07:29 21. července 2018
Vojenští zajatci

Badatel o pátraní po obětech II. světové války: Němci byli v ničení důkazů důslední

© AP Photo / William Allen
ČR
Získat krátkou URL
1601

V Horní Lipové na Jesenicku existuje pravoslavný kostelík, který zároveň slouží jako památník válečných zajatců jednoho ze zajateckých táborů z doby druhé světové války. O osudech válečných zajatců, reakci příbuzných a o iniciativě pátraní po obětech války vyprávěl v interview Sputniku člen Spolku pro vojenská pietní místa Roman Janas.

Jak jste žačal pátrat po válečných zajatcích?

S občanským sdružením Kostelík spolupracuji 2 roky. Válečné zajatce však hledám už více než 9 let. Začal jsem osudem dvacetiletého ukrajinského mladíka Ivana Konareva, který zahynul v továrně na výrobu řetězů v České Vsi, kde pracuji. Pocítil jsem nutkání vytáhnout ze zapomnění i další jména, která byla několik desítek let zapomenuta. Nejprve jsem zkoušel místní archívy, ale Němci byli v ničení důkazů důslední. Naštěstí však Ministerstvo obrany Ruské federace zprovoznilo databázi zajatých sovětských vojáků, která mi moc pomáhá. Hledáním jmen a osudů mužů vytržených ze svých domovů jsem ve svém volnu strávil stovky hodin.

Savčenko Petr
© Foto : Roman Janas
Savčenko Petr

Někdo vám pomáhá ve věci pátraní?

Pátráním po válečných zajatcích na Jesenicku se věnuji pouze já. Musím však poděkovat panu Lubomíru Chobotovi z České Třebové, se kterým si vzájemně pomáháme a vyměňujeme si důležité informace z archivu, apod. On vytvořil na webu projekt „Encyklopedie válečného zajetí a internace", kdežto já se spíše věnuji konkrétním osudům na Jesenicku. Nešlo by to ani bez pomoci kolegů z jesenického nebo opavského archivu, kteří jsou ochotní pomoci. Časem jsem se snažil oslovit dvě česká ministerstva a požádat je o materiální výpomoc (barvy do tiskárny, papíry, cartridge, apod.), ale marně. Pomoc mi byla nabídnuta až z ruského konzulátu v Brně. Osobně jsem se několikrát sešel s Generálním konzulem Ruské federace panem Šaraškinem, pro kterého nebyl problém podat pomocnou ruku. Několikrát jsme pana konzula přivítali i v kostelíku a byla to návštěva vždy příjemná.

Kolik lidí prošlo tábory na Jesenicku?

Podle různých záznamů prošlo Jesenickými tábory za druhé světové války více než 6000 válečných zajatců. Z toho bylo 2500 sovětských, 2000 anglicky mluvících zajatců, 1000 Francouzů a asi 500 Poláků. Více než 130 z nich zde našlo svou smrt. Převážná většina mrtvých byla ze zemí bývalého Sovětského svazu. Do dnešního dne se mi podařilo najít jména více než 1140 mužů. V okolních lesích se nachází tři velké lesní hřbitovy Domašov, Adolfovice, Rejvíz. Pouze u jednoho náhrobku se jménem se nachází i fotografie, kdyby se našla osoba, která by pomohla financovat výrobou keramických fotografií na pomníky, byl bych moc rád. V archívu MO jsem našel několik fotografií hledaných zajatců. Myslím si, že je to alespoň to málo, co můžeme učinit k uctění jejich památky.

Jaká je reakce příbuzných, když zjišťuji pravdu o padlých?

Lesní hřbitov Borek (Domašov)
© Foto : Roman Janas
Lesní hřbitov Borek (Domašov)

Jsem v kontaktu s rodinami válečných zajatců z Ruska, Francie, Anglie a nově i Nového Zélandu (velké díky české ambasádě v Canbeře). Reakce jsou pozitivní. Spíše se tyto rodiny diví, že se po tolika letech našel někdo, kdo projevil o osud jejich blýzkých zájem. Díky mému pátrání se tyto rodiny dozvěděly nové informace. Já na oplátku získávám fotografie z rodinných alb s informacemi o životě dotyčného před válkou. Jsem však velice zklamaný z přístupu francouzských, anglických a polských představitelů, kteří byli dlouho před otevřením kostelíku a památníku válečných zajatců na tuto akci pozváni. Všichni předběžně slíbili svou účast, ovšem zaúřadoval zřejmě bojkot a nedostavil se nikdo. Jediným oficiálním účastníkem této piety byla delegace z ruského konzulátu v Brně.

Co vás nejvíce zaujalo během 9 let pátrání?

Nejvíce mě zaujal příběh anglického válečného zajatce Horace „Jima" Greasleyho, který v jesenických táborech strávil pět let svého zajetí. Horace se zamiloval do německé dívky Rosy Rauchbach. Vídali se často, neboť Rosa dělala překladatelku a Jim dělal i táborového holiče. Díky tomu se dostával i mimo tábor a na svých „útěcích" z tábora vždy něco donesl. Např. jídlo, ale i součástky do rádia. Rosa zemřela i s dítětem při porodu v roce 1945, Horace se tak nikdy nedozvěděl, jestli to byl jeho syn. Horace zemřel v roce 2010, nyní si píšu s jeho manželkou a synem. Jeho kniha Do The Birds Still Sing In Hell?, výjde v letošním roce v českém jazyce.

Lesní hřbitov Rudohoří (Adolfovice)
© Foto : Roman Janas
Lesní hřbitov Rudohoří (Adolfovice)

Více:

Dcera maršála Koněva: „Otec bojoval s nacisty. S kým ale bojují Pražané?"
Pochod legionářů SS v Rize a pochody esesáků v době Druhé světové války
Tenkrát v ráji: ti, kteří bojovali o velké vítězství
Co nového ukáže Rusko na přehlídce Vítězství?
Štítky:
zajatci, Druhá světová válka, Česká republika
Pravidla společenstvíDiskuse
Komentovat pomocí FacebookuKomentovat pomocí Sputniku