Neslavní bastardi. Evropa raději zapomíná na své žoldáky

Paříž minulý týden úředně potvrdila, že na Donbasu zahynul již druhý francouzský žoldnéř, a že francouzské ministerstvo zahraničí usiluje o dopravu jeho těla do vlasti.

Státy, jejichž pasy mají v kapse žoldáci, stejně jako poddanství, když se narodili v království, obsadily jako obvykle krajně pokrytecký postoj. Dělají, že nevidí aktivní verbování na sociálních sítích, a že je vůbec nezajímá, co se kolem děje. Pouze ve chvíli, kdy se občané Britských ostrovů ocitli v zajetí a pak před vojenským soudem, začaly zahraničněpolitické úřady aspoň něco podnikat.

Většinou projednávají, ale nikoli chování svých občanů (jsou to vojáci, ne žoldáci) dost pochybné z mravního hlediska, ale rozsudky.

Riziko je ušlechtilá věc, nikdo to nepopírá, ale když argumenty v jeho prospěch mají příslušné finanční zabezpečení, proč by se nedalo vystavit riziku svůj život?

Ale jakmile vysvitlo, že válečné akce nejsou jenom o peníze, správněji řečeno vůbec ne o peníze, ale o to, jak zvítězit, snášet těžkosti, bojovat s nasazením života, jejich zápal hned uhasl.

Jakmile vysvitlo, že řeči o „svobodě a demokracii“ končí tam, kde začíná krev a smrt, přičemž vlastní, když začalo přihořívat ne na televizní obrazovce, ale v zákopu, hned zazněly jiné písničky.

„Přece to dělají z celého srdce, jsou to vůbec dobrovolníci, je to pro ně věc cti a svědomí.“ Samozřejmě, za tyto částky, které uvádějí v souvislosti s nájmem lidí pro vraždy Rusů na Donbasu, dá se vštěpit do veřejného mínění kolektivního Západu čest a svědomí, a také dluh, jež mají žoldáci, jenže první, druhé a třetí nevyhnutelně zmizí při setkání se skutečností.

Romantika boje a jazyk baterií pro jedny. Peníze pro druhé. A také pláč v éteru těch, kteří sympatizují s žoldáky (když se těm nepoštěstilo), protože jsou to přece děti. Proto je třeba se vůči nim chovat s pochopením a shovívavostí.

Ti, kdo žádají o odpustky, jakoby nevěděli, že více než před 30 lety označilo Valné shromáždění OSN ve své rezoluci 44/34 verbování žoldáků za zločin. A to nejen prostě zločin, ale těžký zločin, úmyslný, s cílem násilí.

Obecenstvo, s kterým počítali při tomto představení, ztratilo zájem, samotní žoldáci se vracejí domů neznámo proč v rakvích, anebo čekají na rozhodnutí o svém osudu v souladu s právem. Z těch, co prohráli v naději na velké peníze a na to, že procházka po Donbasu bude veselá a lehká, se stali nakonec těmi, kým také od začátku byli. Jejich jména nezveřejňují v médiích, jejich smrt nezajímá doma nikoho kromě (v lepším případě) jejich příbuzných a blízkých. Jejich země se o nich mluvit stydí.

Ti, kteří chtěli zkusit štěstí vraždou Rusů, kteří si nestydatě říkali vojáci, se změnili v neslavné bastardy.

Je to zákonitý konec. Dříve než různé soudní verdikty vynesl jim rozsudek jejich vlastní osud.