Společný nepřítel Madura a Guaidóa

Ukázalo se, že Maduro a Guaidó mají společného nepřítele, a dost silného. Ať už zvítězí z těchto dvou kdokoli, bude mít stejného nepřítele. Jmenuje se hyperinflace.

Znehodnocení národní měny o jeden milion procent ročně (přičemž se tu uvádí minimální a pravděpodobně snížená hodnota: MMF odhaduje inflaci za minulý rok na 1400000 %) — to není žádný žert, ale opravdová hyperinflace, která, nebude-li zastavena, může dosáhnout úrovně německé z roku 1923, maďarské z roku 1926, nebo zimbabwské. Protože roste podle exponenciály.

Četná prohlášení finančních úřadů o nepřípustnosti zmírnění peněžní politiky (protože zmírnění způsobí ihned hroznou hyperinflaci) připomíná řeči o tom, že alkoholismus se nedá vyléčit. Stačí na Nový rok vypít pohár šampaňského a recidiva je nevyhnutná — pacient zase propadne pijáctví.

Podobná nemoc má v konečném důsledku opačný efekt: „Straší mě, ale nebojím se, a na inflaci přece ještě nikdo nezemřel."

Na inflaci možná ne, s hyperinflací to ale bude složitější. Dezorganizace zahraničního obchodu, včetně kriticky důležitého dovozu, například inzulínu, zvýšení útrap a bídy nižších tříd — bez mrtvých se to neobejde. A úpadek hospodářství, nemožnost úspor a investic, mimořádné zúžení obzoru plánování a konečně v perspektivě ztráta tak významného atributu svrchovanosti, jako je národní měna — to všechno není vůbec potěšující.

Takže to můžeme říci jinak. S hyperinflací lidé nežijí dlouho. Když se počítají denní výdaje na miliardy, a pak i na triliony, všichni uznávají, že tištění peněz je třeba zastavit, a provádí se stabilizace měny. Metodika překonání inflace je všeobecně známá, není ale nijak příjemná: rozhodné škrtání výdajů, snížení všeho, co se jen snížit dá. A přitom na ideologii to ani nezáleží.

Stabilizaci ruble na začátku 20. let minulého století prováděli opravdoví komunisté a žádný Gajdar, poválečnou stabilizaci prováděl věrný stalinovec, lidový komisař financí Zvěrev, a žádný stoupenec von Hayeka.

Hlavní podmínkou finanční stabilizace podle zásady „jeden trilion marek se rovná jedné rentové marce (na konci roku 1923)" je existence moci, která kontroluje situaci v zemi. Jaká to bude moc, na tom nezáleží — hlavně aby všechno kontrolovala a řídila.

Ale právě s tím může mít nynější Venezuela velké problémy. Ani Maduro, ani tím spíše Guaidó nejsou schopni tohoto nepřítele zdolat. Tím spíše, že Velký bratr, který prosazuje demokracii, nijak nenapomáhá konsolidaci země, ale naopak. V podmínkách občanské války nebo války proti vnějšímu nepříteli (nynější situace se dá hodnotit různě) měnu ještě nikdo a nikdy nestabilizoval, ale naopak zacpával bankovkami ty největší díry.

Po vítězství (kohokoliv) nastává čas pro stabilizaci, a to bychom neměli vítězovi závidět. Tato procedura je dost těžká, a v zemi bolívarovského socialismu bude pro obyvatelstvo zvláště bolestivá. Tím spíše, že Chávezova politika nevznikla z ničeho nic, ale, jak by to řekli marxisté, zapříčinily ji dost ostré sociální kontrasty.

Takže současné dění je jen předehrou, skutečná bitva začne, když bude vítěz zavádět „těžký" bolívar. Nikoli svrchovaný, ale právě „těžký" — to je přece obrovský rozdíl.

Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce