05:23 19. srpna 2018
Politicky aktivista docent Martin Konvička

Konvička: OSN a EU profitují na migračních tocích a terorismu

ČR
Získat krátkou URL
Aleš Zelenka
10651

Od konce šedesátých let vstoupily národní státy jako hlavní hráči světové politické scény do globálních transformací. Tradiční konstrukce národních států, které spojovaly složitou jednotu území, národa a státu, se začala měnit.

Suverenita národního státu v Evropě se začala odcizovat ve prospěch nadnárodních globálních procesů: ekonomických, informačních, životního prostředí, migrace, obchodu atd. Moc, která dříve byla soustředěná v rukou národního státu, se začala pohybovat na globální úrovni. Rychlé otevírání hranic se stalo něčím samozřejmým. Zdálo se, že globalizace se vyvíjí skoky.

V posledních několika letech však začalo reverzní hnutí — některé země EU uzavírají a posilují své vlastní hranice. Priority se radikálně mění. Lidé se opět obávají o svou bezpečnost, kterou poskytuje stát. Kvůli tomu jsou dokonce připraveni s určitými omezeními své vlastní svobody. Migrace a terorismus jsou dnes hlavními problémy. Jsou moderní státy schopné reagovat na aktuální výzvy? Promluvili jsme si o tom s politickým aktivistou docentem Martinem Konvičkou.

Je možné stále považovat národní stát za správnou formu organizace za účelem řešení moderních problémů? Jaká forma podle vašeho názoru nahradí národní státy, pokud k tomu dojde?

Obávám se, že rozpor mezi národním státem a globálním řízením je od počátku falešný, že takové dilema prostě neexistuje. Sám to i naznačujete. Nesporně jsou — a vždy, už za časů Hedvábné stezky či prvých oceánských plaveb — existovaly procesy, které bylo výhodnější a efektivnější řešit „nadnárodně" (tenkrát to mohlo být zásobování karavan, dnes třeba řízení letového provozu nebo provoz telekomunikačních sítí). Jiné věci globálně řešit nelze, aniž bychom drasticky omezili lidskou důstojnost. V době, kterou zmiňujete, počet „nadnárodních" otázek drasticky vzrostl, mohly za to technologický pokrok, zrychlení a zlevnění dopravy, růst populace na planetě Zemi. Nevzrostl ale tak dramaticky, aby byla nutná nebo užitečná, destrukce národních států. Stalo se ale to, že drasticky vzrostl počet „globálních" či globálně se cítících byrokratů a profesionálů. Skupina, kterou dřív zastupovali možná diplomati, špičkoví obchodníci a světově proslulí akademici, se rozrostla o poradce, referenty, novináře, průměrné akademiky ale i běžný obslužný personál typu kuchařů, modistek či placených společnic. Tato nyní už masa viděla v postupující globalizaci možnost kariér, úspěchu, svázala s ní své životní naděje. Začala prosazovat globalizaci všude, i tam kde to nebylo užitečné pro jejich země ani spoluobčany, ale jen pro ně. Problémy, které „globalismus" v dnešním pojetí prostě nemůže vyřešit, se začaly zametat pod koberec.

Zmínil jste migraci a terorismus, já záměrně zmíním něco ze své profese, ochrany přírody. Spoustu problémů, třeba regulaci lovu velryb, lze řešit jen nadnárodně. Není divu, že první mezinárodní dohody v tomto směru byly uzavřeny hodně dávno, těsně po 2. světové válce, a bez problému byly respektovány i za války studené. Naopak třeba ochranu tygrů před pytláctvím žádné nadnárodní komise nevyřeší — vyřeší to jen postupná kulturní změna v zemích, kde tygr žije, angažmá obyvatel, vlád, lidí z byznysu a kultury. Indie zachránila své tygry v hodině dvanácté někdy v 70. letech a žádnou globalizaci k tomu nepotřebovala — chránila je jako součást svého dědictví. Ještě výraznější to bude, když přejdeme od tygrů k něčemu drobnému a nenápadnému, třeba lokalitám vzácných motýlů. Tam pomůže jen snaha na lokální úrovni, angažování obcí a lidí, kteří znají situaci v místě. Přírodovědci snažící se chránit motýly se mohou globálně scházet, aby si vyměnili zkušenosti. Jakmile by však předstírali, že jejich setkávání povedou ke globální ochraně, lžou sami sobě. Taková setkání mohou pomoci profesionálům, kteří je organizují („globálním hráčům"), ale těm motýlům nepomohou.

No a s terorismem a migrací to je — úplně stejné. „Globální snaha" může možná přiškrtit finanční toky, zkomplikovat dopravu… ale určitě nepomůže třeba lidem v lokalitách, kde se vlivem migrace snížila bezpečnost. Násobně to platí, když ke hledáním řešení přizveme ty, kdo na migračních tocích a terorismu profitují, což vidíme na různých aktivitách OSN či EU.

Jsou problémy, které se musí řešit, vždy řešily a vždy řešit budou nad-státně a problémy, které jinak než v rámci státu řešit nejde. Dokonce ani nadstátní problémy se nemusí řešit globálně. Zmíněný lov velryb nemohou regulovat vnitrozemské státy, země bez zásob ropy nemusí a ani nemohou řešit cenovou politiku za ropném trhu. Dokonce je ani je nemusí řešit státy. Například vědecká a umělecká komunikace tady byly dávno před moderními státy a byly by zde i po jejich případném zániku.

Je ovšem pár „problémů", které mohou řešit jen státy — a je jedno, zda národní, vícenárodní, nebo třeba městské, jako ve starém Řecku. Jsou to: Bezpečnost obyvatel, ochrana jejich navyklého způsobu života, jejich reprodukce (v širším smyslu, včetně socializace mladé generace), péče o nemohoucí občany.

Lidskou solidaritu si můžeme představit jako koncentrické kruhy, nebo ruskou panenku matrjošku. Vychází z jednotlivce a jeho citů k nejbližším lidem, postupuje směrem od něj, ale postupně se oslabuje. Není například normální ani zdravé, když máte ze svých daní platit sociální služby pro lidi, kterým nerozumíte, neznáte jejich jazyk, vypadají jinak než vy, nemáte s nimi nic společného — a kvůli tomu se nedostane na churavějící kamarádku vaší maminky, která vás jako dítko houpávala na koleně.

Globalizace ovšem vytvořila kastu lidí, kteří za svůj „kmen" nepokládají rodinné příslušníky, kamarády z dětství nebo sousedy, ale lidi jim podobné. Obchodníci jiné obchodníky, vědci jiné vědce, profesionální společnice jiné profesionální společnice. Je to pohled z mnoha důvodů nefunkční, protože takové do sebe uzavřené a teritoriálně neukotvené skupiny nejsou nakonec schopny vyřešit nic, dokonce ani vlastní biologickou reprodukci.

Martin Konvička
Martin Konvička

Ve východoevropských zemích prakticky neexistují uprchlíci jako fenomén. V západoevropských zemích však jejich číslo stále roste i přes rostoucí nespokojenost voličů. Přestože i na východě i na západě existují národní státy. Přesvědčení, že v době masové společnosti by měl národní stát jednat v zájmu občanů je iluze? Moderní národní státy se již odtrhly od národa jako nositele národní suverenity a můžeme mluvit pouze o shodě zájmů v určité fázi?

Legitimní stát smí jednat pouze v zájmu občanů, protože jsou to občané, kdo jeho provoz udržují placením daní, nebo třeba vojenskou službou. Paradox západní Evropy vidím v tom, že je tam ona rádoby-globální kasta už tak početná, že za svůj „zájem" pokládá další globalizaci, případně europeizaci. Ti lidé věří, že na nadnárodních procesech profitují, a proto si volí nadnárodní politiky. Ten proces byl uměle urychlován politikami EU, všemi těmi akademickými výměnami, programy Erasmus a podobně, speciálně cílenými na mladou generaci.

Úskalím této akcelerující europeizace je, že je ekonomicky, bezpečnostně i kulturně neudržitelná. Uplácení „evropských elit" platí ti, kdo k nim nepatří — farmáři, řemeslníci, drobní podnikatelé. Dalším zdrojem prostředků je vysávání chudších států EU, v poslední době pak tisk nekrytých peněz. Výroba rádoby elitního kosmopolity je pyramidová hra: Musíte uplácet stále víc lidí, jinak prohrajete volby. Má to ale svou cenu. V západní Evropě přibývá chudých lidí, chátrá infrastruktura, zhoršují se sociální služby. Stav armád a bezpečnostních složek je katastrofální, morálka na bodu mrazu. Žádný člověk nebude umírat za stát, který hájí zájmy někoho jiného. Mladí lidé nezakládají rodiny, bojí se přivádět děti do světa, který bude chudší a krutější, než byl svět jejich mládí. Jakmile nahradíte stát „koalicí zájmů", nutně z něj vyčleníte lidi, kteří mají jiné zájmy než vládnoucí vrstva.

Podle vašeho názoru se nejdříve obyvatelstvo stává národem a až poté se vytvoří stát, který odpovídá jeho zájmům, nebo spíš stát tvoří z obyvatelstva národ v souladu se svými potřebami?

Na takovou otázku nelze dát jednoznačnou odpověď, protože okolo sebe vidíme příklady obou variant i jejich kombinací. Podívejte se na Čechy. Už v nejstarších písemnostech jsou definováni jazykově a v protikladu ke kulturně odlišným Němcům. To nebránilo přemyslovským knížatům s německým státem splynout, de facto se mu podřídit — ovšem výměnou za privilegované postavení ve středověké německé Říši. Také to ale národu nebránilo budovat si vlastní stát a kdykoli to bylo prospěšné národním zájmům, od Říše se odtrhnout. Byla to strategie úspěšná — Češi si jako jeden z mála evropských národů udrželi jádro svého státu po celých 1000 let ve zhruba stejných hranicích, definovaných věncem pohraničních hor. Jiným příkladem národa, který si vytvořil stát podle zájmů, by mohli být Poláci. Vždy věděli, že jsou coby Slované jiní, než Němci, ale současně jako katolíci jiní, než jejich sousedé na východě. Na rozdíl od Čechů však to ne-němectví a katolictví pěstovali na území, které se volně posouvalo od západu k východu, aniž by to změnilo národní charakter. Naopak takoví Rusové, to byl prapůvodně konglomerát různých etnik, z nichž vládnoucí vrstva národ doslova vykovala dle svých potřeb, a to nejméně dvakrát (když vezmu v potaz kyjevskou a moskevskou fázi ruských dějin). Jiným, v něčem však paradoxně podobným příkladem by mohli být Švýcaři. Zástupci vzbouřených alpských údolí si vytvořili cosi jako stát (Helvétskou konfederaci) a teprve v něm, společnými dějinami a zájmy, postupně vznikl národ. Národ jiný, než jsou národy okolo, přestože nemá ani vlastní řeč.

Kde je podle vás budoucnost? U velmocí (svazy, které se vytvořily kolem státu lídrů, třeba EU) nebo jednotlivými národními státy? Který z těchto modelů bude nejvíce odolný vůči moderním výzvám?

Předvídat budoucnost je vždy těžké, ale můžeme se poučit z minulosti. Kam až lidská paměť sahá, vždy byly na světě velmoci, ale také menší jednotky, které byly velmocím různě podřízené, nebo proti nim intrikovaly, spojovaly se s menšími státy, stávaly se velmocemi. „Národní státy" hrály málokdy samostatně (i takové Německo konce XIX. století, snad nejsilnější stát v dějinách založený výhradně na národním principu) mělo své spojence, satelity a přelétavé spojence. A současně s ním existovaly státy založené na principu konfesním (Osmanská říše) a státy jsoucí vlastně „koalicí zájmů" (Rakousko-Uhersko, britské koloniální impérium).

Pokud má něco odolat „moderním výzvám", budou to celky, nejlépe naplňující ambice svých občanů — nebo obyvatel, chcete-li. Určitě to nebude Evropská Unie, která naplňuje jen ambice nadnárodní byrokratické vrstvy a těch, kdo by k ní chtěli patřit. Pro domorodé obyvatele je příliš povýšená a neochotná bránit „zažitý způsob života". Pro nové Evropany, které EU přijímá po statisících, je příliš sekulární, cizí, zbytečná. Budoucností by mohly být svazy národních států, založené na spojenectví vůči současným hrozbám. Takovým svazem by se měla stát rozšířená V4, ale třeba i menší státy Indočíny, rozumně se chovající státy jižní části Afriky, nebo státy Pobaltí. Kdo ví.

Známý politolog Samuel Huntington tvrdí, že trvalý proud přistěhovalců z Latinské Ameriky hrozí, že rozdělí Spojené státy na dva národy, dvě kultury a dva jazyky. Ale problém rozdělení Evropy je neméně akutní a zdá se, že hrozba je více než pravděpodobná, vzhledem k demografickému poklesu původního obyvatelstva na západě a rostoucímu vymílání složení titulárních národů. Přítomnost velkého počtu migrantů zvyšuje sociální napětí v západních společnostech, vytváří mezietnické a konfesní konflikty. Přispěje to všechno nějak k transformaci národních států?

Na Huntingtona jsem myslel při psaní předchozí odpovědi. Jakákoli budoucí spojenectví budou kopírovat sdílené civilizační zájmy, které Huntington brilantně pojmenoval. Už proto není možná další integrace EU — zájmy obyvatel imigrací relativně nezasažené středovýchodní Evropy jsou prostě natolik jiné, než zájmy „nových Evropanů" v Evropě západní, že nová Železná opona je otázkou času. Vidíme to na sporu Brusele s Varšavou, rýsuje se spor Brusele s Budapeští, těch sporů bude přibývat a obyvatel východnější části EU si postupně uvědomí, že není jejich zájmem zůstat svázáni se starými zeměmi, postupně se propadajícími do chaosu a barbarství. Brusel se samozřejmě bude snažit bránit, bude to zkoušet s dalším uplácením, vydíráním, sankcemi a barevnými revolucemi.

Tím vším si ale pod sebou podřeže větev.

Martin Konvička
Martin Konvička

Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce.

Více:

Klaus: Evropu oslabuje levice podporující masovou migraci
Le Penová: Rusko a Francie se mají spojit proti globalismu
Praha proti africké migraci. Názor
Štítky:
terorismus, migrace, Martin Konvička, Česká republika, EU
Pravidla společenstvíDiskuse
Komentovat pomocí FacebookuKomentovat pomocí Sputniku