Názory
© Sputnik/ Alexey Agarishev

Rusko odpoví na odebrání budov: jaký jazyk pochopí Američané. Názor

Získat krátkou URL
Ilja Remeslo

Včera MZV Ruska v souladu s příkazem prezidenta Putina odeslalo požadavek expertům pro přípravu žaloby na USA ohledně odebrání diplomatického majetku.

Jedná se o budovy generálního konzulátu Ruska v San Franciscu, obchodního zastoupení ve Washingtonu a jeho oddělení v New Yorku, kde dříve proběhly prohlídky. Přitom je konzulát a obchodní zastupitelství majetkem Ruska.

Imunita státu a majetku

Rozebereme, jakými mezinárodními a národními normami se reguluje majetek zahraničního státu v zahraničí.

Zvláštní status v mezinárodním právu mají diplomatické objekty. Vídeňská úmluva o diplomatických vztazích obsahuje nedotknutelný status budov diplomatických zastupitelství: vláda v zemi pobývání nemá právo tam provádět prohlídky a obecně vstupovat do těchto místností.

Zároveň s tím dovoluje mezinárodní právo vládě země stanovit počet a sestavu diplomatického zastupitelstva. Avšak v případě s ruskými místnostmi je klíčovou skutečností to, že jsou majetkem ruského státu. Tedy základní otázka není ani o diplomatické imunitě, ale o majetkovém právu Ruska na budovu. Na což také upozorňuje MZV.

V mezinárodních normách (Charta spojených národů a Deklarace o principech mezinárodního práva) je obsaženo, že si jsou všechny státy mezi sebou rovny, jakýkoli z nich je nositelem suverenity a jeho majetek je nedotknutelný. Tento princip mezinárodního práva je zformulován takto: Par in parem non nabet imperium (Rovný nemá moc nad rovným).

Jak se v zahraničí regulují otázky zahraničního státního majetku

Když se v roce 2004 Valné shromáždění OSN snažilo zavést nějaké jednotné pravidlo hry, tak schválilo návrh mezinárodní úmluvy „O právnických imunitách států a jejich majetku", ve kterém se popisovaly výjimečné situace, kdy je stát zbaven práva odvolávat se na imunitu v případě, že je na něj u soudu podána žaloba. V úmluvě se obzvlášť zdůrazňuje, že se tato zbavení nevztahují na diplomatické objekty. Rusko se k této úmluvě připojilo v roce 2006, avšak většina zemí nás nechtěla následovat. V závěru tak úmluva nevstoupila v platnost, protože nezískala nutný minimální počet států, které by ji podepsaly.

Ve výsledku se v praxi často mezinárodní normy o imunitě majetku často porušují, protože státy vychází z priority národní legislativy před mezinárodní a vnáší do legislativy normy, které umožňují vymáhání zahraničního majetku.

Typickým příkladem takového přístupu jsou USA, v jejichž legislativě je prakticky zakotvena priorita národního práva.

V roce 1976 schválily Spojené státy zákon „O zahraniční imunitě" ve kterém dovolily podat žalobu na zahraniční stát a exekuční příkaz na jejich majetek. Je potřeba poznamenat, že se v tu dobu SSSR na rozdíl od USA držel úmluv absolutní imunity.

Parník a carské dluhy: jak se chtěly USA přiživit na sovětském státním majetku

Do schválení zákonu o imunitě (dokonce na začátku 30. let, kdy USA oficiálně neuznávaly SSSR) se americká vláda poměrně postupně stavěla k otázkám nedotknutelnosti zahraničního majetku. Soudy se vyhýbaly žalobám o exekučním příkazu a zabavení různých státních aktiv Sovětského svazu.

V březnu roku 1948 americké soudní moci daly exekuční příkaz na parník Rusko, který připlul do newyorského přístavu, údajně na základě soudní žaloby dvou Američanů, kteří byli poranění z důvodu houpání na moři. Sovětské velvyslanectví s odvoláním na imunitu státního majetku protestovalo u ministerstva zahraničí, po čemž vynesly 6. dubna roku 1948 soudy New Yorku rozsudek o ukončení příkazu na loď.

Ještě jedním jednoduchým příkladem z praxe, kdy americká vláda požadovala zabavení státního majetku, je takzvaná záležitost o carských dluzích. Vznikla už po schválení zákonu o imunitě v USA, tedy odráží současný přístup americké justice k dané otázce.

Podstata věci je následující: v roce 1982 byly v oblastním federálním soudu New Yorku podány žaloby na SSSR od firmy Merck & Co., Inc. a dvou fyzických osob na celkovou částku přibližně 625 milionů dolarů. Suma žaloby představovala zadlužení vlády Ruského impéria ve zlatých půjčkách plus úroky. Půjčky byly vydány carskou vládou v roce 1916 na celkovou částku 75 milionů dolarů. Po revoluci odmítla sovětská vláda uznávat carské dluhy, počítali pouze s jednotlivými věřiteli.

Na základě americké legislativy o imunitě žádali žalobci, aby bylo uznáno, že vydání zlatých půjček do Ameriky bylo „komerční činností zahraničního státu v USA" ve smyslu uvedeného zákonu a ne politickou činností zástupce nejvyšší moci, v souvislosti s čímž má americký soud jurisdikci na projednávání takových žalob v rámci obecných výjimek ze soudní imunity zahraničního státu. Žalobce nepřivádělo do rozpaků, že požadují rozšíření platnosti zákona z roku 1917 na předchozí právní vztahy, tedy dát zákonu zpětnou působnost.

Sovětský svaz na základě úmluvy o absolutní imunitě ignoroval tuto výzvu k soudu. Ve výsledku bylo v roce 1986 schváleno rozhodnutí o zabavení v SSSR 192 milionů dolarů (v současné době je tato suma rovna miliardám dolarů). Americká vláda začala hrozit zabavením zahraničního majetku SSSR, načež na to svaz zareagoval tak, že oznámil, že schválí analogická opatření vůči americkému majetku a otevřeně začal přípravu činností. Po této události se pozice americké vlády náhle změnila, zjevně bylo dosaženo nějakých dohod. Ministerstvo spravedlnosti a ministerstvo zahraničních věcí dokonce podpořily vstoupení sovětského advokáta do věci, který podal požadavek na zrušení schválených rozhodnutí, což bylo provedeno v roce 1987 z toho důvodu, že americkému soudu chyběla jurisdikce pro posouzení žaloby.

Soudní žaloby namísto znepokojení

Když se shrne výše uvedené, je potřeba konstatovat, že přístup americké vlády značně degradoval od sovětské doby studené války. Dokonce v tu dobu vláda USA jednala na základě soudních rozhodnutí, poslouchali argumenty oponentů a drželi se hranic rozumného. Není to zvláštní, vždyť v této době vedli záležitost se zemí, která vyjadřováním znepokojení dávala najevo, že se jedná o poslední varování, za kterým následují přísná odvetná opatření. To musí brát v úvahu i ruské MZV.

Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce