Registrace byla úspěšná!
Klikněte na odkaz v e-mailu zaslaném na adresu
Pohled na Prahu - Sputnik Česká republika, 1920
Česko
Nejnovější zprávy a události z domova

Skousnou Češi zmatená opatření proti covidu? Procházková: Politici z nás udělali děti

Koronavirus v Česku - Sputnik Česká republika, 1920, 26.11.2021
Sledujte nás na
Lenka Procházková, spisovatelka, pedagožka a aktivistka, připouští, že nás covid-19 zabíjí. Proto se na něj musí reagovat smysluplně, nikoli zmatečně, protože to člověka uráží. Covidová mlha je nejen post-infekční syndrom, ale i důsledek nepromyšlených opatření. Covid řešení má. Záleží na všech, zda proplujeme bouří důstojně, zda se uzdravíme.
V zemích EU se množí poměrně početné protesty proti opatřením, k nimž bylo přikročeno v rámci boje s epidemií… U nás to vypadá tak, že jsou mnozí „neteční“. Proč? Obávají se snad označení rozvracečů či antivaxerů?
Lenka Procházková: Ten virus už nás trápí hodně dlouho a lidé ztrácejí trpělivost. Zpočátku jsme jej vnímali jako obecného nepřítele, a protože stát byl situací zaskočený, občanská společnost suplovala jeho povinnosti. Šili jsme roušky, hospodští zavedli okénkový prodej, děti si zvykaly na on-line výuku a celý národ sledoval, zda se podaří zachránit pražského taxikáře dodaným americkým lékem. Naučili jsme se mýt si pečlivěji ruce, nakupovat po internetu, ale pokládám za chybu, že chyběla informovanost, jak si zvyšovat imunitu, které vitamíny a doplňky stravy užívat a co brát při prvních příznacích nákazy. Léky jako třeba Isoprinosin byly jen na předpis, a i tak v mnohých lékárnách nebyly k dostání. Někteří si je objednávali z Polska a podobně.
Já sama jsem covid taky chytla, ale imunitu si pěstuji řadu let, Isoprinosin jsem měla doma v šuplíku, a tak jsem během deseti dní nákazu zdolala bez následků. Protilátky mám pořád značně vysoké, takže lékařka mi nedoporučila očkování. Mnoho mých vrstevníků se ale očkovat dalo a někteří i po druhé dávce nákazu chytli. Ten virus je nevyzpytatelný, stále mutuje a působení vakcín je krátkodobé. Jako laik se k vakcinaci proti covidu-19 nemohu zodpovědně vyjadřovat, ale rozumím tomu, že lidé, kteří část života prožili v minulém režimu, mají po zkušenostech důvěru i v současné očkování. Československé zdravotnictví přece patřilo ke špičkám v potírání přenosných chorob. V současnosti ale vakcíny dovážíme podle rozhodování EU a například na ruský Sputnik, což je vektorová vakcína, je embargo. Připadá mi nehumánní vnášet do situace politický aspekt.
Za chybu pokládám i to, že média hlavního proudu oklešťují zpravodajství a z celého spektra událostí vybírají především ty o nákaze. Jakoby nás každodenním strašením „morem“ chtěly zahltit a odnaučit vnímat další světové otřesy a připravit se na ně. Cenzurované zprávy o občanských protestech v jiných zemích si ale ještě pořád můžeme rozšířit prostřednictvím sociálních sítí, nicméně rozdělování společnosti „zdárně“ pokračuje. I skupiny, které ještě nedávno působily kompaktně, se dnes vnitřně štěpí v názoru na covid a vakcinaci.
Ochota tolerovat jiný názor (i podložený argumenty) velmi zeslábla. Nedávno mi starý kamarád, když zjistil, že nejsem očkovaná a ani to v blízké budoucnosti neplánuju, zuřivě vynadal, přestože jsem mu své důvody vysvětlila. Jeho hlas v telefonu zněl až fanaticky. Bylo mi z toho smutno. Myslím, že podobné pocity prožívá mnoho lidí. Vede to k zamyšlením nad tím, zda tento „vedlejší účinek“ vakcinace (tedy rozštěpení společnosti v názorech na ni) není pro budoucnost škodlivější epidemií než covid sám. Dokonce i tzv. alternativní média se vzájemně napadají podle přístupu k epidemii. V den výročí 17. listopadu se v Praze konalo mnoho občanských demonstrací na různých místech. Já jsem byla na Klárově, kde jsme komentovali průběh těch dvaatřiceti let od tzv. sametové revoluce.
Akce se jmenovala „Posviťme si na to!“ Přišli jste na ni s lampióny…
Ano. Posvítili jsme si na výsledky, kterých naše „stále mladá demokracie“ od Velkého Listopadu dosáhla. Nebylo to příjemné shrnutí. Projevy řečníků byly na počátku rušeny hlukem z ampliónů, ačkoliv shromáždění bylo řádně nahlášené. V těch chvílích jsem si uvědomila, že skupina narušitelů skrytých ve tmě se vlastně chová podle fašistických praktik. Nešlo o covid, o tom jsme nemluvili, nicméně naše projevy byly kritické, což narušitelé očekávali a chtěli přehlušit. Přitom základem demokracie je svobodná diskuze.
Média hlavního proudu shromáždění na Klárově ignorovala, ale i o mnohem početnějších demonstracích, které se konaly na Staroměstském náměstí, informovala jen stručně a nepřesně. Cenzura mlčením a mlžením se týká i občanských nepokojů v Rakousku, Holandsku, Itálii a v dalších evropských zemích. Tento přístup staví české dospělé občany a voliče na úroveň dětí, které si ještě nedokážou vytvořit názor na stav světa a informace jsou jim dávkovány a zjednodušovány. Působí to urážlivě, jako bychom byli rukojmí nějakých vychovatelů.
Summit EU v Bruselu. Andrej Babiš - Sputnik Česká republika, 1920, 25.11.2021
Česko
Vláda vyhlašuje nouzový stav. Platit bude od půlnoci. Povinné očkování je nevyhnutelné, řekl Babiš
V 70. letech řada lidí „protestovala“ proti režimu na své zahrádce. Je tohle součást národní povahy?
My Češi jsme skvělí chalupáři, chataři a zahrádkáři. Miluji Karla Čapka, jaký ten byl zahrádkář! Věřil, že svými sloupky a fejetony dovede naroubovat do povahy svého národa své laskavé lidství a skutečně čtenáře napříč generacemi ovlivnil. Dokázal i malý příběh obrousit do diamantu, podobně jako třeba Čechov. Oba po sobě zanechali nesmrtelná dramata. Mimochodem Rusové také milují své dači. Já pocházím z Moravy, táta byl syn rolníka a jeho vesnické dětství a mládí proniklo do jeho próz i filmových scénářů. Když je člověk takzvaně odněkud a od dětství pozoruje přírodu, zná cyklus prací, chová zvířata a chápe mentalitu vesnických lidí, má pro další život základ, který nelze odkoukat a vyfabulovat od psacího stolu. V době minulého režimu si lidé pořizovali a budovali rekreační obydlí nejen proto, aby tam o víkendu a o dovolené zalezli a zavíčkovali se do ulity. Měli na vesnicích své party, kde si připadali svobodní a vzájemně se respektovali a podporovali. Jejich děti se o prázdninách od venkovských kluků a holek nelišily, lezly po stromech, padaly do rybníků a potoků a večer seděli s rodiči a jejich partou u ohníčků, opékaly se buřty, zpívalo se a hrálo na kytaru. To, že se zpíval i třeba Kryl, patřilo k té svobodě tlupy a k jejímu souznění pod hvězdným nebem. V pondělí ráno chalupy a chaty osaměly, ale v pátek tam hodný soused (místní) zatopil, aby Pražáci, Brňáci a další městští, až přijedou, měli teplo. ¨
I v mém dětství rodina jezdila na chalupu do severních Čech a můj první román se odehrává v kulisách té dramatické krajiny. V dospělosti už jsem vesnický dům bohužel nikdy neměla, ale dodnes ráda navštěvuji šťastnější kamarády a obhlížím jejich záhonky a úrodu ovoce a velmi jim přeju to zázemí, které dodává sílu. Život na venkově vede lidi k soudržnosti a k předvídavosti. Pokud vypnou ve městě proud a plyn, nastane zmatek, zatímco na vesnici zapálí v chalupách petrolejky, zažehnou v krbu dřevo a zajdou s vědrem pro vodu ke studni. Možná zabední vrata zahrady. Ale kamarádi ze ztmavlého a prochladlého města, pokud budou mít v autě dost nafty či benzínu k nim během noci dojedou, zahvízdají smluvenou melodii a „bratříček chalupář“ jim otevře vrátka a přijme je ke své smečce.
Před mnoha lety jsem začala psát román na podobné apokalyptické téma, ale odložila jsem ho jako příliš depresívní. V současnosti je podobných románů a filmů přehršel. A je otázka, zda jsou to ještě sci-fi příběhy, nebo už proroctví. Někdy nám ty vize lezou i do snů, ale když se probudíme, zaženeme svou úzkost rutinním denním programem. Trochu to evokuje život v mraveništi.
Nebo to je v současnosti tak, že nás zatím kamna nepálí až tak silně? Setkal jsem se s protichůdnými názory. Jedni tvrdí, že „dobře už bylo“… Další namítají, že „cokoli se teď děje, je vždycky lepší než to, co tu bylo tenkrát“…
Naše země má osudovou polohu, leží na průsečíku vlivů. Působí téměř jako zázrak, že jsme se tu po staletí udrželi a že stále mluvíme česky.
Naši předkové nebyli zbabělci ani flákači, a i v dobách pro národ tragických si dokázali udržovat vizi o suverenitě. Pokaždé tu byla i tzv. pátá kolona, ale současně i vlastenecký odboj. V době německého protektorátu riskovali členové domácího i zahraničního odboje život. Mnozí o něj přišli, jako například můj dědeček (z maminčiny strany) popravený gestapem. Tvrzení paní právničky a poslankyně Válkové, že za protektorátu se nám nežilo tak zle, mě ohromilo. Nejspíš pochází z rodiny, která se dovede přizpůsobit diktátu, držel hubu a krok a nejspíš neví, jaké záměry Hitler s českým národem měl. Některá současná umělecká díla na to taky zapomínají, když oplakávají odsun a z Čechů dělají viníky. Dobu tzv. normalizace nelze s německou okupací srovnávat. Jako pamětnice mohu tvrdit, že v sedmdesátých a osmdesátých letech nebylo rozdělení naší společnosti tak enormní jako je dnes a že i mnoho těch, co měli stranickou legitimaci, odebíralo samizdat. Samozřejmě tu byli i grázlové a dobrovolní udavači, ale ti se vyskytují vždy, v každém společenství.
Budapešť - Sputnik Česká republika, 1920, 26.11.2021
Svět
Maďarsko očkování dětí proti covidu-19 zahájí v prosinci
Fakt je, že život tzv. běžných občanů působil tehdy bezpečněji a neničil naději na postupnou změnu k lepšímu. Bydlení bylo dosažitelné, zdravotnictví na slušné úrovni, dokonce i mnohé filmy a písně měly nadprůměrnou kvalitu a něco podstatného šířily. Vztahy mezi lidmi byly přátelštější, rodiny soudržnější a i ta, dnes proklamovaná, nenávist k Rusku (tehdy ještě Sovětskému svazu) se v průběhu normalizace vytrácela. Sovětské „oficiálně produkované“ umění občas vyznívalo i avantgardně, třeba sovětská samizdatová literatura a protestsongy. Cestování do zahraničí bylo omezené, já jako chartistka jsem měla zabavený pas, ale hodně mých známých běžně jezdilo k moři do Rumunska, Bulharska, někteří i do Jugoslávie. Především ale tu nebyla ekonomická propast mezi vrstvami, a i chudší rodiny si mohly dovolit posílat děti na letní tábory a v zimě na hory. Jídlo bylo levnější a zdravější a místo banánů jsme kupovali česká jablka a hrušky.
Potravinová soběstačnost byla oproti současnosti téměř stoprocentní. Takže z tohoto hlediska byl život v minulém režimu zabezpečený lépe. Ovšem člověk žijící po generace v tomto osudovém prostoru vždy toužil nejen po sociálních jistotách, ale i po svobodě (projevu, názorů, pohybu), a tu svobodu jsme zdánlivě získali až po Velkém Listopadu. Někteří, především z mladé generace, se domnívají, že ji stále máme. Jenže to není pravda a věřím, že většina občanů si to uvědomuje. Zatím protestují na náměstích proti covidovým opatřením. Možná je to spouštěč pro pozdější a už jinak zaměřené demonstrace. Strach z šířící se nákazy je ovšem intenzívní brzdou takového vývoje.
Je dle vás covid ještě vůbec otázka medicínská?
Covid-19 tu je a skutečně některé zabíjí. Nejohroženější skupinou jsou logicky staří a chronicky nemocní. Proč ale zavádět povinné plošné očkování lidí nad šedesát, či dokonce padesát let, když mnozí jsou v dobré kondici, nebo nákazu už překonali a mají přirozené protilátky? Nosit roušky ve veřejných prostorách je ohleduplné, ale značkovat lidi kódy, ačkoliv i vakcinovaní přenášejí nákazu a sami mohou onemocnět, vzbuzuje pochyby. Všudypřítomné téma covidu navíc překrývá jiná aktuální témata. Energetická krize, hrozba rozpoutání války NATO proti Rusku, migrace a šílenství tzv. Zeleného údělu, to je skrumáž nebezpečí, před nimiž nás žádné plošné očkování nezachrání. Jinak řečeno, žijeme na rozhraní dvou epoch a nejsme schopni a ochotni si to uvědomit.
Covid působí jako mlha, která nám brání v rozhledu. Nově vyhlášený nouzový stav omezí svobodný styk lidí, přijatá opatření nás znovu zaženou do ulit obýváků, kde budeme z televizní obrazovky odezírat šoty z nemocnic a poslouchat chvály na spásnou účinnost vakcín, až naše pochyby o tom, že ničí vrozený imunitní systém, postupně vyblednou, protože i blogeři, s nimiž jsme je sdíleli, budou zablokováni.
Česká policie. Ilustrační foto - Sputnik Česká republika, 1920, 26.11.2021
Česko
Policie vyráží na kontroly dodržování nových opatření
Pražské protestní akce doktorů a zdravotníků kritizujících covidová opatření budou zakázány, což nouzový stav umožňuje. Trochu mě překvapilo, že premiér v demisi věnoval nově přicházejícímu vládnímu kabinetu tak velkolepý dárek do začátků. Působí to jako velkorysé věno, ale možná jde o výpalné. Nechci ale končit rozhovor tak skepticky, a protože začíná Advent, zapálím v neděli první svíci na věnci a místo „novinek“ si přečtu staré rodinné recepty na domácí cukroví. Letošní ořechy od přítele zahrádkáře mám připraveny ve spíži. Jsou sice menší než ty loňské, ale chutnají skvěle, tak jako v dětství, kdy Vánoce byly odměnou a vzbuzovaly touhu prožívat jejich zázračnou atmosféru každý rok znovu. My Češi jsme sice „kacíři“ a nepotřebujeme prostředníka, aby nám objasňoval Boží plán, ale na půlnoční mši jsme chodili i za minulého režimu. Jsem přesvědčena o tom, že ani nouzový stav nás neodradí od společného prožívání křesťanských tradic. A že ani v budoucnu si symboliku vánočního stromku nedáme zakázat, což už se bohužel v některých čtvrtích západoevropských měst dnes děje.
Děkujeme za rozhovor.
Sledujte náš kanál na chatovací aplikaci Telegram, která je jednou z nejbezpečnějších. Budeme vám tam přinášet aktuální zprávy a zajímavá videa.
Zprávy
0
Nejdříve novéNejdříve staré
loader
Chcete-li se zapojit do diskuse,
přihlaste se nebo se zaregistrujte
loader
Chaty
Заголовок открываемого материала