde končí slova, začíná násilí. V našem zájmu je, abychom zastavili pokles a pád kultury. Současná nevábná forma politkultury odráží ale i stav společnosti a její „demokratizace“. Přesněji řečeno: hospodské politické řeči se určitým způsobem přenesly do vyšších politických pater. Místo, aby elity formovaly národ k lepšímu, přebírají od něj to nejhorší a snaží se mu takto zalíbit. Šíří se kultura nenávisti. Děje se to například cestou moderních hudebních žánrů, kde se vulgarismy běžně používají. Elita si vyměňuje názory i fyzicky, viz Mackova facka Rathovi. Slovní přestřelky vidíme pak v Parlamentu. Dokonce to veřejně přenáší televize. Je to tudíž cesta, jak ventilovat to negativní. Je to také způsob, pomocí něhož politikové tlačí voličům své ideologické programy. Je toho dost, je toho příliš. Této „mačochizované“ společnosti přísluší ukazování ostrých loktů spíše než elokvence a dobré mravy. Hypertrofie ega se stala tou nejvyšší devizou úspěšného politika.
Ve Sněmovně jsme v moderních časech viděli, jak premiér nadává poslanci Kalouskovi, vlastně se oba zahrnuli kanonádou invektiv – Kalousek před pár lety fackoval novináře. V SPD na adresu novinářů zahlásili, že jsou „mediální žumpou“… Dá se historicky vytrasovat bod zlomu, kdy kravata a čistá košile zavazovaly řečníka? A kdy přestaly?
Pokaždé, když dojde k revoluci, do určité míry se nahrazují elity dostupnými surogáty. Při té naší poslední tzv. revoluci (v r. 1989) byli vpuštěni do salonu elementy z ulice. Takto bych to nazval. Tak jako při revoluci v roce 1917 v Rusku pustošili trhovníci atributy staré éry. Symboly nové doby si žádají pád starých model. Pokud stará doba byla salónní dobou debat, dobou distingovaného chování, nová éra tyto hodnoty hází do vody jako ikony starých časů. Čím je nahrazuje? Vesměs neurvalostmi, invektivy, ubohým vyjadřováním, které má demonstrovat skutečnost, že žijeme v době moderní... V praxi to znamená: nelze hovořit o čemkoliv, zato lze hovořit jakkoli, a to i mimo rámec společenských konvencí. Politik se takto přibližuje svým výrazivem těm nejširším „společenským“ vrstvám, tím si získává jejich sympatie, eventuálně volební hlasy.
Zpět k vaší otázce, vy to berete, pane redaktore, moc lokálně. Obávám se, že se jedná o fenomén širšího rozsahu. Kupříkladu současná Francie nyní stojí na pokraji občanské války. Proč to říkám? Evropské struktury, které byly nastoleny, aby lidem přinesly slibovaný pokrok, dokázaly pravý opak, tj. člověk je zbaven toho nejdůležitějšího, což je důstojnost a svoboda. Sama svoboda není ježděním přes hranice bez kontroly. Svoboda je přece vnitřní rozměr, který člověku umožňuje duchovní růst. Bod zlomu je spíše vývojem. Včera to ještě nebylo, dnes už ano. Jde o plíživý fenomén, který do značné míry jde ruku v ruce s korupcí. Společenské hodnoty upadají, ideály vyčpívají. Víra v budoucnost slábne. Znamená to, že ze všech nadějí na budoucí vývoj nám zbývá jen víra v kolonizaci Marsu? Klasik by řekl – „O tempora, o, mores…“
Za komunismu, tedy za diktatury, kdokoli na TV či v rozhlase promluvil, bylo to na takové úrovni, že dotyčný mohl jít rovnou do televizního dabingu. Pak se po revoluci roztrhl pytel s ráčkováním: viz Václav Havel, Petra Buzková, Jiří Dienstbier st., či exministr MPO Jan Mládek. V legendární pohádce O princezně, která ráčkovala, se v písničce zpívá „‚R‘ ho/ji pasovalo nad průměr…“ Cožpak dnešní úroveň státníka dána jest toliko řečovou vadou či agresivním slovníkem?
V té písni se také zpívá, „….kdo nemá R, ztrácí charakter“. Lidi z ulice – to byli lidé, kteří inklinovali k alkoholismu. Po revoluci rozkrádali zahraniční finanční podporu rodinám politických vězňů. Tato podpora končila v bezuzdném hýření okruhu lidí, který po revoluci převzal otěže. Hospodská povalečská kultura undergroundu byla povýšena na společenský ethos. Estetická a mravní dimenze se z politické i společenské praxe prostě vytrácejí. Zamysleme se, do jaké míry je to akutní, a jak dalece nám to vadí.
Jak se díváte na to, že Vladimir Putin byl kritizován, že Merkelové věnoval v Soči kytici. Západ v tom vidí podezřelý akt (o USA, se traduje, že tam muž nemá projevovat přílišnou pozornost něžnému pohlaví…) Asi si myslí, že můžeme každého uplatit. Soudí jiné dle sebe?
Cokoliv udělá V. Putin, Západ paušálně chápe jako podezřelé. Jinak tohle je zvláštní, květiny jsou vždy dobrý byznys. Já třeba už vůbec nevidím nic zlého na tom, že někdo někomu daruje květinu. Je to důkaz toho, že krása ze světa nevymizela. Nenechme si to nikým vymluvit.
Nelze nevzpomenout bezprecedentního Lubomíra Volného, který nastartoval moderní sněmovní folklor v podobě demolice řečnického pultíku a kvazibarikádního stylu. Nedávno se mediálně téměř chlubil (mně se zdálo, že dával najevo svou „satisfakci“…), že potyčka s ochrankou byla „krvavá“… Kde jsou hranice svobody, kde končí demokracie? Nežijeme spíše v džungli, kde začalo platit staré známé – všichni za jednoho a každý sám za sebe?
Obávám se, že ano. Náš parlament se podobá příslovečné žvanírně. O věcech politických se rozhoduje již jen na velvyslanectvích na Malé Straně nebo v lobbistických bruselských budoárech. U nás máme jen naše „malé“ divadélko, politici se dle toho chovají. Vzpomeňme si na maňásková divadla středověkých tržišť, která sloužila jen pro pobavení obecenstva. Podobně se politika dnes stala spíše zábavným a kratochvilným aspektem, zejména v předvolebním období.
Politici se nesnaží zaujmout voliče hloubkou svého myšlení, jedinečností svého politického programu, ale svým „alfa-samectvím“ a svým nabubřelým egem. Dobrým příkladem je situace na pravicové konzervativní scéně, kde místo, aby se subjekty, které si jsou velmi myšlenkově příbuzné, se spojily, umocnily fragmentaci ad absurdum, čímž podryly jinak šlechetné ideály pravicově-konzervativní politiky, která je v tuto dobu mravním imperativem zodpovědného voliče.
Poměry se ale změnily nakonec i za velkou louží… Stačí si vzpomenut, co řekl Joe Biden o ruském prezidentovi; co bývalý a současný američtí prezidenti o sobě říkají navzájem. Souhlasil byste, že jsme svědky spektakularizace politiky? Politici mohou jít od válu a herci po představení odloží masky. Ale kam má utéci před takovouto realitou občan. Má možnost úniku?
Občan uniká do virtuálního světa, do něhož je ve své podstatě naháněn, aby v něm zůstal uzamknut a stal se transparentním a kontrolovatelným. Zatímco to dříve platilo za konspirační teorii, nyní se to stává skutečností, již pociťujeme každý na vlastní kůži (viz lockdown, který byl v ČR nezákonný, v tomto smyslu už jedou soudy, které přezkoumávají to, čemu tu občané nuceně čelili). V podstatě jsme na toto již výše odpověděli.
Ad Biden: nazývat někoho přímočaře vrahem, to je politicky nekorektní, hlavně naprosto nediplomatické. V případě Bidena, muže jeho věku, mě to už snad ani nepřekvapuje.
Švejkovi se připisuje věta: „To chce klid.“ Platí tohle ještě v éře sofistikovaných psychofarmak? Aneb jaké časy nás čekají? Je tohle ještě demokracie po česku? Je mi známa také česká hláška – „že tohle je už o-přes-držku…“
Je nám vnucován svět, který známe jako „Krásný nový svět“ (Aldous Huxley), kdy nevábná realita je halena do růžového oblaku antidepresiv, aby byla pro běžného člověka snesitelná. To ale nevede k nápravě. Náprava je možná jenom, uvědomí-li si každý, v čem to vlastně žijeme. Pak by měla přijít otázka: Chceme v něčem takovém existovat i nadále? Pokud ne, je to jen na lidech, aby svou realitu změnili. Nikoli prostřednictvím psychofarmak, ale prostřednictvím kolektivní akce. Protože navzdory tomu, co je nám vykládáno, nikdo jiný naši realitu nezmění, pokud to neuděláme my sami. Musíme v tomto být ale kultivovaní. Dokud žijeme v demokracii, měli bychom využívat demokratické prostředky – volby. Pokud chceme současný stav, volme ty, co za úpadek můžou. Kdo chce změnu, ať volí toho, kdo na současném stavu nenese žádnou vinu. Pokud ale demokracie selže, zůstane nám již jen článek 23 Základní listiny práv a svobod, tj. právo na odpor.
Děkuji za rozhovor.
Náměstí Nebeského klidu  - Sputnik Česká republika, 1920, 28.09.2021
Česko
Peking chce, aby Česko přezkoumalo své rozhodnutí ohledně Dukovan
Zprávy
0
Nejdříve novéNejdříve staré
loader
Chcete-li se zapojit do diskuse,
přihlaste se nebo se zaregistrujte
loader
Chaty
Заголовок открываемого материала