Registrace byla úspěšná!
Klikněte na odkaz v e-mailu zaslaném na adresu
Мужчина работает с планшетом на компьютере - Sputnik Česká republika, 1920
Názory
Komentáře k událostem, rozhovory s osobnostmi

Odešel Petr Uhl, chartista. Procházková: Uhl byl postavou z legendy…

Václav Havel a demonstranti během sametové revoluce v Československu, rok 1989 - Sputnik Česká republika, 1920, 01.12.2021
Sledujte nás na
Zemřel Petr Uhl. S jeho jménem je spojen proud, který dodal impuls sametové změně v ČSSR. Když se udál převrat, Uhl vzpomínal, že najednou kolem sebe viděl „nové tváře“. Takové revoluce jsou. Vyrojí se mnoho oportunistů, ale Uhl si své myšlenky odseděl. Tohle každý nedokáže. Je vzácné – za svou pravdou stát… Jak na Uhla vzpomíná Lenka Procházková?
Petr Uhl působil vždy jako intelektuál. Byl činný v různých oblastech. Je to člověk, který měl zkušenost se zatčením, výslechy… Je jeden z těch, kdo si své názory odseděl. Jak shrnout jeho život a význam pro naši společnost? Znala jste ho osobně?
Lenka Procházková (spisovatelka): Petr Uhl působí jako rytířská postava z legendy. Když jsem podepsala Chartu a začala chodit do hospod, kde se scházel pražský underground, byl Petr zavřený, ale jeho žena Anička nás informovala, jak se mu vede, protože si neustále psali dopisy. V té době byli ještě mladí, takže svůj vztah prožívali na dálku prostřednictvím vězeňské pošty.
Pokud vím, Petr si odseděl téměř devět let, což je strašné. Na jednoho kostýmního Silvestra jsme hráli scénky a Anička s dětmi vystupovala v roli Penelopé… Brzy poté Petra už propustili a na příští silvestrovské oslavě, která se konala v mém bytě, jsem ho konečně poznala osobně. A hned jsme se pohádali, protože se mu nelíbil nějaký můj komentář uveřejněný v samizdatových Lidovkách.
Petr byl dost přísný až trochu učitelský typ a zřejmě si mě zařadil mezi „žačky.“ Myslím, že i doma v rodině měl patriarchální postavení, což ale zřejmě všem vyhovovalo, protože děti – konečně i Anička – Petra milovaly a ctily.
S Uhlem se pojí i známá listopadová dezinformace/ fáma o smrti údajného studenta Martina Šmída. Uhl pustil informaci do světa. Četl jsem, že na toto byl později mnohokrát lidmi dotazován… Uhl se prý bál, aby to nakonec nevypadalo, že samet u nás započal „omylem“… Mně na tom nejvíc fascinuje, že v tu dobu docházel Uhl kamsi do vily na Pankráci, do bytu britského diplomata… Sám to v rozhovoru pro Dušana Spáčila přiznává v knize Záhady 17. listopad. Jak Uhl sám vnímal odkaz 17. listopadu 1989, zejména pak s odstupem?
Co se týče fámy o mrtvém studentovi – Petr zkrátka té informaci uvěřil a předal ji médiím. Bylo to v noci a neměl možnost si to ověřovat…
Do bytů západních diplomatů jsem i s dalšími disidenty docházela taky. Například chargé d‘affaires ze západoněmecké ambasády Wolfgang Scheuer byl náš takřka rodinný přítel, vozil v autě s diplomatickou značkou z ciziny poštu a literaturu, já a Ludvík Vaculík jsme to doma třídili a pak předávali adresátům. Znali jsme se i s diplomaty USA, tehdejší velvyslanec nás zval na večeře, na mou žádost pozval do Prahy Johna Updika, se kterým jsem pak dělala dlouhý rozhovor, ten vyšel i v Americe. Byla to doba sílící naděje na změnu, se dneškem se to nedá srovnat.
Dnes k ambasádě USA chodím protestovat. Petr Uhl se věnoval novinařině a dodržování práv, shromažďoval a vydával pravidelné informace o nespravedlivě stíhaných a odsouzených VONS (Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných), a když začaly vycházet Lidovky, měl tam sloupek. Byl to právně vzdělaný člověk, i když školu myslím ukončenou neměl.
V polovině devadesátých let mi hodně pomohl v kauze korunovační katedrály, a také v případě soudního procesu s Martou Chadimovou. Já totiž ten proces sledovala průběžně a byla jsem u všech stání a zapisovala si výpovědi svědků. Magnetofon mi soudce nedovolil. Původně jsem měla akreditaci od Večerní Prahy, tu mi ale šéfredaktor po týdnu zrušil. „Píšete úplně jinak, než všichni ostatní!“ Vysvětlila jsem mu, že ti „ostatní“ v soudní síni stráví deset minut, já celý den, takže už rozeznávám motivy procesu. Napsala jsem dlouhý článek, o čem ten proces je a šla za Petrem Uhlem, který už byl v ČTK, aby text někde prosadil.
Takové obstrukce v médiích po revoluci?
V Lidovkách to nevzali, a tak to poslal do MF. Tam kvůli tomu svolali poradu a my nervózně čekali, jak to dopadne. Dopadlo to špatně, odmítli to. Petr mi navrhl Právo, tehdy už bez přívlastku Rudé. Přesto mě ten návrh pohoršil: „Já přece nebudu dávat články Právu!“ vztekala jsem se. A tehdy mi kamarád Petr Uhl dal životní lekci. „Tak buď ti jde o to, aby ta pravda byla někde uveřejněna, nebo jsi natolik pyšná, že …“ Podala jsem mu pokorně text, on ho odfaxoval a pak jsme čekali. I v Právu svolali poradu, nakonec článek otiskli. Vyšel druhý den a hned mi volali přátelé z disentu, co jsem si to dovolila psát pro Právo. Takže jsem okamžitě napsala fejeton na téma cenzura a od té doby jsem měla v Právu vždy otevřené dveře. Po deseti letech ale spolupráce skončila (kvůli církevním restitucím) a dnes už mám k dispozici jen internetová média.
Uhl měl asi hezký vztah se svou ženou, bývalou ochránkyní lidských práv. Když nastoupila do úřadu, Uhl se stáhl ze společenských funkcí, aby se manželka mohla soustředit na práci ombudsmanky. Kvůli manželce se prý naučil i francouzsky… Zároveň vedli manželé čilý společenský život, což se projevovalo na koordinaci činnosti Charty a na dalších aktivitách, které probíhaly v „konspiračních bytech“… Dá se k tomu něco poznamenat? Jaké to bylo před a po sametu?
Připadá mi, že měli opravdu krásný vztah a Petr chtěl Aničce vynahradit tu dobu, kdy byl ve vězení a ona měla na bedrech starost o rodinu. Po Listopadu ji podporoval, aby si dokončila vzdělání, chtěl, aby měla vlastní profesní kariéru. Neváhal ji chválit na veřejnosti, což není běžný jev.
Petr byl možná feminista v tom starodávném pojetí. V posledních letech už jsme se příliš nestýkali, Petr už byl nemocný a poněkud se stranil veřejnosti. Naposledy jsem ho viděla na pohřbu Stanislava Miloty, kam už ho manželka přivezla v kolečkovém křesle. Předtím jsme se setkali na demonstraci, kde jsem vystupovala, šlo o odsouzení masakru v Oděse 2. května 2014.
Lidská práva – to pro něj bylo celoživotní téma. Ludvík Vaculík ho pokládal za trockistu, ale Petr toto zařazení odmítal. V každém případě to byl statečný muž, který celý život pomáhal prosazovat spravedlnost. Takových lidí je čím dál míň.
Díky za vzpomínku a za rozhovor.
Zprávy
0
Nejdříve novéNejdříve staré
loader
Chcete-li se zapojit do diskuse,
přihlaste se nebo se zaregistrujte
loader
Chaty
Заголовок открываемого материала