Widgets Magazine
09:22 23. září 2019
Mítink na Václavském náměstí

Ruské echo vpádu do Československa 1968

© Sputnik / Jurij Abramočkin
ČR
Získat krátkou URL
472830
Sledujte nás na

Dlouhou dobu se mělo za to, že se v mnohamilionovém SSSR našlo jen „sedm odvážlivců,“ kteří protestovali proti nasazení vojsk Varšavské smlouvy v Československu. Avšak účastnice oněch událostí, vedoucí moskevské Helsinské skupiny (1989-1996) nyní zesnulá Larisa Bogorazová tvrdila, že protestujících bylo mnohem víc.

„Ve skutečnosti bylo lidí, jež protestovali proti vojenskému vpádu, mnohem víc, nikoli jen sedm. Pokaždé opakuji: v mém okolí, v mém prostředí neznám nikoho, kdo by nesympatizovali s československými reformami, nevkládali do nich naděje na změny, neprojevili pobouření nad potlačením Pražského jara.

Po 21. srpnu se nám podařilo zaslechnout z pražského rozhlasu přes hluk umělého rušení tragický ženský hlas: „Ruští bratři, odejděte. Nezvali jsme vás." A předtím jsem pozorovala, jak Leninovou třídou vezli fakticky násilím dopraveného do Moskvy československého prezidenta Ludvíka Svobodu, kterého vítaly davy speciálně poslaných lidí. Za oknem auta mihla tragická maska místo tváře… Zkrátka, nemohla jsem nejít na náměstí," vzpomínala Bogorazová.

25. srpna 1968, 4 dny po invazi, posadil se Pavel Litvinov, Konstantin Babickij, Natalja Gorbaněvskaja, Viktor Fajnberg, Vadim Delone, Vladimir Dremljuga, samotná Larisa Bogorazová a celkem mladičká dívka Taňa Bajevová na zábradlí Lobného místa (staré popraviště) na Rudém náměstí.

Vztyčili plakáty s nápisy v češtině: Ať žije svobodné a nezávislé Československo!» a v ruštině: Ruce pryč od ČSSR! Za vaši a naši svobodu! Svobodu Dubčekovi! Ihned je zadrželi. Starší pouze stihli šeptnout Taně Bajevové:"Řekni, že jsi tu náhodou, že jsi šla kolem…" Dívku nakonec propustili. Ostatní byli tvrdě potrestáni: vyhnanství, vězení, násilné léčení v psychiatrickém ústavu.

V interview pro rádio Sputnik Larisa Bogorazová mnohokrát opakovala, že účastníků akce nebylo sedm.

„V SSSR byla spousta lidí, kteří protestovali proti vpádu armády, ani nevím, kolik. Vždyť se statečné činy nedají počítat. Je těžké rozhodnout, co potřebuje větší odvahu: jit v zástupu na demonstraci, kde se osobní odpovědnost ztrácí, anebo projevit protest na schůzi. A těchto případů bylo na tisíce, to vím. Přičemž tito lidé nebojovali s vládou, jako vlastně ani moji kamarádi. Vedl nás mravní pocit, odpovědnost za vše, co se děje ve vlasti. Prostě jsme nemohli mlčet."

Akce podobné moskevské se konaly po celé zemi.

Leningraďan Ilja Boguslavskij napsal na slavných Klodtových koních na Aničkově mostu v městě na Něvě slova: „Brežněve, ven z Československa!" A hned byl zatčen. Ochránce lidských práv Anatolij Marčenko poslal do listu Pravda a pražského Rudého práva otevřený dopis s odsouzením vpádu. Dostal rok v koncentráku. Student fyzikální fakulty moskevské univerzity Vladimir Karasev zavěsil v univerzitní hale plakát s kritikou akcí sovětského vedení a zahájil sběr podpisů. Byl vyloučen z univerzity a vystěhován z Moskvy.

Pražské jaro
© Sputnik / Юрий Абрамочкин
Občan z osady v Moskevské oblasti Valerij Lukanin dal na okno svého bytu protestní plakát. Dostal 10 let vězení. Někdo rozházel v Moskvě letáky proti invazi do Československa, někteří protestovali na schůzích, které tenkrát svolávali všude na podporu vpádu.

Rudé kolo přejelo po roce 1968 osudy mnoha ruských občanů. Známý politik a vědec, v minulosti velvyslanec RF v USA, ombudsman při prezidentovi (2004-2014) Vladimir Lukin byl očitým svědkem invaze do Prahy, kde pracoval v srpnu 1968 v časopise Problémy míru a socialismu. Nemohl uvěřit tomu, co se stalo, běžel k sovětským tankistům a pokoušel se je přemluvit. Za to byl odvolán do Moskvy, upadl v nemilost, nepouštěli ho do zahraničí.

Bolestivě prožil vpád básník Jevgenij Jevtušenko, který měl v Československu hodně přátel, zvlášť se skamarádil se známými cestovateli Jiřím Hanzelkou a Miroslavem Zikmundem.

„Měl jsem pocit, že tanky jely po všem mým iluzím a nadějím. Hned jsem zapnul přijímač, našel ještě nezavřený pražský rozhlas a uslyšel hlas Miroslava Zikmunda. Obrátil se přímo na mne: „Žeňo! Slyšíš mne? Pamatuješ, jak na stanici Zima jsme mluvili o budoucnosti? Žeňo, co se děje? Odpověď mi!" vyprávěl Jevtušenko rádiu Sputnik. A pokračoval: „Jak jsem mohl mlčet? Poslal jsem protestní telegram naší vládě a telegram na podporu Dubčekovy vlády. A ještě jsem složil báseň:

Tanky se valí Prahou a v krvi rozbřesk raší. Tanky se valí Pravdou, nikoli však tou naší.

Tanky jdou taky po snech o světě bez diktátu. Tanky jdou po tankistech sedících uvnitř tanků.


Názor autora nemusí shodovat s názorem redakce

Více:

„Visegrádskou solidaritu může jako první zradit… Česko“
Štítky:
Varšavská smlouva, SSSR, Česká republika, Československo, Rusko
Pravidla společenstvíDiskuse
Komentovat pomocí FacebookuKomentovat pomocí Sputniku
  • Komentář