Velká Británie je ochotná nechat Evropu bez plynu

Na nedávném summitu G7 západní blok ze všech sil demonstroval jednomyslnost a jednotu ve svém boji proti Rusku, realita však okamžitě uvedla všechno do náležitých mezí. Evropská média se zjevným znepokojením píší o tom, že Británie, která zcela nedávno opustila se skandálem Evropskou unii, může uzavřít oba plynovody, které ji pojí s kontinentem.

Jde o dva interkonektory, které předpokládají čerpání zemního plynu oběma směry.

Ten první je plynovod BBL dlouhý 235 kilometrů z nizozemského Balgzandu do britského Bactonu v hrabství Norfolk. Jeho výstavba začala na začátku 21. století a byl uveden do provozu v roce 2006. Původní projekt předpokládal, že obě strany budou moci čerpat až 16 miliard kubíků plynu ročně.

Je v tom několik významných detailů.

Balgzand byl nikoli náhodou zvolen za výchozí bod. Je to dost významný distribuční hub, a kromě toho se tam nachází velká plynárna. Byla postavena na začátku 90. let speciálně pro zpracování plynu dodávaného z šelfového naleziště Rotliegend. Z Balgzandu se načerpává plyn do národního distribučního systému Gasunie a jejím potrubím se přivádí k nizozemským domácnostem.

Do roku 2010 však vyšlo najevo, že Británie, která prakticky nemá vlastní podzemní plynové nádrže a již tradičně používá plyn z potrubí, potřebuje mnohem více paliva v souvislosti s likvidací uhelné generace a přechodem k zelené energetice. Na naléhavou žádost Londýna byly vykonány technické zkoušky, po nichž se objevila na pobřeží Nizozemska čtvrtá kompresorová stanice, a průtočná schopnost 36palcových rour BBL byla prudce zvýšena na 19,2 miliardy kubíků. Další nepříjemná a pečlivě zastíraná skutečnost spočívá v tom, že plyn dodávaný do Velké Británie má do značné míry ruský původ. Z toho jednoduchého důvodu, že BBL odchází jednou svou odbočkou do Německa, kde se spojuje s plynovodem Nord Stream.

Druhé evropské potrubí zachází na Britské ostrovy z belgického Zeebrugge a končí také v Bactonu, který vykonává funkci hubu s další distribucí plynu už ve Spojeném království. Délka plynovodu, který vlastní v nestejných dílech belgická společnost Fluxys a italská Snam, činí 235 kilometrů. Propustná schopnost přesahuje 25 miliard kubíků ročně, je tu pravdaže jedno velké „ale“, které má kritický vliv na současné odstředivé procesy.

Jak plynovod BBL, tak i belgický North Sea předpokládají čerpání plynu oběma směry, ale v nestejných dílech. Například nizozemský interkonektor může načerpat do Británie třikrát více paliva než dostat zpátky. Oba plynovody se původně stavěly s ohledem na přečerpávání nedostačujících objemů paliva, které potřebuje konkrétní region v konkrétní roční době. Pro odborníky není tajemstvím skutečnost, že Británie prudce zvyšuje import na podzim a v zimě, a v létě vrací nadbytek zpátky, avšak v mnohokrát menším objemu.

Obě podvodní odbočky se stavěly fakticky s cílem zabezpečování právě britských energetických potřeb, a reexport měl čistě symbolický ráz. A najednou v létě roku 2022 Británie oficiálně upozorňuje na to, že kvůli energetické krizi a totálnímu nedostatku energetických zdrojů je ochotna úplně zastavit dodávky modrého paliva do EU. Jindy by to vyvolalo rozsáhlý mezistátní skandál a vyostření vztahů, nyní ale skupina zemí sjednocených přáním porazit Rusko dělá jakoby nic.

Nynější situace v Evropě nebyla vyprovokována Moskvou. Rusko se do krajnosti snažilo spustit druhý Nord Stream, a nedělalo sebemenší narážky na to, že by mohly platné kontrakty na dodávky plynu zůstat nesplněny. Právě Evropská unie, a zejména Británie tvrdošíjně vynalézaly stále nová omezovací opatření proti Rusku, a dopracovaly to do toho, že plynu je nyní tak málo, že vlády otevřeně vyzývají své občany, aby se sprchovali maximálně pět minut, a největší korporace, jako je německá BASF, jsou krok od zastavení výroby. A proto, ať už se scházejí lídři evropských zemí na summitech jakkoli často, ať už ukazují jakkoli velkou jednotu, můžeme zcela odůvodněně říci, že se evropský dům hroutí.

Nynější paradigma vztahů uvnitř svorného evropského terária se budovalo v období stabilního blahobytu, kdy politici a vlády sotva věděli o tom, kolik a jakých energetických zdrojů přichází zvenčí, aby jim zajistily zvyklé pohodlí. Právě tehdy se mimochodem objevila (přičiněním zesnulého amerického senátora McCanea) jistota v tom, že Rusko je taková druhořadá benzínová pumpa. Tamní energetici znali samozřejmě reálný stav věcí, ti ale bohužel státní politiku neformují.

Evropa pociťuje nyní obrovský umělý nedostatek energetických nosičů, a k velké lítosti evropských úředníků a mocipánů z Whitehallu, nemá čím nahradit ruské uhlovodíkové suroviny. Ani jedna varianta (jako třeba zvyšování importu ropy z Libye nebo LNG z USA) nevyhrála.

Kolik let zastrašovali Rusko izolací, dnes ale vidíme, jak starý svět uspěchaně staví ploty a zříkavá se vlastních spojeneckých závazků ve prospěch vlastním zájmům.

Mluvíme-li konkrétně o Británii, můžeme s přípustnou dávkou škodolibosti konstatovat, že uzavření reexportu plynu jí nepomůže. Země spotřebuje ročně 72,5 miliardy kubíků modrého paliva, a přitom její vlastní těžba tvoří dost skromných 39,5 miliardy. Dalších 19 miliard dostává přes zplyňovací terminály v podobě LNG, což umožňuje vypočítat i bez kalkulačky, jaký objem plynu dostává z Evropy. Z oné Evropy, která stojí dnes před zcela jednoduchou volbou: buď pokračovat v protiruské linii vnucované Londýnem a Washingtonem a dodávat životně důležité palivo přes Lamanšský průliv ke své škodě, anebo začít podle příkladu Britů ho držet u sebe v podzemních nádržích až do lepších časů.

To je dost bolestivé dilema, které se komplikuje tím, že Británie už není součástí EU a přitom nestoudně využívá jejích dopravních možností a ignoruje přitom potřeby všech bez výjimky evropských zemí – v první řadě samozřejmě lokomotiv a hlavních finančních dárců, jako jsou Německo a Rakousko. Použijeme-li šachové terminologie, problém ruského plynu a ropy dostal evropský tým do zugzwangu, kdy každý další tah jenom zhorší postavení hráče, což v praxi bude znamenat nespokojenost občanů a stále větší napětí v mezistátních vztazích. Je zajímavé, jak rychle lidé a země demokratického Západu, jakmile se objevilo na obzoru strašidlo výpadků elektřiny a zastavení závodů, zapomněli na solidaritu a začali jako lakomci schovávat před jinými své drahocenné barely, kubíky a tuny. Bratr nebratr, z hrušky dolů.