Мужчина работает с планшетом на компьютере - Sputnik Česká republika, 1920
Názory
Komentáře k událostem, rozhovory s osobnostmi

Poprava admirála Kolčaka. Zradili Češi vrchního vladaře Ruska?

CC0 / Vyacheslav Klykov / MonumentKolchakPomník Kolčaka v Irkutsku
Pomník Kolčaka v Irkutsku - Sputnik Česká republika, 1920, 06.02.2022
Sputnik hovořil s ruským a českým historikem, aby získal dva pohledy na kontroverzní události, které se před 101 lety odehrály na Sibiři.
7. února 1920. Úplněk, jasná sibiřská noc. Předměstí Irkutsku, břeh řeky Angary. Komisař čte rozsudek. Admirál v plášti s vyhrnutým límcem, na mrazu v brigadýrce, jako by se ho všechno to, co se děje kolem, netýkalo, si prohlíží vojáky stojící v kordonu.
Komisař končí čtení slovem „zastřelení“. Kolčak si sám stoupá na požadované místo a rukou dává povel kordonu stojícímu vpředu, aby opustil zónu střelby. Vojáci, aniž by čekali na příkaz svých velitelů, se rozestupují do stran a uvolňují prostor před admirálem.
Kolčak si zapaluje papirosku a podává stříbrné pouzdro na cigarety jednomu z rudoarmějců z konvoje. Komisař mu nabízí zavázání očí, ale admirál to odmítá. Po krátké pauze zazní příkaz:
„Na nepřítele revoluce - pal!“
Majestátní klid admirála má na rudoarmějce takový vliv, že neuposlechnou rozkazy komisaře a nestřílejí. A tak admirál odhazuje vykouřenou cigaretu a vydává rozkaz sám.
Výstřel.
Vojáci na saních přivážejí k řece tělo, které ještě nestačilo vychladnout, a házejí ho do díry v ledu.
Tak podle jedné verze ukončil svou životní cestu jeden z vůdců bílých v ruské občanské válce, admirál Alexandr Vasiljevič Kolčak. Jeho smrt ukončila organizovaný boj proti bolševikům na Sibiři.
Do rukou rudých byl Kolčak vydán československými legionáři se souhlasem velitele vojsk Trojdohody na Sibiři, francouzského generála Maurice Janina. Byla to zrada? A co za tímto krokem stálo? Na otázky Sputniku odpovídali historici z Ruska a České republiky Jevgenij Antoňuk a Jan Rychlík.
CC BY-SA 4.0 / MPowerDrive / KolchakCross 7-2-2020 (cropped image)Tabulka na kříži na místě popravy Kolčaka
Tabulka na kříži na místě popravy Kolčaka - Sputnik Česká republika
1/5
Tabulka na kříži na místě popravy Kolčaka
CC0 / Vyacheslav Klykov / MonumentKolchakPomník Kolčaka v Irkutsku
Pomník Kolčaka v Irkutsku - Sputnik Česká republika
2/5
Pomník Kolčaka v Irkutsku
© Foto : Public domain Snímek Kolčaka ve vězení několik týdnu před popravou
Snímek Kolčaka ve vězení několik týdnu před popravou - Sputnik Česká republika
3/5
Snímek Kolčaka ve vězení několik týdnu před popravou
© Foto : Public domainOsobní vlak admirála Kolčaka
Osobní vlak admirála Kolčaka - Sputnik Česká republika
4/5
Osobní vlak admirála Kolčaka
© Foto : Public domain Admirál Kolčak na přehlídce vojsk. Tobolsk, 1919
Admirál Kolčak na přehlídce vojsk. Tobolsk, 1919 - Sputnik Česká republika
5/5
Admirál Kolčak na přehlídce vojsk. Tobolsk, 1919
1/5
Tabulka na kříži na místě popravy Kolčaka
2/5
Pomník Kolčaka v Irkutsku
3/5
Snímek Kolčaka ve vězení několik týdnu před popravou
4/5
Osobní vlak admirála Kolčaka
5/5
Admirál Kolčak na přehlídce vojsk. Tobolsk, 1919
Rychlík: Nabízí se samozřejmě odpověď, že to byla ze strany legií zrada na spojenci; jenomže věc není tak jednoduchá. Musíme si položit otázku, zda samotní českoslovenští legionáři měli možnost v dané situaci postupovat jinak. Když vlak s admirálem Kolčakem pod stráží československých legií dorazil do Irkutska, bylo město v rukách Politického centra, tj. koalice menševiků a eserů, kteří od převratu v Omsku (18. listopadu 1918) razili heslo „Ani Lenin, ale ani Kolčak“. Eseři a menševici byli většině legionářů sympatičtí, protože mnoho legionářů doma bylo členy nebo sympatizanty agrární strany a sociální demokracie. Kromě toho eseři a menševici reprezentovali odkaz ruské únorové revoluce, kterou legionáři hodnotili kladně. Kolčak většině legionářů nikdy sympatický nebyl, protože pro ně symbolizoval diktaturu a obnovení starých carských pořádků. Právě po omském převratu legionáři definitivně odmítli nadále bojovat proti bolševikům na frontě a museli být přeloženi jen k ochraně Transsibiřské magistrály.
Čistě teoreticky se mohli legionáři postavit Politickému centru na odpor, Kolčaka nevydat a doufat, že do Irkutska včas dorazí jednotky generála Kappela (v Irkutsku tehdy ještě nevěděli, že Kappel na pochodu zemřel a velení převzal generál Sergej Vojcechovskij; ten jak známo potom přešel do služeb českoslоvenské armády). Jenže proti Politickému centru legionáři bojovat nechtěli. Politické centrum se legiím zaručilo, že Kolčakovi se dostane řádného procesu. Na druhé straně legiím pohrozilo, že nebude-li Kolčak vydán dobrovolně, vynutí si jeho vydání silou. Nakonec všechno dopadlo jinak, protože vládu ve městě bez boje převzali bolševici. Politické vedení legií muselo akceptovat stav věcí a uzavřít příměří s postupující 5. (rudou) armádou (jak známo, v ní sloužil jako politický komisař Jaroslav Hašek). Legiím byl umožněn na základě příměří umožněn odjezd do Vladivostoku a Kolčak s ministerským předsedou Pepeljajevem byli bez soudu zastřeleni.
Antoňuk: Z pohledu bílých jde určitě o zradu. Bílí považovali Čechoslováky za spojence ještě z doby první světové války, kdy se začaly objevovat první jednotky z českých zajatců, kteří bojovali proti Němcům na straně Ruska.
Z pohledu Čechoslováků, kteří věrnost Kolčakovi nepřísahali a podřizovali se Francouzům, k žádné zradě nedošlo. Čechoslováci měli ve svých názorech blíže k ruským eserům. Proto měli dost přátelské vztahy se Všeruskou prozatímní vládou (Ufimské direktorium).
Svržení Direktoria ve prospěch Kolčaka vnímali Češi negativně. Stačí říci, že po zprávách o převratu měl velitel sboru Jan Syrový v úmyslu stáhnout armádu z jejích pozic a odvést ji k evakuaci. V tomto kroku ho zastavil až zásah francouzského velení.
Češi nechovali k admirálovi příliš mnoho sympatií a po jeho nástupu k moci byli odvedeni do týlu, střežili Transsibiřskou magistrálu a bojových akcí se prakticky neúčastnili. Dokonce i jeden z mála Kolčakových příznivců – generál Radola Gajda, který vstoupil do ruské armády a získal hodnost generála, se nakonec s admirálem pohádal a začal proti němu intrikovat. Koncem roku 1919 už byly strany v otevřeně nepřátelských vztazích.
Byla reálná hrozba, že pokud admirál nebude vydán, rudí partyzáni vyhodí do vzduchu Krugobajkalské tunely a zablokují Čechoslovákům cestu na východ?
Rychlík: Já osobně se domnívám, že hrozba byla reálná. Samozřejmě, s určitostí to s odstupem více než sto let nikdo říci nemůže.
Antoňuk: To je mýtus výhodný pro obě strany. Irkutský Politický centrům, který dosáhl vydání Kolčaka, byl do značné míry virtuální organizací, která neměla žádnou skutečnou moc a nebyla schopna klást vůbec žádný odpor dobře vyzbrojeným Čechoslovákům, kteří byli ve značné přesile. A bolševici neměli zájem na dalším zdržování silné a dobře vyzbrojené československé skupiny na Sibiři a neměli na to ani sílu. Kromě toho Krugobajkalská železnice nebyla ani pod jejich kontrolou.
Češi se po dohodě s francouzským generálem Janinem pod věrohodnou záminkou zbavili Kolčaka, o čemž dlouho snili. S odkazem na to, že pokud nevydají Kolčaka hrstce revolucionářů z Politického centra, mohou je na silnici napadnout mýtičtí partyzáni. Ve skutečnosti to byla pro Čechy i pro generála Janina jen vhodná příležitost zbavit se Kolčaka cizíma rukama.
Vadim Petrov starší a mladší - Sputnik Česká republika, 1920, 07.12.2021
Názory
Sto let Ruské pomocné akce. Co dnes říká potomek vlny ruské emigrace v Česku?
Co znamenala ztráta Kolčaka pro bílé hnutí?
Rychlík: Kolčakova smrt jistě zasadila bílému hnutí ránu, protože Kolčak byl jejím viditelným symbolem. Já osobně se ale domnívám, že role Kolčaka v bílém hnutí se přeceňuje. Аlexandr Vasiljevič Kolčak byl osobně čestný člověk, dobrý voják a odvážný námořník, skutečný ruský vlastenec, avšak bohužel špatný politik (což bývá u vojáků spíše pravidlem než výjimkou). V létě 1919 byli Spojenci ochotni oficiálně uznat jeho vládu v Omsku, což by mimo jiné znamenalo i připuštění ruské delegace na mírovou konferenci v Paříži. Stanovili si dvě hlavní podmínky: uznání nezávislosti Polska a Finska (které už byly stejně nezávislé) a opětovné svolání ústavodárného shromáždění po obsazení Moskvy. Kolčak to odmítl s tím, že nejprve je třeba porazit bolševiky a potom vypsat nové volby do ústavodárného shromáždění, protože v těch, které se konaly v roce 1917 po bolševické revoluci, nemohly kandidovat pravicové strany. Teprve nové ÚS mělo rozhodnout o všech otázkách, tedy nejen o státní formě a ústavě Ruska, ale např. i o nezávislosti Polska, Finska a dalších států, které zatím na území někdejší říše vznikly. Tato představa byla ale zcela nereálná a Kolčakův postoj byl v dané situaci kontraproduktivní; Kolčak lavírováním ztratil cenný čas: koncem podzimu padl Omsk a potom už s ním Spojenci neměli o čem jednat.
Na druhé straně, i když měl Alexandr Kolčak honosný titul „vrchního vladaře Ruska“ a teoreticky tedy mohl neomezeně vládnout na všech územích pod kontrolou bílých armád, ve skutečnosti tomu tak nebylo. Jednotliví bílí velitelé jednali zpravidla na vlastní pěst. Moc si tak často uzurpovali různí atamani (jako např. v Zabajkalsku Semjonov). Ti ale otevřeně usilovali o návrat Ruska před únor (resp. březen) 1917 a především nižším vrstvám obyvatelstva neměli co nabídnout. Kromě toho jejich teroristické metody, které si v ničem nezadaly s rudým terorem bolševiků, postavily proti bílému hnutí většinu rolnického obyvatelstva.
Antoňuk: Podle stavu k začátku roku 1920 už nic. Iniciativu jednoznačně převzali bolševici, kteří dokázali zmobilizovat armádu, která měla výraznou početní převahu nad bílými a již několik měsíců úspěšně postupovala všemi směry.
V memoárech bělogvardějců se můžeme dočíst poměrně kritická hodnocení počínání legii na Sibiři (viz například generál Sacharov). Jaký byl vztah mezi bělogvardějskými důstojníky a Čechoslováky?
Rychlík: Vztahy byly dost komplikované a prošly určitým vývojem. Legie bojovaly na frontě od května do října 1918, kdy osvobodili od bolševiků obrovské území sahající na západě až k Volze a na východě k Tichému oceánu. Většina legionářů byla tehdy silně motivována: brali to tak, že bolševici uzavřeli mír s Němci a Rakušany, čímž objektivně poškodili věc Dohody a tedy i ohrozili možnost vzniku československého státu, který bez totální porážky Německa a Rakouska-Uherska nebyl možný. Boj proti bolševikům vnímali zároveň jako boj proti objektivním spojencům Německa a Rakouska-Uherska, boj za samostatnost vlastního státu. Ale nejen to: boj proti bolševikům vnímali i jako pomoc bratrskému ruskému národu v boji proti nové diktatuře. Utvrzoval je v tom i fakt, že je obyvatelstvo v létě 1918 na většině míst, odkud vyhnali bolšviky, vítalo jako osvoboditele. Právě s pomocí legií bylo možné ustavit protibolševicko vládu KOMUČe složenou převážně z eserů a menševiků, která opírala svou legitimitu o výsledky voleb do ústavodárného shromáždění, v lednu 1918 bolševiky rozehnaného. Z této vlády vzniklo i direktorium a prozatímní všeruská vláda v Omsku. V této době byly vztahy bílých ruských důstojníků k Čechoslovákům jednoznačně pozitivní. Legionářům ale vadilo, že obyvatelstvo je sice vítá, ale do nové armády, která by bojovala proti bolševikům, se příliš nehrne.
Vztahy se změnily po vojenském převratu v Omsku a nastolení diktatury admirála Kolčaka. Kolčakova diktatura se většině legionářů nelíbila a neviděli důvod, proč by ji měli podporovat. V té době už navíc existoval samostatný československý stát, vyhlášený 28. října 1918, takže legionáři neviděli důvod proč dále bojovat. V této době se vztahy mezi bílými důstojníky a legiemi začaly rychle zhoršovat. Legionáři byli obviňováni ze sympatií k bolševikům (což nebyla pravda), z levicových a socialistických tendencí (což pravda byla) a především byli kritizováni za to, že už nechtějí bojovat. Jenže legionáři už neviděli k boji žádný důvod, proč by měli hájit Kolčakovu diktaturu a chtěli co nejrychlejší repatriaci. Je známo, že v létě 1919 došlo v některých jednotkách legií fakticky ke vzpouře, když si tzv. druhý (oficiálně nepovolený) sjezd československých legií chtěl na politickém vedení legií vynutit okamžitý odjezd do vlasti. Účastníci vzpoury byli odzbrojeni a internováni ve Vladivostoku v pevnosti Gornostaj, byli ale posléze amnestováni a posláni domů.
Ruský spisovatel Vladimir Lorčenkov - Sputnik Česká republika, 1920, 10.05.2021
Názory
Co řekl Hašek o Češích a českém charakteru? Názor ruského spisovatele
Je také nutno si uvědomit, že z politického hlediska nebyly legie jednotné. Mezi legionáři byli lidé různých názorů a ani jejich postoj k oběma ruským revolucím a k předrevolučnímu režimu nebyl jednotný. Jak už jsem řekl, většina legionářů patřila k demokratické levici; proto jim byla sympatická ruská únorová revoluce, zatímco říjnovou revoluci chápali jako převrat, který nastolil novou diktaturu. Těchto legionářů byla většina. Ale mezi legionáři byli i stoupenci radikální levice, příští komunisté, kteří samozřejmě vnímali bolševickou revoluci kladně. Vždyť několik tisíc legionářů dokonce přešlo na stranu bolševiků a vstoupilo do rudé armády (nejznámější z nic je spisovatel Jaroslav Hašek). Na druhé straně byla i malá skupina pravicově nacionálně orientovaných legionářů (hlavně mezi důstojníky), kteří podporovali otevřeně Kolčaka jako člověka, který obnoví pořádek zničený už únorovou revolucí a obrodí „národní Rusko“. Známý je případ generála Radoly Gajdy, který si vyžádal v legiích dovolenou a vstoupil přímo do Kolčakových služeb (byť se s ním brzy rozešel ve zlém).
Antoňuk: Vztahy mezi bílými a Čechoslováky se lišily v závislosti na politické situaci, situaci na frontách a změnách na evropské mapě. V roce 1918 je lze nazvat dobromyslnými a přátelskými. V první polovině roku 1919 byly ostražité, což souviselo s tím, že značná část Čechoslováků reagovala negativně na Kolčakův nástup k moci. Ve druhé polovině roku 1919 se vztahy definitivně zhoršily a změnily se v otevřeně nepřátelské. Propuštění Gajdy z ruské armády a zbavení ho všech vyznamenání a hodností Češi vnímali jako demonstrativní facku a neúctu.
Bílí naopak byli nespokojeni tím, že Češi sabotovali jejich rozkazy, nechtěli pomáhat, odvolávali se na neutralitu a jednali pouze ve svém vlastním zájmu.
Přitom v některých případech mohly být vztahy mezi ruskými a československými důstojníky skutečně přátelské. V československém sboru sloužili také ruští důstojníci, někteří následně udělali úspěšnou kariéru v nové zemi, jako například Vladimir Šokorov a Sergej Vojcechovskij.
A jak se Češi stavěli k místnímu obyvatelstvu?
Rychlík: Vztah Čechů (a Slováků)-legionářů k místnímu obyvatelstvu byl celkem přátelský. Od listopadu 1919, kdy legionáři strážili magistrálu, docházelo k místním příměřím založeným na dohodě: když vy na nás nebudete útočit, my se o vás nebudeme starat, a je nám v zásadě jedno, jestli podporujete bolševiky nebo nějakou jinou sílu bojující proti Kolčakovi (jak známo, v roce 1919 proti Kolčakovi vystupovali nejen bolševičtí partyzáni, ale i eseři a menševici, kteří vytvářeli vlastní partyzánské jednotky). Tady je také kořen konfliktů mezi legionáři a bílými důstojníky. Samozřejmě, pokud byli legionáři na magistrále napadeni partyzány, tak se bránili a pokud zjistili, že tyto akce podporuje místní obyvatelstvo, nechyběly ani pacifikační akce proti civilnímu obyvatelstvu. Těch se ale za občanské války v Rusku dopouštěly všechny bojující strany. V rámci daných možností se československé legie chovali velmi umírněně. Údajná „zvěrstva běločechů“ jsou výmysly bolševické propagandy, které nemají oporu ve faktech. Je velmi smutné, že mnoho Rusů jim dodnes věří, jak jsem měl možnost se sám přesvědčit, když jsme s několika přáteli v roce 2018 podnikli cestu po stopách legií po magistrále až do Vladivostoku.
Na závěr této otázky bych chtěl říci, že mnozí legionáři si Rusko skutečně zamilovali; nemluvím o tom, že mnozí si odtud přivezli manželky, ale mnoho z nich se stalo doma propagátory Ruska a rusko-československé spolupráce. Připomínám zde třeba Ludvíka Svobodu, který je i v Rusku znám jako organizátor československého vojska za druhé světové války a pak v letech 1968-1975 jako prezident Českoslevenské republiky. V Rusku je málo známé, že Svoboda se jako důstojník vyznamenal právě v bojích proti bolševikům. Za socialismu sovětská i československá publicistika tuto epizodu z jeho vojenské kariéry úmyslně zamlčovala.
Illuistrační foto - Sputnik Česká republika, 1920, 25.05.2021
Názory
Jedni tvrdí, že Čechoslováci páchali v Rusku zvěrstva, druzí legionáře hájí do krve. Kdo má pravdu?
Antoňuk: Nedá se říci, že by mezi Čechy a místním obyvatelstvem existovaly nějak zvlášť přátelské nebo naopak nepřátelské vztahy. Následkem demoralizace a poklesu kázně v českých jednotkách (zejména druhá polovina roku 1919) docházelo k loupežím, rabování a dalším trestným činům vůči civilnímu obyvatelstvu, ale to byly spíše výjimečné případy. Následkem chování Čechů trpělo mnohonásobně méně lidí, než vinou rudého, bílého nebo zeleného teroru.
S jistotou můžeme říci, že Češi byli místním dívkám velmi nakloněni, svatby se konaly ve všech městech, kde se nacházela jejich vojska. Velmi mnoho legionářů odjelo do vlasti s ruskými manželkami.
V sovětské historiografii bylo zvykem spojovat začátek Ruské občanské války s povstáním Československých legií, tzv. Čeljabinský incident. Jak moc ve skutečnosti legionáři přispěli k rozpoutání občanské války?
Rychlík: Incident v Čeljabinsku (14. května 1918) nelze přeceňovat. K občanské válce v Rusku by došlo i bez něj a i bez československých legií. Bolševický režim stál na jaře 1918 na velmi vratkých nohách, neměl žádnou oporu mimo velká průmyslová města. Poté, co bylo v lednu 1918 rozehnáno ústavodárné shromáždění, bylo jasné, že pokojnou, demokratickou cestou bolševiky porazit nelze. Bylo tedy jen otázkou času, kdy odpůrci bolševiků vystoupí proti sovětské vládě se zbraní v ruce. Oponentů měl bolševický režim více než dost, byť problémem bílého hnutí bylo právě to, že kromě odporu proti bolševikům jednotlivé politické antibolševické skupiny nic nespojovalo.
Antoňuk: Přispěli k pádu moci bolševiků v Povolží, na Uralu a na Sibiři. V době jejich povstání však občanská válka v jižním Rusku trvala již čtyři měsíce. Čechoslováci přispěli k vytvoření nové scény vojenských událostí. Dá se říci, že rozdmýchali oheň, který již hořel.
Jak byste obecně charakterizoval roli Čechů v událostech v Rusku po říjnové revoluci? Komu nakonec prospělo jejich angažmá víc – bolševikům nebo bílým?
Rychlík: Češi a Slováci měli původně snahu se do vnitřních ruských záležitostí neplést. Když byl uzavřen brestlitevský mír, snažil se T. G. Masaryk, který byl tehdy právě v Rusku, co nejrychleji dostat legie do Vladivostoku a odtud je převézt na západní frontu. Na převozu legií měla zájem Francie, která potřebovala další vojáky; naproti tomu britské velení považovalo myšlenku na převoz šedesátitisícové armády z Vladivostoku kolem celého světa do Francie za příliš fantastickou – podobný projekt by byl nákladný a časově velmi náročný; souhlasila proto s odvozem té části legií, která zamířila místo na východ na sever a dostala se do přístavů na severu Ruska (hlavně do Archangelska), jejich větší část chtěla ale ponechat v Rusku a využít je pro nějakou protibolševickou akci s cílem vytvořit po svržení sovětského režimu novou ruskou vládu a dostat Rusko opět do války. Zvítězilo britské stanovisko – Francie totiž sama neměla dost lodí, aby mohla legie odvézt. Po Čeljabinském inidentu, kdy se bolševická vláda rozhodla legionáře zcela odzbrojit a internovat, se legie rozhodly do Vladivostoku probít, což se jim skutečně povedlo. Až teprve tam zjistili, že pro ně žádné lodě nepřijely a že mají zůstat v Rusku jako předvoj spojeneckých sil na zamýšlené nové frontě. Vystoupení legií proti sovětské moci po incidentu v Čeljabinsku bylo nesporně výhodné pro bílé hnutí, byť později (po vzniku československého státu) se zájmy legií a bělogvardějců rozešly.
Antoňuk: Čechoslováci se mohli stát pro bílé tím, čím byli pro rudé Lotyšští střelci. Byli soudržnou, organizovanou a dobře vyzbrojenou silou a daleko převyšovali většinu bílých a rudých jednotek. V první fázi pomáhali rozptýleným protibolševickým silám hlásat svou moc. Ale po porážce Německa ve světové válce a vyhlášení samostatnosti Československa se v podstatě stáhli a stali se účastníky velké geopolitické hry, kterou vedla Trojdohoda. Pobyt Čechoslováků na Sibiři byl od počátku roku 1919 prvkem diplomatické konfrontace mezi spojenci a neměl nic společného se skutečným bojem proti bolševikům, který vedla Kolčakova armáda. Existence sboru pomohla nejvíce samotnému Československu. Jeho vůdci dokázali z Trojdohody vyrazit maximální hranice pro svůj stát, a navíc získat vycvičenou a vybavenou armádu, kterou také zaplatili spojenci.
Sledujte náš kanál na jedné z nejbezpečnějších chatovacích aplikacích Telegram, na kterém vám budeme přinášet aktuální zprávy a zajímavá videa.
Zprávy
0
Chcete-li se zapojit do diskuse,
přihlaste se nebo se zaregistrujte
loader
Chaty
Заголовок открываемого материала