21:39 21. srpna 2017
Praha+ 18°C
Bratislava+ 20°C
    Maršal Koněv v Praze. 1945.

    Dcera maršála Koněva: „Otec bojoval s nacisty. S kým ale bojují Pražané?"

    © Sputnik/ Эммануил Евзерихин
    ČR
    Získat krátkou URL
    Gajane Chanova
    0 1502135912

    Do 8. května by zastupitelé městské části Prahy 6 měli rozhodnout o osudu památníku maršála Ivana Koněva na Náměstí Interbrigády. Čí požadavky tito zastupitelé plní?

    Požadavky těch, kteří si myslí, že vojevůdce Československo a Prahu neosvobodil a Čechům přines jenom novou okupaci, a že není památníku hoden, protože se v rámci plnění příkazu podílel na stavbě Berlínské zdi a na potlačení povstání v Maďarsku v roce 1956? Nebo, přeci jenom, zvítězí zdravý rozum, budou „oddělena zrna od plev" a zvítězí zastánci sochy, která byla v Praze v roce 1980 instalována? A bude, nakonec, ukončeno řádění vandalů, kteří „odvážně" natírají vojenské rajtky na památníku na růžovo? Co cítí příbuzní zemřelého vojevůdce, kteří se o tom dozvěděli? Zde jsou slova maršálovy dcery Natalie Koněvové, která rádiu Sputnik poskytla rozhovor.

    Koněvová: Já se už s podobnými jevy střetávala. Poláci mnoho let po osvobození, konkrétně v roce 1987, z vlastní iniciativy a za vlastní peníze postavili otci památník. Byl to přeci on, kdo od fašistů osvobodil Krakov, koncentrační tábor Auschwitz v Osvětimi, Čenstochovou, Katovice a další polská města. Památník ale dlouho nestál. Už dva roky poté, co v Polsku zvítězila demokracie, byl zbořen. Já i máma, vdova po maršálu Koněvovi, která tehdy ještě žila, jsme tuto scénu viděli v televizi. A tehdy jsme si učinili vlastní závěr, že každý národ si může stavět památníky všem těm, komu chce. Pokud ale existuje záměr zbořit památník hrdinovi, tak to je třeba dělat důstojně.

    A můj otec byl hrdinou Druhé světové války. Byl vyznamenán nejvyššími vyznamenáními nejenom sovětskými, ale i vyznamenáními spojeneckých států v rámci protihitlerovské koalice: nevyšším vyznamenáním USA (Řádem cti), nejvyšším vyznamenáním Velké Británie (Řádem lázně), nejvyšším francouzským vyznamenáním (Řádem Čestné legie) a celou řadou dalších zahraničních vyznamenání. A zde naše rodina uviděla, jak Poláci otcův památník vláčí po zemi na provazu… Vždyť ale, maršál Koněv se vůči polskému národu ničím neprovinil. Ničit památník tak bez pardonu považuji za projev největšího extrémismu a duševní zaslepenosti. Skončilo všechno tak, že díky tehdejšímu ministrovi obrany maršálu Jazovovi, který se, mimochodem, války také účastnil, byl památník převezen do vlasti otce, do města Kirov. Víte, nikdy by mě nenapadlo, že by k něčemu podobnému mohlo dojít i v České republice.

    Jmenuje se to „přehodnocení dějin války", vyplňování „bílých míst", obnovením reálného obrazu toho, co se stalo.

    Já jsem také pro úplnou pravdu bez jakéhokoliv zamlčování! Za co ale může památník? Dokonce, i když se ho chcete zbavit, tak se není třeba vysmívat. Udělejte to civilizovaně, zorganizujte ceremoniál a nestrhávejte památník z podstavce za povyku davu, který si ani na vteřinu nepředstavuje, co to je válka.

    Davu, který netuší, proč Praha nebyla rozstřílena postupující Rudou armádou, proč ji Rusové nebombardovali a neostřelovali z těžkého dělostřelectva. Otec, ve své podstatě, napomohl tomu, že zachránil historicky neocenitelné město, jehož osud nakonec nebyl stejný, jako osud Drážďan. A uvědomme si, že Němci na české půdě bojovali do posledního. I když už byla podepsána bezpodmínečná kapitulace, boje pokračovaly do 11-12. května.

    Řekl Vám otec o těch posledních dnech války něco osobního?

    Pro něho se konec války vždy asocioval se vstupem tankových armád Rybalka a Leljušenka do Prahy. To všechno už bylo popsáno snad stokrát. Řeknu vám ale jednu z epizod vyprávění mého otce, kterou zná jen málokdo.

    9. května měl odeslat Stalinovi do Hlavního stanu vrchního velení do Moskvy zprávu o dobytí Prahy. Posílal důstojníky, ale ani jeden nemohl rozkaz splnit, protože se všichni dostávali do obětí jásajících občanů a kamsi mizeli. Češi Rusy doslova zavalili svojí pohostinností, každý chtěl osvoboditele pohostit, obdarovat květinami, nebo se jednoduše jen dotknout… Atmosféra všeobecného jásotu a úžasná vůně kvetoucího šeříku a zimolezu. Tak se 9. května 1945 Praha maršálovi Koněvovi vryla do paměti. Tuto historickou pravdu zrušit nelze. Je třeba ji uznat a ne s ní bojovat. Pravdou je ale také to, že někdo očekával příjezd Američanů, nikoliv Rusů, a že Československo osvobozovali i Američané, o čemž svědčí památník v Plzni. Historie je taková, jaká je. Není nutné se jí bát. Je ale třeba mít dostatek cti k tomu, abychom si přiznali, že právě sovětští lidé zachránili Evropu před fašismem, jehož zvířecí tvář jsem uviděla, když jsem navštívila koncentrační tábor v Osvětimi.

    Více:

    Česká vláda schválila Zemanovu cestu do Moskvy
    Český prezident dal Baracku Obamovi ultimátum
    Čím skončí česko-americká „diplomatická přestřelka“?
    „Český Stalingrad“ na přístupech k Ostravě
    Štítky:
    památník, Druhá světová válka, Ivan Koněv, Česká republika
    Pravidla společenstvíDiskuse
    Komentovat pomocí FacebookuKomentovat pomocí Sputniku