Украинский военный на линии соприкосновения возле Горловки в Донецкой области - Sputnik Česká republika, 1920
Napětí na hranici Ruska a Ukrajiny v kontextu bezpečnostní krize
Kyjev a západní státy v poslední době obviňují Rusko z údajného zesilování „agresivních akcí“ na hranici s Ukrajinou. V Moskvě odmítají nepodložená obvinění s tím, že se nikdo nemusí zajímat o to, jak Rusko přesouvá jednotky na svém území, neboť nechystá žádné plány na invazi na Ukrajinu.

Putin vystoupil s projevem k národu a podepsal výnos o uznání nezávislosti DLR a LLR

© Sputnik / Mikhail Voskresenskiy / Přejít do fotobankyVlajky DLR
Vlajky DLR - Sputnik Česká republika, 1920, 21.02.2022
Ruský prezident Vladimir Putin dnes vystoupil s televizním projevem k ruským občanům a posleze podepsal výnos o uznání Doněcké lidové republiky a Luhanské lidové republiky. Dříve se se žádostí o uznání samozvaných republik na ruského prezidenta obrátili lídři DLR a LLR.
Rostoucí napětí na Donbasu vyvrcholilo v podepsání výnosu o uznání dvou republik hlavou ruského státu Vladimirem Putinem. Prezident Ruska vyzval komory parlamentu, aby toto rozhodnutí podpořily a poté Vladimir Putin podepsal s lídrem Luhanské lidové republiky Leonidem Pasečnikem a hlavou Doněcké lidové republiky Denisem Pušilinem dohodu o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci mezi RF a oběma republikami. Krátce předtím ruský lídr vystoupil s projevem k národu, jehož celý text publikujeme níže.
Publikujeme níže celý text projevu ruského prezidenta Vladimira Putina k národu:
Vladimir Putin: Vážení občané Ruska! Drazí přátelé!
Tématem mého vystoupení jsou události na Ukrajině a proč je to pro nás, pro Rusko, tak důležité. Můj apel je samozřejmě adresován i našim krajanům na Ukrajině.
Budeme muset mluvit podrobně. Otázka je velmi vážná.
Situace na Donbasu opět nabyla kritického, akutního charakteru. A dnes se obracím přímo na vás, abych nejen zhodnotil, co se děje, ale také informoval o přijímaných rozhodnutích, o případných dalších krocích v tomto směru.
Dovolte mi ještě jednou zdůraznit, že Ukrajina pro nás není jen sousední zemí. Je nedílnou součástí naší vlastní historie, kultury, duchovního prostoru. To jsou naši kamarádi, příbuzní, mezi kterými jsou nejen kolegové, přátelé, bývalí kolegové, ale i příbuzní, lidé s námi spjatí krví, rodinnými vazbami.
Obyvatelé jihozápadních historických staroruských zemí se po dlouhou dobu nazývali Rusy a pravoslavnými. Tak tomu bylo až do 17. století, kdy byla část těchto území znovu sjednocena s ruským státem, a poté.
Zdá se nám, že o tom v zásadě všichni víme, že se bavíme o známých faktech. Zároveň, abychom pochopili, co se dnes děje, vysvětlili motivy jednání Ruska a cíle, které jsme si stanovili, je nutné říci alespoň pár slov o historii problému.
Začnu tedy tím, že moderní Ukrajinu zcela a kompletně vytvořilo Rusko, přesněji bolševické, komunistické Rusko. Tento proces začal téměř okamžitě po revoluci v roce 1917 a Lenin a jeho spolupracovníci to udělali velmi hrubým způsobem vůči Rusku samotnému – oddělili, odtrhli od něj část jeho vlastních historických území. Milionů lidí, kteří tam žili, se samozřejmě nikdo na nic neptal.
Poté, v předvečer Velké vlastenecké války a po ní, Stalin připojil k SSSR a předal Ukrajině některé země, které dříve patřily Polsku, Rumunsku a Maďarsku. Stalin přitom jako jakousi kompenzaci obdařil Polsko částí původních německých území a v roce 1954 Chruščov z nějakého důvodu odebral Krym Rusku a daroval jej také Ukrajině. Vlastně tak vzniklo území sovětské Ukrajiny.
Ale nyní bych chtěl věnovat zvláštní pozornost počátečnímu období vzniku SSSR. Myslím, že je to pro nás nesmírně důležité. Musíte jít, jak se říká, z dálky.
Připomínám, že po říjnové revoluci roku 1917 a následné občanské válce začali bolševici budovat novou státnost a vznikly mezi nimi docela ostré neshody. Stalin, který v roce 1922 spojil posty generálního tajemníka Ústředního výboru RCP (b) a lidového komisaře pro národnosti, navrhl vybudovat zemi na principech autonomizace, tedy dát republikám - budoucí administrativně-územní jednotky – široké pravomoci, když se připojí k jednomu státu.
Lenin tento plán kritizoval a nabídl ústupky nacionalistům, jak je tehdy nazýval – „nezávislí“. Právě tyto leninské ideje, ve skutečnosti konfederační státní systém a heslo o právu národů na sebeurčení až do odtržení, tvořily základ sovětské státnosti: nejprve byly v roce 1922 zakotveny v Deklaraci o Vznik SSSR a poté, po smrti Lenina, a v ústavě SSSR v roce 1924.
Okamžitě zde vyvstává mnoho otázek. A první z nich, vlastně hlavní: proč bylo potřeba uspokojovat nějaké, neomezeně rostoucí nacionalistické ambice na periferii bývalé říši? Připojit k nově vzniklým a často svévolně vzniklým správním celkům – svazovým republikám – obrovská území, která s nimi často neměla vůbec nic společného. Opakuji, připojit společně s obyvatelstvem historického Ruska.
Navíc ve skutečnosti tyto správní jednotky dostaly statut a podobu národních státních útvarů. Znovu se ptám sám sebe: proč bylo nutné dávat tak štědré dary, o kterých se těm nejzarytějším nacionalistům předtím ani nesnilo, a dokonce dát republikám právo bez jakýchkoli podmínek vystoupit z jednotného státu?
Na první pohled je to nepochopitelné, nějaké šílenství. Ale to je jen na první pohled. Existuje vysvětlení. Po revoluci bylo hlavním úkolem bolševiků udržet se u moci za každou cenu, přesně za každou cenu. Kvůli tomu udělali všechno: jak pro ponižující podmínky Brestského míru v době, kdy císařské Německo a jeho spojenci byli ve složité vojenské a ekonomické situaci, kdy výsledek první světové války byl již rozhodnutý. A uspokojit jakékoli požadavky a přání vnějších nacionalistů v zemi.
Z hlediska historického osudu Ruska a jeho národů se ukázalo, že leninské principy budování státu nebyly jen omylem, byly, jak se říká, mnohem horší než omyl. Po rozpadu SSSR v roce 1991 to bylo naprosto zřejmé.
Minulé události samozřejmě nelze změnit, ale musíme o nich alespoň mluvit přímo a upřímně, bez výhrad a bez jakéhokoli politického přesahu. Za sebe mohu jen dodat, že úvahy o současné politické situaci, jakkoli velkolepé, vítězné se mohou v konkrétním okamžiku jevit, za žádných okolností nemohou být považovány za základ základních principů státnosti.
Teď už nikoho z ničeho neobviňuji, situace v zemi v té době a po občanské válce byla neuvěřitelně těžká, kritická. Dnes chci jen říct, že to bylo přesně tak. To je historický fakt. Ve skutečnosti, jak jsem již řekl, v důsledku bolševické politiky vznikla sovětská Ukrajina, kterou lze i dnes oprávněně nazývat „Ukrajinou pojmenovanou po Vladimíru Iljiči Leninovi“. Je jejím autorem a architektem. Plně to potvrzují archivní dokumenty, včetně tvrdých Leninových direktiv o Donbasu, který byl na Ukrajinu doslova vtlačen. A nyní „vděční potomci“ zbourali Leninovi pomníky na Ukrajině. Tomu říkají dekomunizace.
Chcete dekomunizaci? No, to nám vyhovuje. Není ale nutné, jak se říká, zastavit na půli cesty. Jsme připraveni vám ukázat, co pro Ukrajinu znamená skutečná dekomunizace.
Vrátím-li se k historii problematiky, opakuji, že v roce 1922 vznikl SSSR na území bývalé Ruské říše. Ale život sám okamžitě ukázal, že je prostě nemožné zachovat tak obrovské a složité území, nebo je spravovat na navrhovaných amorfních, vlastně konfederačních principech. Byli zcela odtrženi od reality i historické tradice.
Je přirozené, že rudý teror a rychlý přechod ke stalinistické diktatuře, dominance komunistické ideologie a mocenský monopol komunistické strany, znárodňování a plánovaný systém národního hospodářství – to vše se ve skutečnosti změnilo v prosté prohlášení do formality, deklarované, ale nefungující principy státního zřízení. Ve skutečnosti svazové republiky neměly žádná suverénní práva, prostě neexistovaly. Ale v praxi se vytvořil přísně centralizovaný, absolutně unitární stát.
Stalin totiž v praxi plně realizoval nikoli Leninovy, ale své vlastní představy o státní struktuře. Neprovedl však odpovídající změny v systémotvorných dokumentech, v Ústavě země, formálně nerevidoval proklamované leninské principy budování SSSR. Ano, zřejmě to vypadalo, že to není potřeba – v podmínkách totalitního režimu stejně všechno fungovalo a navenek to vypadalo krásně, přitažlivě až superdemokraticky.
A přesto je škoda, je škoda, že ze základních, formálně právních základů, na kterých byla postavena celá naše státnost, nebyly včas vyčištěny odporné, utopické fantazie inspirované revolucí, ale pro každou normální zemi naprosto destruktivní. Nikdo nemyslel na budoucnost, jak se to u nás často stávalo dříve.
Zdálo se, že vůdci komunistické strany si byli jisti, že se jim podařilo vytvořit pevný vládní systém, že svou politikou konečně vyřešili národnostní otázku. Ale falšování, nahrazování pojmů, manipulace s veřejným povědomím a podvod jsou nákladné. Bacil nacionalistických ambicí nezmizel a původně položená mina, která podkopává imunitu státu proti nákaze nacionalismem, čekala jen v křídlech. Takovou minou, opakuji, bylo právo na odtržení od SSSR.
V polovině 80. let na pozadí narůstajících socioekonomických problémů zjevná krize plánovaného hospodářství, národnostní otázka, jejíž podstatou nebyla nějaká očekávání a nenaplněné aspirace národů SSSR, ale především rostoucí chutě místních elit se stále více zhoršovaly.
Vedení KSSS se však místo hluboké analýzy situace, přijímání adekvátních opatření především v ekonomice a postupné, promyšlené, vyvážené transformace politického systému a státní struktury omezilo na naprosté doslovy o obnově leninský princip národního sebeurčení.
Navíc v průběhu odvíjejícího se boje o moc uvnitř samotné komunistické strany každá z válčících stran, aby rozšířila základnu podpory, začala bezmyšlenkovitě podněcovat, povzbuzovat nacionalistické nálady, hrát si na ně a slibovat svým potenciálním příznivcům cokoliv. Na pozadí povrchního a populistického tlachání o demokracii a světlé budoucnosti budované buď na tržním, nebo plánovaném hospodářství, ale v podmínkách skutečného zbídačení lidí a naprostého nedostatku nikdo z mocných ani nepomyslel na nevyhnutelné tragické důsledky pro zemi.
A pak se zcela vydali po stezce vyšlapané na úsvitu vzniku SSSR, aby uspokojili ambice nacionalistických elit vyrostlých ve vlastních stranických řadách, přičemž zapomněli, že KSSS již nemá ve svých rukou, a díky bohu, takové nástroje k udržení moci a země samotné jako diktatura státního teroru stalinistického typu. A že i pověstná hlavní role party jako ranní mlha mizí beze stopy přímo před očima.
A v září 1989 byl na plénu ÚV KSSS přijat v podstatě fatální dokument - tzv. národní politika strany v moderních podmínkách, platforma KSSS. Obsahoval tato ustanovení, budu citovat: „Svazové republiky mají všechna práva odpovídající jejich postavení suverénních socialistických států.“
Ještě jeden bod: „Nejvyšší zastupitelské orgány svazových republik mohou protestovat a pozastavit rozhodnutí a nařízení svazové vlády na svém území.“
A nakonec: „Každá svazová republika má své občanství, které platí pro všechny její obyvatele.“
Nebylo zřejmé, k čemu takové formulace a rozhodnutí povedou?
Nyní není čas, ani místo, abychom se pouštěli do otázek státního nebo ústavního práva, abychom definovali samotný pojem občanství. Ale přesto se nabízí otázka: proč bylo v těch už tak těžkých podmínkách nutné ještě více rozkolísat zemi tímto způsobem? Faktem zůstává.
Dva roky před rozpadem SSSR byl jeho osud vlastně předem daný. Nyní jsou to radikálové a nacionalisté, včetně a především na Ukrajině, kdo si připisuje zásluhy na získání nezávislosti. Jak vidíme, vůbec tomu tak není. Historické, strategické chyby vůdců bolševiků, vedení KSSS, spáchané v různých dobách při budování státu, hospodářské a národní politice, vedly k rozpadu naší sjednocené země. Rozpad historického Ruska pod jménem SSSR mají na svědomí.
Navzdory všem těmto nespravedlnostem, podvodům a přímému okrádání Ruska náš lid, jmenovitě lid, uznal nové geopolitické skutečnosti, které vznikly po rozpadu SSSR, uznal nové nezávislé státy. A nejen to přiznal – samotné Rusko, v té době ve složité situaci, pomáhalo svým partnerům v SNS, včetně ukrajinských kolegů, od kterých hned od okamžiku nezávislosti začaly přicházet četné žádosti o materiální podporu. A naše země takovou podporu poskytla s respektem k důstojnosti a suverenitě Ukrajiny.
Podle odborných odhadů, které potvrzuje jednoduchý výpočet našich cen energií, objemu zvýhodněných úvěrů, ekonomických a obchodních preferencí, které Rusko Ukrajině poskytlo, činil celkový přínos pro ukrajinský rozpočet za období 1991 až 2013 cca. 250 miliard dolarů.
Ale to není vše. Do konce roku 1991 činily dluhové závazky SSSR vůči cizím státům a mezinárodním fondům asi 100 miliard dolarů. A původně se předpokládalo, že tyto půjčky budou solidárně vracet všechny republiky bývalého SSSR, úměrně svému ekonomickému potenciálu. Rusko však vzalo na sebe splacení celého sovětského dluhu a splatilo jej v plné výši. Tento proces dokončil v roce 2017.
Na oplátku se měly nově nezávislé státy vzdát svého podílu na sovětských zahraničních aktivech a odpovídajících dohod bylo dosaženo v prosinci 1994 s Ukrajinou. Kyjev však tyto dohody neratifikoval a později je prostě odmítl splnit a vznesl nároky na diamantový fond, zlaté rezervy a také majetek a další aktiva bývalého SSSR v zahraničí.
A přesto, navzdory všem známým problémům, Rusko vždy spolupracovalo s Ukrajinou otevřeně, čestně a, opakuji, s respektem k jejím zájmům, naše vazby se rozvinuly v různých oblastech. V roce 2011 tak bilaterální obchodní obrat přesáhl 50 miliard USD. Podotýkám, že objem obchodu Ukrajiny se všemi zeměmi EU v roce 2019, tedy ještě před pandemií, byl nižší než tento ukazatel.
Zároveň bylo evidentní, že ukrajinské úřady raději jednaly tak, aby ve vztazích s Ruskem měly všechna práva a výhody, ale nevznikly jim žádné povinnosti.
Místo partnerství začala převládat závislost, která ze strany kyjevských úřadů někdy nabývala naprosto bezobřadního charakteru. Stačí připomenout permanentní vydírání v oblasti tranzitu energie a banální krádeže plynu.
Doplním, že Kyjev se pokusil využít dialogu s Ruskem jako záminky k vyjednávání se Západem, vydíral ho sbližováním s Moskvou, vyřazoval si preference: prý jinak ruský vliv na Ukrajinu poroste.
Přitom ukrajinské úřady zpočátku, to chci zdůraznit, už od prvních kroků začaly budovat svou státnost na popírání všeho, co nás spojuje, snažily se deformovat vědomí, historickou paměť miliony lidí, celé generace žijící na Ukrajině. Není divu, že ukrajinská společnost čelila vzestupu extrémního nacionalismu, který rychle dostal podobu agresivní rusofobie a neonacismu. Proto účast ukrajinských nacionalistů a neonacistů v teroristických gangech na severním Kavkaze a stále hlasitější územní nároky vůči Rusku.
Svou roli sehrály i vnější síly, které si za pomoci rozsáhlé sítě nevládních organizací a speciálních služeb rozšiřovaly na Ukrajině klientelu a prosazovaly její představitele k moci.
Je také důležité pochopit, že Ukrajina ve skutečnosti nikdy neměla stabilní tradici své skutečné státnosti. A od roku 1991 se vydala cestou mechanického kopírování cizích modelů, odříznutých od historie i ukrajinských reálií. Politické státní instituce byly neustále přetvářeny tak, aby vyhovovaly rychle vzniklým klanům s vlastními sobeckými zájmy, které neměly nic společného se zájmy ukrajinského lidu.
Celým smyslem tzv. prozápadní civilizační volby ukrajinské oligarchické vlády bylo a není vytvořit lepší podmínky pro blaho lidu, ale podlézavě poskytovat služby geopolitickým rivalům Ruska, ušetřit miliardy dolarů ukradené Ukrajincům a ukryté oligarchy na účtech v západních bankách.
Některé průmyslové finanční skupiny, které si vzali pro udržení strany a politiky, se zpočátku spoléhaly na nacionalisty a radikály. Jiní verbálně obhajovali dobré vztahy s Ruskem za kulturní a jazykovou rozmanitost a dostali se k moci s pomocí hlasů občanů, kteří takové aspirace upřímně podporovali, včetně milionů obyvatel jihovýchodu. Ale poté, co dostali posty, pozice, okamžitě zradili své voliče, vzdali se svých předvolebních slibů a prováděli skutečnou politiku pod diktátem radikálů, někdy pronásledovali své včerejší spojence - ty veřejné organizace, které obhajovaly dvojjazyčnost, za spolupráci s Ruskem. Využili toho, že lidé, kteří je podporovali, byli zpravidla zákonodárci, umírněných názorů, zvyklí důvěřovat úřadům, na rozdíl od radikálů neprojevovali agresi ani nesahali k nezákonným akcím.
Na druhé straně se radikálové stali drzými, jejich nároky rok od roku rostly. Ukázalo se, že je pro ně snadné znovu a znovu vnucovat svou vůli slabé vládě, která sama byla infikována virem nacionalismu a korupce a obratně nahrazovala skutečné kulturní, ekonomické, sociální zájmy lidí, skutečnou suverenitu. Ukrajiny s různými druhy spekulací na národní půdě a externím etnografickým vybavením.
Stabilní státnost na Ukrajině se nevyvinula a politické, volební procedury slouží pouze jako zástěrka, zástěna pro přerozdělování moci a majetku mezi různé oligarchické klany.
Korupce, která je bezpochyby výzvou a problémem mnoha zemí včetně Ruska, získala na Ukrajině jakýsi zvláštní charakter. Doslova prostoupila a rozleptala ukrajinskou státnost, celý systém, všechny složky moci. Radikálové využili oprávněné nespokojenosti lidí, osedlali protest a v roce 2014 přivedli Majdan ke státnímu převratu. Zároveň se jim dostalo přímé pomoci od cizích států. Materiální podpora takzvaného protestního tábora na náměstí Nezávislosti v Kyjevě ze strany americké ambasády činila podle zpráv jeden milion dolarů denně. Další velmi vysoké částky byly bezohledně převedeny přímo na bankovní účty opozičních vůdců. A šlo o desítky milionů dolarů. A kolik nakonec dostali skutečně zranění lidé, rodiny těch, kteří zahynuli při střetech vyvolaných na ulicích a náměstích Kyjeva a dalších měst? Je lepší se na to neptat.
Radikálové, kteří se chopili moci, zorganizovali pronásledování, skutečný teror proti těm, kdo se stavěli proti protiústavním akcím. Politici, novináři, veřejní činitelé byli zesměšňováni, byli veřejně ponižováni. Ukrajinská města zachvátila vlna pogromů a násilí, série vysoce sledovaných a nepotrestaných vražd. Bez otřesu nelze vzpomenout na hroznou tragédii v Oděse, kde byli účastníci pokojného protestu brutálně zabiti a zaživa upáleni v Domě odborů. Zločinci, kteří toto zvěrstvo spáchali, nejsou potrestáni a nikdo po nich nepátrá. Ale známe je jménem a uděláme vše pro to, abychom je potrestali, našli a postavili před soud.
Majdan nepřiblížil Ukrajinu demokracii a pokroku. Po provedení státního převratu nacionalisté a politické síly, které je podporovaly, nakonec situaci zastavily a zatlačily Ukrajinu do propasti občanské války. Osm let po těchto událostech je země rozdělena. Ukrajina zažívá akutní socioekonomickou krizi.
Podle mezinárodních organizací bylo v roce 2019 téměř šest milionů Ukrajinců, zdůrazňuji, že to je asi 15 procent, nikoli práceschopných, ale veškerého obyvatelstva země, nuceno odejít za prací do zahraničí. A často zpravidla za denní nekvalifikovaný výdělek. Orientační je i následující fakt: od roku 2020 zemi během pandemie opustilo přes 60 000 lékařů a dalších zdravotnických pracovníků.
Od roku 2014 se tarify za vodu zvýšily téměř o třetinu, za elektřinu - několikanásobně, za plyn pro domácnosti - desítkykrát. Mnoho lidí prostě nemá peníze na zaplacení energií, musí doslova přežít.
Co se stalo? proč se to všechno děje? Odpověď je zřejmá: protože věno, přijaté nejen ze sovětské éry, ale také od ruského impéria, bylo promrháno a vzato do kapes. Přišly o desítky a stovky tisíc pracovních míst, což mimo jiné díky úzké spolupráci s Ruskem dalo lidem stabilní příjem a přineslo daně do státní pokladny. Průmyslová odvětví jako strojírenství, přístrojová technika, elektronika, stavba lodí a letecký průmysl buď leží na boku, nebo jsou zcela zničeny a vlastně byly kdysi hrdé nejen na Ukrajinu, ale na celý Sovětský svaz.
V roce 2021 byl zlikvidován Černomorský loďařský závod v Nikolajevu, kde byly za Kateřiny II. založeny první loděnice. Slavný koncern Antonov od roku 2016 nevyrobil jediný sériový letoun a závod Južmaš, který se specializoval na výrobu raketové a kosmické techniky, byl stejně jako ocelárna Kremenčug na pokraji bankrotu. Tento smutný seznam pokračuje.
Pokud jde o systém přepravy plynu, který vytvořil celý Sovětský svaz, je natolik zchátralý, že jeho provoz je spojen s velkými riziky a ekologickými náklady.
A v tomto ohledu se nabízí otázka: je chudoba, beznaděj, ztráta průmyslového a technologického potenciálu – to je právě ta prozápadní civilizační volba, která už mnoho let oblbuje a oblbuje miliony lidí a slibuje jim ráj?
Ve skutečnosti to všechno dopadlo na to, že kolaps ukrajinské ekonomiky je doprovázen přímým okrádáním občanů země a samotná Ukrajina byla prostě řízena vnější kontrolou. Provádí se nejen na objednávku západních metropolí, ale také, jak se říká, přímo na místě – prostřednictvím celé sítě zahraničních poradců, nevládních organizací a dalších institucí dislokovaných na Ukrajině. Mají přímý dopad na všechna nejdůležitější personální rozhodnutí, na všechna odvětví a úrovně vlády: od centrální a dokonce až po komunální, na hlavní státní společnosti a korporace, včetně Naftogazu, Ukrenerga, Ukrajinských drah, Ukroboronpromu, Ukrposhta, Správa námořních přístavů Ukrajiny.
Na Ukrajině prostě žádný nezávislý soud neexistuje. Kyjevské úřady daly na žádost Západu zástupcům mezinárodních organizací přednostní právo na výběr členů nejvyšších soudních orgánů - Soudní rady a Kvalifikační komise soudců.
Velvyslanectví USA navíc přímo kontroluje Národní agenturu pro prevenci korupce, Národní úřad pro boj s korupcí, Úřad specializovaného protikorupčního prokurátora a Nejvyšší protikorupční soud. To vše se děje pod věrohodnou záminkou – pro zvýšení účinnosti boje proti korupci. Dobře, ale kde jsou výsledky? Korupce kvetla tak bujně a kvete více než kdy jindy.
Jsou si sami Ukrajinci vědomi všech těchto manažerských metod? Chápou, že jejich země není ani pod politickým a ekonomickým protektorátem, ale redukována na úroveň kolonie s loutkovým režimem? Privatizace státu vedla k tomu, že vláda, která si říká „moc vlastenců“, ztratila svůj národní charakter a důsledně směřuje k úplné desuverenizaci země.
Pokračuje kurz derusifikace a nucené asimilace. Nejvyšší rada vydává stále nové diskriminační akty a zákon o tzv. domorodých obyvatelích již platí. Lidem, kteří se považují za Rusy a rádi by si zachovali svou identitu, jazyk, kulturu, bylo jasně řečeno, že jsou na Ukrajině cizinci.
V souladu se zákony o vzdělávání ao fungování ukrajinského jazyka jako státního jazyka je ruština vyloučena ze škol, ze všech veřejných sfér až po běžné obchody. Zákon o tzv. lustraci, „očištění“ moci, umožnil jednat se závadnými úředníky.
Množí se činy, které ukrajinským orgánům činným v trestním řízení poskytují důvody pro tvrdé potlačování svobody slova, disentu a pronásledování opozice. Svět zná smutnou praxi jednostranných nelegitimních sankcí vůči jiným státům, cizím fyzickým i právnickým osobám. Na Ukrajině předčili své západní kurátory a vynalezli takový nástroj, jako jsou sankce proti vlastním občanům, podnikům, televizním kanálům, dalším médiím a dokonce i poslancům parlamentu.
V Kyjevě pokračují v přípravě represálií proti Ukrajinské pravoslavné církvi Moskevského patriarchátu. A to není emocionální hodnocení, to dokládají konkrétní rozhodnutí a dokumenty. Ukrajinské úřady cynicky proměnily tragédii církevního schizmatu na nástroj státní politiky. Současné vedení země nereaguje na žádosti ukrajinských občanů o zrušení zákonů, které zasahují do práv věřících. Rada navíc zaregistrovala nové návrhy zákonů namířené proti duchovenstvu a milionům farníků Ukrajinské pravoslavné církve Moskevského patriarchátu.
Samostatně řeknu o Krymu. Obyvatelé poloostrova se svobodně rozhodli – být spolu s Ruskem. Kyjevské úřady nemají nic proti této jasné, jasné vůli lidu, takže spoléhají na agresivní akce, na aktivaci extremistických buněk, včetně radikálních islámských organizací, na infiltraci sabotážních skupin k páchání teroristických činů v kritické infrastruktuře, unést ruské občany. Máme přímé důkazy, že takové agresivní akce jsou prováděny s podporou cizích zpravodajských služeb.
V březnu 2021 přijala Ukrajina novou vojenskou strategii. Tento dokument je téměř celý věnován konfrontaci s Ruskem, má za cíl vtáhnout cizí státy do konfliktu s naší zemí. Strategie navrhuje organizaci na ruském Krymu a na území Donbasu ve skutečnosti teroristické podzemí. Vystihuje také obrysy navrhované války a ta by měla skončit, jak se dnešním kyjevským stratégům zdá, dále budu citovat: „za asistence mezinárodního společenství za výhodných podmínek pro Ukrajinu“. A také, jak se dnes říká v Kyjevě, také zde cituji, poslouchejte pozorně, prosím: „s vojenskou podporou světového společenství v geopolitické konfrontaci s Ruskou federací“. Ve skutečnosti nejde o nic jiného než o přípravu na nepřátelské akce proti naší zemi – proti Rusku.
Víme také, že již zazněla prohlášení, že Ukrajina se chystá vytvořit vlastní jaderné zbraně, a není to prázdná drzost. Ukrajina skutečně stále má sovětské jaderné technologie a prostředky pro dodávání takových zbraní, včetně letectví, stejně jako operačně-taktické rakety Tochka-U, rovněž sovětské konstrukce, s dosahem více než 100 kilometrů. Ale udělají víc, je to jen otázka času. Existují nedodělky ze sovětské éry.
Pro Ukrajinu tak bude mnohem snazší získat taktické jaderné zbraně než pro některé jiné státy, nebudu je nyní jmenovat, kdo vlastně takový vývoj vede, zejména v případě technologické podpory ze zahraničí. A ani to bychom neměli vyloučit.
S objevením se zbraní hromadného ničení na Ukrajině se situace ve světě, v Evropě, zejména pro nás, pro Rusko, změní nejradikálnějším způsobem. Nemůžeme nereagovat na toto reálné nebezpečí, zvláště opakuji, že západní patroni mohou přispět k tomu, že se takové zbraně objeví na Ukrajině, aby vytvořili další hrozbu pro naši zemi. Vidíme, jak vytrvale se provádí vojenské pumpování kyjevského režimu. Od roku 2014 jen Spojené státy vyčlenily miliardy dolarů na tyto účely, včetně dodávek zbraní, vybavení a školení specialistů. Západní zbraně v posledních měsících přicházejí na Ukrajinu jen v nepřetržitém proudu, vyzývavě, před zraky celého světa. Činnost ozbrojených sil a speciálních služeb Ukrajiny vedou zahraniční poradci, to moc dobře víme.
Na území Ukrajiny se v posledních letech pod záminkou cvičení téměř neustále zdržují vojenské kontingenty zemí NATO. Systém velení a řízení ukrajinských jednotek je již integrován s těmi NATO. To znamená, že velení ukrajinským ozbrojeným silám, a to i jednotlivým jednotkám a podjednotkám, lze přímo vykonávat z velitelství NATO.
Spojené státy a NATO zahájily nestoudný rozvoj území Ukrajiny jako dějiště potenciálních vojenských operací. Pravidelná společná cvičení mají jasné protiruské zaměření. Jen v loňském roce se jich zúčastnilo více než 23 000 vojáků a přes tisíc kusů techniky.
Již byl přijat zákon o přijetí ozbrojených sil jiných států v roce 2022 na území Ukrajiny k účasti na mnohonárodních cvičeních. Je jasné, že se bavíme především o jednotkách NATO. A v příštím roce je naplánováno minimálně deset takových společných manévrů.
Je zřejmé, že takovéto události slouží jako zástěrka pro rychlé vybudování vojenského uskupení NATO na území Ukrajiny. Navíc síť letišť modernizovaná za pomoci Američanů - Boryspil, Ivano-Frankivsk, Chuguev, Odessa atd. - je schopna zajistit přesun vojenských jednotek v co nejkratším čase. Vzdušný prostor Ukrajiny je otevřen pro lety amerických strategických a průzkumných letadel, bezpilotních letounů, které se používají k monitorování území Ruska.
Doplním, že Američany vybudované Naval Operations Center v Ochakovu umožňuje zajistit akce lodí NATO, včetně jejich použití vysoce přesných zbraní proti ruské černomořské flotile a naší infrastruktuře podél celé Černé Pobřeží moře.
Svého času Spojené státy zamýšlely vytvořit podobná zařízení na Krymu, ale Krymci a Sevastopol tyto plány překazily. To si budeme vždy pamatovat.
Opakuji, dnes takové středisko bylo nasazeno, bylo už rozmístěno v Očakovu. Připomenu, že v 18. století o toto město bojovali vojáci Alexandra Suvorova. Díky jejich odvaze se stal součástí Ruska. Poté, v 18. století, se země oblasti Černého moře, připojené k Rusku v důsledku válek s Osmanskou říší, nazývaly Novorossiya. Nyní se snaží tyto milníky historie odložit do zapomnění, stejně jako jména státních vojenských osobností Ruské říše, bez jejichž práce by moderní Ukrajina neměla mnoho velkých měst a dokonce ani samotný východ do Černého moře.
Nedávno byl v Poltavě zbořen pomník Alexandra Suvorova. Co můžeš říct? Zřeknout se vlastní minulosti? Z tzv. koloniálního dědictví Ruské říše? Tak tady buďte důslední.
Dále. Podotýkám, že článek 17 Ústavy Ukrajiny neumožňuje rozmístění cizích vojenských základen na jejím území. Ukázalo se ale, že jde jen o konvenci, kterou lze snadno obejít.
Na Ukrajině jsou rozmístěny výcvikové mise zemí NATO. To už jsou ve skutečnosti zahraniční vojenské základny. Prostě základnu nazvali misí - a je to v suchu.
Kyjev dlouhodobě hlásá strategický kurz ke vstupu do NATO. Ano, samozřejmě, každá země má právo zvolit si svůj vlastní bezpečnostní systém a uzavírat vojenské aliance. A všechno se zdá být tak, nebýt jednoho „ale“. Mezinárodní dokumenty výslovně uvádějí zásadu rovné a nedělitelné bezpečnosti, která, jak víte, zahrnuje povinnosti neposilovat svou bezpečnost na úkor bezpečnosti jiných států. Mohu zde také odkázat na Chartu evropské bezpečnosti OBSE z roku 1999, přijatou v Istanbulu, a deklaraci OBSE z Astany z roku 2010.
Jinými slovy, volba způsobů zajištění bezpečnosti by neměla představovat hrozbu pro ostatní státy a vstup Ukrajiny do NATO je přímou hrozbou pro bezpečnost Ruska.
Připomínám, že ještě v dubnu 2008 na bukurešťském summitu Severoatlantické aliance Spojené státy prosadily rozhodnutí, že se Ukrajina a mimochodem Gruzie stanou členy NATO. Mnoho evropských spojenců Spojených států si již dobře uvědomovalo všechna rizika takové vyhlídky, ale byli nuceni se smířit s vůlí svého staršího partnera. Američané je prostě využili k provádění výrazné protiruské politiky.
Řada členských států Aliance je stále velmi skeptická ohledně vzhledu Ukrajiny v NATO. Zároveň dostáváme signál z některých evropských metropolí, říkají: „co prožíváš? Nestane se to doslova zítra." Ve skutečnosti o tom mluví i naši američtí partneři. "No," odpovídáme, "když ne zítra, tak pozítří." Co to mění v historické perspektivě? V podstatě nic."
Navíc známe postoj a slova vedení Spojených států, že aktivní nepřátelství na východní Ukrajině nevylučuje možnost vstupu této země do NATO, pokud dokáže splnit kritéria Severoatlantické aliance a porazit korupci.
Zároveň se nás snaží znovu a znovu přesvědčit, že NATO je mírumilovná a čistě obranná aliance. Jako, Rusku žádné hrozby nehrozí. Znovu se nabízejí, že si promluví. Ale my známe skutečnou hodnotu takových slov. V roce 1990, kdy se diskutovalo o otázce sjednocení Německa, bylo sovětskému vedení slíbeno Spojenými státy, že nedojde k rozšíření jurisdikce NATO ani vojenské přítomnosti o jeden palec na východ. A že sjednocení Německa nepovede k rozšíření vojenské organizace NATO na východ. Tento citát.
Povídali si, dávali slovní ujištění a vše se ukázalo jako prázdná fráze. Později nás začali ujišťovat, že vstup zemí střední a východní Evropy do NATO jen zlepší vztahy s Moskvou, zbaví tyto země obav z těžkého historického dědictví a navíc vytvoří pás států přátelských do Ruska
Vše dopadlo přesně naopak. Úřady některých východoevropských zemí obchodujících s rusofobií vnášely do Aliance své komplexy a stereotypy o ruské hrozbě, trvaly na budování potenciálu kolektivní obrany, který by měl být nasazen především proti Rusku. Navíc se tak stalo v 90. letech a na počátku 20. století, kdy díky otevřenosti a naší dobré vůli byly vztahy mezi Ruskem a Západem na vysoké úrovni.
Rusko splnilo všechny své závazky, včetně stažení vojsk z Německa, ze států střední a východní Evropy, a tím obrovským způsobem přispělo k překonání dědictví studené války. Důsledně jsme navrhovali různé možnosti spolupráce, včetně formátu Rady Rusko-NATO a OBSE.
Navíc teď řeknu to, co jsem nikdy veřejně neřekl, řeknu to poprvé. V roce 2000 jsem se ho během návštěvy odcházejícího amerického prezidenta Billa Clintona v Moskvě zeptal: „Jak by se Amerika cítila, kdyby Rusko vstoupilo do NATO?”
Nebudu prozrazovat všechny detaily toho rozhovoru, ale reakce na můj dotaz vypadala, řekněme, velmi zdrženlivě, a jak Američané na tuto příležitost skutečně reagovali, je vlastně vidět na jejich praktických krocích směrem k naší zemi. Jsou to otevřená podpora teroristům na Severním Kavkaze, ignorování našich požadavků a bezpečnostních obav při rozšiřování NATO, odstoupení od smlouvy ABM a tak dále. Člověk se chce ptát: proč, proč to všechno, za co? No, nechcete nás vidět jako přítele a spojence, ale proč si z nás dělat nepřítele?
Existuje jediná odpověď: není to o našem politickém režimu, není to o něčem jiném, oni prostě nepotřebují tak velkou nezávislou zemi, jako je Rusko. Toto je odpověď na všechny otázky. Odtud pramení tradiční americká politika vůči Rusku. Odtud také postoj ke všem našim návrhům v oblasti bezpečnosti.
Dnes stačí jeden pohled na mapu, abyste viděli, jak západní země „dodržely“ svůj slib zabránit NATO v pohybu na východ. Prostě podváděli. Dostali jsme pět vln rozšiřování NATO jednu za druhou. V roce 1999 byly do Aliance přijaty Polsko, Česká republika, Maďarsko, v roce 2004 - Bulharsko, Estonsko, Lotyšsko, Litva, Rumunsko, Slovensko a Slovinsko, v roce 2009 - Albánie a Chorvatsko, v roce 2017 - Černá Hora, v roce 2020 - Severní Makedonie .
V důsledku toho se Aliance, její vojenská infrastruktura dostala přímo k hranicím Ruska. To se stalo jednou z klíčových příčin evropské bezpečnostní krize, mělo nejnegativnější dopad na celý systém mezinárodních vztahů a vedlo ke ztrátě vzájemné důvěry.
Situace se nadále zhoršuje, a to i ve strategické oblasti. V Rumunsku a Polsku se tak v rámci amerického projektu na vytvoření globálního systému protiraketové obrany rozmisťují poziční oblasti pro antirakety. Je dobře známo, že zde umístěné odpalovací zařízení lze použít pro řízené střely Tomahawk – útočné útočné systémy.
Spojené státy navíc vyvíjejí univerzální raketu Standard-6, která spolu s řešením problémů protivzdušné obrany a protiraketové obrany dokáže zasáhnout pozemní i povrchové cíle. To znamená, že údajně obranný systém protiraketové obrany USA se rozšiřuje a objevují se nové útočné schopnosti.
Informace, které máme, dávají všechny důvody se domnívat, že vstup Ukrajiny do NATO a následné rozmístění zařízení NATO zde je předem dané, je to otázka času. Jasně chápeme, že za takového scénáře se úroveň vojenských hrozeb pro Rusko dramaticky, mnohonásobně zvýší. A zvláště pozor, nebezpečí náhlého úderu proti naší zemi se mnohonásobně zvýší.
Dovolte mi vysvětlit, že americké strategické plánovací dokumenty (dokumenty!) obsahují možnost tzv. preemptivního úderu proti nepřátelským raketovým systémům. A kdo je hlavním nepřítelem pro USA a NATO, také víme. Je to Rusko. Dokumenty NATO oficiálně prohlašují naši zemi za hlavní hrozbu pro euroatlantickou bezpečnost. A Ukrajina poslouží jako odrazový můstek pro takový úder. Kdyby o tom slyšeli naši předkové, pravděpodobně by tomu prostě nevěřili. A dnes se nám tomu nechce věřit, ale je to tak. Chci, aby to pochopili jak v Rusku, tak na Ukrajině.
Mnoho ukrajinských letišť se nachází blízko našich hranic. Zde umístěné taktické letectvo NATO, včetně nosičů vysoce přesných zbraní, bude schopno zasáhnout naše území až do hloubky linie Volgograd-Kazaň-Samara-Astrachaň. Rozmístění prostředků radarového průzkumu na území Ukrajiny umožní NATO pevně kontrolovat vzdušný prostor Ruska až po Ural.
Konečně poté, co Spojené státy porušily Smlouvu o jaderných silách středního doletu, Pentagon již otevřeně vyvíjí celou řadu pozemních úderných zbraní, včetně balistických střel schopných zasáhnout cíle na vzdálenost až 5500 kilometrů. Pokud budou takové systémy rozmístěny na Ukrajině, budou schopny zasáhnout objekty na celém evropském území Ruska a také za Uralem. Doba letu do Moskvy pro řízené střely Tomahawk bude méně než 35 minut, pro balistické střely z Charkovské oblasti - 7-8 minut a pro hypersonické úderné zbraně - 4-5 minut. Tomu se říká přímo „nůž na krk“. A nepochybně očekávají, že tyto plány uskuteční, stejně jako opakovaně v minulých letech, rozšiřování NATO na východ, tlačení vojenské infrastruktury a vybavení k ruským hranicím, zcela ignorujíce naše obavy, protesty a varování. Pardon, prostě na ně plivali a dělali si, co chtěli, co uznali za vhodné.
A samozřejmě se hodlají chovat i nadále stejně podle známého úsloví: „Pes štěká, ale karavana jde dál.” Hned řeknu, že jsme s tím nesouhlasili a nikdy souhlasit nebudeme. Rusko přitom vždy prosazovalo a prosazuje, aby se nejobtížnější problémy řešily politickými a diplomatickými metodami u jednacího stolu.
Jsme si dobře vědomi naší kolosální odpovědnosti za regionální a globální stabilitu. V roce 2008 Rusko předložilo iniciativu k uzavření Smlouvy o evropské bezpečnosti. Jeho smyslem bylo, že ani jeden stát a ani jedna mezinárodní organizace v euroatlantickém prostoru nemůže posílit svou bezpečnost na úkor bezpečnosti ostatních. Náš návrh byl však z čista jasna zamítnut: je prý nemožné dovolit Rusku omezovat činnost NATO.
Navíc nám bylo výslovně řečeno, že právně závazné bezpečnostní záruky mohou mít pouze členové Severoatlantické aliance.
Loni v prosinci jsme našim západním partnerům předali návrh smlouvy mezi Ruskou federací a Spojenými státy americkými o bezpečnostních zárukách a také návrh dohody o opatřeních k zajištění bezpečnosti Ruské federace a členských států NATO.
V odpovědí USA a NATO bylo mnoho běžných slov. Byly tam i racionální zrnka, ale to vše se týkalo vedlejších bodů a vypadalo to jako pokus otřást problémem, odklonit diskusi na stranu.
Odpověděli jsme na to odpovídajícím způsobem a zdůraznili jsme, že jsme připraveni jít cestou jednání, ovšem za podmínky, že všechny otázky budou posuzovány v komplexním balíčku, bez oddělení od hlavních, základních ruských návrhů. A obsahují tři klíčové body. První je zabránit dalšímu rozšiřování NATO. Druhým je odmítnutí Aliance rozmístit systémy úderných zbraní na ruských hranicích. A konečně návrat vojenského potenciálu a infrastruktury bloku v Evropě do stavu z roku 1997, kdy byl podepsán Zakládající akt Rusko-NATO.
Právě tyto naše zásadní návrhy byly ignorovány. Západní partneři, opakuji, znovu vyslovili naučené vzorce, že každý stát má právo svobodně si zvolit způsoby, jak zajistit svou bezpečnost a vstupovat do jakýchkoli vojenských aliancí a aliancí. To znamená, že se na jejich pozici nic nezměnilo, zaznívají stejné odkazy na notoricky známou politiku „otevřených dveří“ NATO. Navíc se nás opět snaží vydírat, opět vyhrožují sankcemi, které mimochodem ještě zavedou, až bude sílit suverenita Ruska a sílit síla našich ozbrojených sil. A záminka k dalšímu sankčnímu útoku se vždy najde nebo prostě vykonstruuje, bez ohledu na situaci na Ukrajině. Existuje pouze jeden cíl - omezit rozvoj Ruska. A udělají to, stejně jako předtím, dokonce bez jakékoli formální záminky, jen proto, že existujeme a nikdy neohrozíme naši suverenitu, národní zájmy a naše hodnoty.
Rád bych řekl jasně a přímo: v současné situaci, kdy naše návrhy na rovnocenný dialog o zásadních otázkách vlastně zůstaly bez odezvy ze strany Spojených států a NATO, kdy úroveň ohrožení naší země výrazně roste, má Rusko všechny právo přijmout odvetná opatření k zajištění vlastní bezpečnosti. To je přesně to, co uděláme.
Pokud jde o stav věcí na Donbasu, vidíme, že vládnoucí elita v Kyjevě neustále a veřejně deklaruje svou neochotu implementovat Minský balíček opatření k vyřešení konfliktu a nemá zájem o mírové řešení. Naopak se snaží znovu uspořádat bleskovou válka na Donbasu, jak se to již stalo v letech 2014 a 2015. Jak tato dobrodružství tehdy skončila, si pamatujeme.
Nyní prakticky neuplyne jediný den bez ostřelování osad na Donbasu. Vytvořená velká vojenská skupina neustále používá útočné drony, těžkou techniku, rakety, dělostřelectvo a vícenásobné raketomety. Zabíjení civilistů, blokáda, zneužívání lidí, včetně dětí, žen, seniorů, nekončí. Jak říkáme, konec v nedohlednu.
A takzvaný civilizovaný svět, za jehož jediné představitele se naši západní kolegové samozvaně prohlásili, si toho raději nevšímá, jako by celá ta hrůza, genocida, které jsou vystaveny téměř 4 miliony lidí, vůbec nevnímala. existují, a to jen proto, že tito lidé nesouhlasili s podporovaným Západním pučem na Ukrajině v roce 2014, postavili se proti povýšenému do hodnosti státního hnutí ve směru jeskyně a agresivnímu nacionalismu a neonacismu. A bojují za svá základní práva – žít na vlastní půdě, mluvit vlastním jazykem, zachovávat svou kulturu a tradice.
Jak dlouho může tato tragédie pokračovat? Jak dlouho tohle ještě vydržíš? Rusko udělalo vše pro zachování územní celistvosti Ukrajiny, celé ty roky vytrvale a trpělivě bojovalo za implementaci rezoluce Rady bezpečnosti OSN 2202 ze dne 17. února 2015, která konsolidovala Minský balíček opatření ze dne 12. února 2015 k vyřešení situace v Donbasu.
Všechno je marné. Prezidenti a poslanci Rady se mění, ale podstata, agresivní, nacionalistický charakter samotného režimu, který se chopil moci v Kyjevě, se nemění. Je to zcela a zcela produktem státního převratu z roku 2014 a ti, kteří se tehdy dali na cestu násilí, krveprolití, bezpráví, neuznávali a neuznávají žádné jiné řešení donbasské otázky, kromě vojenského.
V tomto ohledu považuji za nutné přijmout dlouho očekávané rozhodnutí o okamžitém uznání nezávislosti a suverenity Doněcké lidové republiky a Luhanské lidové republiky.
Žádám Federální shromáždění Ruské federace, aby toto rozhodnutí podpořilo a následně ratifikovalo Smlouvu o přátelství a vzájemné pomoci s oběma republikami. Tyto dva dokumenty budou připraveny a podepsány ve velmi blízké budoucnosti.
A od těch, kteří se zmocnili a drží moci v Kyjevě, požadujeme okamžité zastavení nepřátelství. V opačném případě bude mít veškerou odpovědnost za případné pokračování krveprolití zcela na svědomí režim vládnoucí na území Ukrajiny.
Oznamuji dnes přijatá rozhodnutí a věřím v podporu občanů Ruska, všech vlasteneckých sil země.
Děkuji za pozornost.

Žádost vůdců DLR a LLR o uznání

Lídři Doněcké lidové republiky a Luhanské lidové republiky, Denis Pušilin a Leonid Pasečnik, obrátili na prezidenta Ruské federace se žádostí o uznání nezávislosti DLR a LLR. Vůdci samozvaných republik vyjádřili přesvědčení, že Kyjev hodlá vyřešit krizi na Donbasu silovými prostředky. Vůdce DLR Pušilin zároveň podotkl, že v republice vysoce oceňují úsilí Moskvy ve vyjednávacím procesu v rámci minských dohod, avšak tyto dohody nebrání Kyjevu, který má vojenskou podporu ze strany Washingtonu, porušovat stanovené příměří.
Denis Pušilin také požádal prezidenta Ruska Vladimira Putina, aby zvážil možnost uzavření dohody o spolupráci, a to včetně spolupráce ve vojenské oblasti.
„Jménem národa Doněcké lidové republiky vás žádáme o uznání Doněcké lidové republiky jako nezávislého, demokratického, právního a sociálního státu,” prohlásil lídr DLR.
Hlava DLR dodala, že obyvatelé Donbasu se cítí být Rusy svým duchem a jejich hlavní cíl je integrace s Ruskem.
Později se se žádostí o uznání na prezidenta Ruska obrátil lídr Luhanské lidové republiky Leonid Pasečnik, který zároveň varoval před masovými oběťmi mezi civilním obyvatelstvem LLR v důsledku akcí ukrajinské armády.
„Vážený Vladimire Vladimiroviči, za účelem zabránění masových smrtí obyvatel republiky, z nichž 30 tisíc má ruské občanství, vás žádám o uznání suverenity a nezávislosti Luhanské lidové republiky,” prohlásil Pasečnik.

Zasedání Rady bezpečnosti RF

Vladimir Putin na dnešním zasedání Rady bezpečnosti označil takzvaný euromajdan v roce 2014 v Kyjevě za krvavý protiústavní státní převrat. Část obyvatel Ukrajiny ho neuznala a na Donbase nezávislost vyhlásili DLR a LLR. Kyjev nato reagoval represivní vojenskou operací. Ta opět eskalovala koncem minulého týdne. Podle Putina vyjednávací proces se dostal do slepé uličky.
Na zasedání Rady bezpečnosti RF se její členové vyslovili za uznání nezávislosti lidových republik. Zasedání Rady bezpečnosti se kromě prezidenta RF Vladimira Putina zúčastnil také předseda vlády Michail Mišustin, ministr zahraničí Sergej Lavrov, ministr obrany Sergej Šojgu a další členové Rady.

Situace na Ukrajině

V dubnu 2014 zahájily ukrajinské úřady vojenskou operaci proti samozvaným DLR a LLR, které vyhlásily nezávislost po převratu v Kyjevě v únoru 2014. Podle posledních údajů OSN se obětí konfliktu stalo asi 13 tisíc lidí. Otázka řešení situace na Donbasu je mimo jiné projednávána na jednáních kontaktní skupiny.
Moskva opakovaně prohlásila, že Kyjev nedodržuje minské dohody a protahuje jednání o vyřešení konfliktu. Ruské ministerstvo zahraničí poznamenalo, že Kyjev poslal polovinu veškerého personálu Ozbrojených sil Ukrajiny na Donbas. Moskva vyjádřila znepokojení nad přesunem vojenské techniky ze zemí NATO k ruským hranicím a nad nárůstem počtu západních instruktorů na Donbasu. Západní země nadále poskytují Ukrajině vojenskou podporu, včetně dodávek zbraní, které se používají na Donbasu. Rusko také opakovaně zdůraznilo, že není stranou konfliktu na Ukrajině a nepodléhá dohodám o urovnání z Minsku.
V posledních dnech se situace na Donbasu vyhrotila – Kyjev ignoruje dohody, soustředil většinu armády na linii dotyku a pravidelně ostřeluje milice, a to i s použitím techniky zakázané minskými dohodami.
Sledujte náš kanál na jedné z nejbezpečnějších chatovacích aplikací Telegram, na kterém vám budeme přinášet aktuální zprávy a zajímavá videa.
Zprávy
0
Chcete-li se zapojit do diskuse,
přihlaste se nebo se zaregistrujte
loader
Chaty
Заголовок открываемого материала