13:50 21. listopadu 2018
Pražské jaro v Československu

Kdyby SSSR nepotlačil pražské jaro, Česko by dnes možná nebylo členem NATO. Názor

© Sputnik / Yuriy Abramochkin
ČR
Získat krátkou URL
Vladimír Franta
34569

Přinášíme rozhovor s JUDr. Jiřím Vyvadilem, českým právníkem a politikem. Doktor Vyvadil uvažuje o roce 1968, prozrazuje také, proč 21 let poté (1989) neřečnil z tribuny balkónu Melantrichu. Dozvíme se, v čem spočívala podstata pražského jara a proč konkrétně byli lidé zklamáni.

Chtěl bych se zeptat na rok 1968. Přemýšlím, jak bych měl správně položit otázku. Toto období jsem nezažil, je to pro mě historická reálie; zajímalo by mě, jak tento rok vnímáte vy, jak se vám jeví v proměnách toku času?

Musím říct, že jsem jej prožil. Od malička jsem byl vždy posunutý úplně někam jinam, mě hrozně zajímala politika. Pro mě osobně je ten rok 68 i oněch osm měsíců snad nejkrásnější, co jsem kdy v politice zažil. Tam totiž byla obrovská naděje, obrovský idealismus, bylo tam takové to všeobecné nadšení, odevzdání. Všichni se cítili pospolu. Někdo si myslí, že to bylo po roce 89. Ano, ale jen v jistém smyslu. V 68. jsem si uvědomil, dále i na českých či československých dějinách, že naše území bylo důležité vždy, kdykoli jsme byli schopni postavit se jakoby proti proudu. V těchto okamžicích jsme byli evropští tím, že jsme my určovali, co je správné, co má být. Jinak během husitství jsme se postavili proti papeži a katolické církvi, za Žižky jsme stavěli vozové hradby, tehdy jsme dokázali vítězit.

Netvrdím, že to bylo ideální. Samozřejmě vše nebylo bezvadné. Ale postavili jsme se proti proudu. Takový byl rok šedesátý osmý. Rok 89 se stal banálním příklonem; banálně jsme se přiklonili a vše automaticky převzali ze Západu, včetně jejich kapitalismu. Co bylo v osmašedesátém: sebevědomé ČSSR — úplně proti všem. Bylo to obrovským příkladem pro mladé lidi, kteří v té době prožívali neskutečné vzepětí a reakci na těch 20 let, co zažívali také lidé na Západě. Když umělci s Formanem jeli do Paříže a měli převzít ceny za uměleckou tvorbu, byli překvapeni, jak Francouzi žili jen myšlenkou, zda bude socialistická revoluce, vůbec se nechtěli bavit o umění. V tomto ohledu je oněch 8 měsíců pražského jara nejvýznamnějším obdobím. Na celé dnešní intepretaci je tento moment zcela zakrýván. Pořád se píše o okupaci, která nás v 90 % bolela, ale nehovoří se o tom nejpodstatnějším, proč bylo pražské jaro tak významné.

Když jste se mě ptal na mé pocity…když pak třeba nastal rok 1989, měl jsem asi třikrát vystoupit z balkónu Melantrichu. Nevystupoval jsem. Pro mě nešlo o nic tak zajímavého, kdybych to řekl upřímně: tehdy jen všichni hromadně řekli — „Vezmeme kapitalismus". Rok 1968 měl ale doběhnout po roce 1989, měl doběhnout jeho odkaz. Možná by se později ukázalo, že cesta skrz ideály 68. roku také nikam nevede. Schází mi zde jistá dějinná osa, že jsme nedokončili myšlenky z let šedesátých. Zde bych chtěl říct, že zde nebyl rozdíl mezi Havlem a Klausem. Oba byli v zásadě proti „třetím cestám". Tou třetí, ale úplně specifickou českou třetí cestou bylo pražské jaro. Jeden chtěl více občanskou společnost, druhý chtěl ekonomiku. Ale oba chtěli onen prostý Západ. Nic proti tomu. Holt to tak je, ale pro mě osobně to celou dobu od prvního okamžiku vyvolávalo pocit, že se mělo pokračovat v tom, co z nás dělá národ světový. Světovosti nedosáhneme mechanickým převzetím úplně všeho ze Západu.

Nebyla určitou tečkou za šedesátými lety podivná smrt Alexandra Dubčeka? Když Dubček zahajoval Všeobecnou výstavu v roce 1991 v Praze, zhruba říkal, že stejné akci za dalších 100 let už asi přihlížet nebude… Co ale netušil, že se mu stane osudnou cesta autem už v příštím roce 1992…

To jistě ne. Smrt Dubčeka bych do souvislosti s tímto tématem nedával. Mám ještě jednu poznámku. Za svých mladých let jsem byl humanistický socialista masarykovsko-benešovského typu. Programově mě zajímala šedesátá léta, ale nakonec z toho nic nebylo. Dnes žijeme v podivném mezičase, mezifázi, kdy u nás vítězí suchý pragmatismus, pragmatismus babišovský. Celkově ale lze říci, že nic krásného nevzniká, že nikdo nic krásného nepředvádí a neumí, což platí dokonce celosvětově. Postupně se bude přecházet stejně od globalizace k regionalizaci. Co je na tom povznášejícího? Je to pragmatické řešení. Cítím, že tu něco hodně chybí. Nevidím tady něco, nebo aspoň pro mě tu není nic, co by mě mohlo nadchnout.

Když říkáte, že jsme byli proti všem v letech 60.? Jak to přesně míníte? Dnes u nás přece obdivujeme Západ…

Pokud si vzpomínám, vycházely různé ilegální noviny. Dodnes si vybavuji argumentaci novinářů. Novináři vystupovali ostře jak proti americké agresi ve Vietnamu (v březnu 68 US vojáci zmasakrovali ve vesnici My Lai 500 lidí, pozn. Pamětníci si snad vybaví píseň Evy Kostolányiové: „Uspávanka matky z My Lai (1972)"), tak proti Rusům. Důsledky převzetí principů roku 68 by znamenalo, že bychom možná nebyli ani v NATO. Plno věcí by bylo jinak. Dovedu si představit, že jsme se měli pokusit o zachování výjimečnosti v Evropě. Neměli jsme jít cestou přikyvování.

Byl Západ roku 1968 jiný, než je Západ dnes? Co se týká naturelu lidí, kultury, filmu, nálady?

Byl úplně jiný. Mně bylo 14 let a neměl jsem možnost tam nějak jezdit, ale západ v 68 byl v obrovské krizi. V mnohem větší krizi, než je možná dnes. V současnosti se na Západě rozvíjejí témata, která pro mě nemohou být klíčem k něčemu zásadnímu. Téma genderismus či vítání migrantů, to není nic společensky kruciálního, abych tak řekl. Nic zásadního. Rozdíl podstatný je v tom, že v letech šedesátých se o nás Západ zajímal neméně, než jsme se my zajímali o Západ. Vzpomeňme na všechny ty výstavy Expo, viz Brusel-58, Montreal-67,… na kterých bylo Československo úspěšné. Z toho vyplývá, že Západ byl tehdy vůči nám daleko kladnější. Československo bylo jedinečné. Škoda, že jsme toho neuměli náležitě využít. Západ v nás tehdy viděl, a to se dneska už vůbec „nesluší" říkat, Západ v nás tenkrát viděl i určitou alternativu.

Jak jste vnímal samotnou invazi v srpnu 1968? Názory lidí se polarizují. Jedni říkají, že si mouku neběželi kupovat a dělat si zásoby, že se nedělo „nic", druzí se aktivně pohybovali na Vinohradské třídě a jiných „horkých" místech v Praze, byli svědky svištění kulek i mrtvol zabalených do vlajek…

Byl jsem mladý kluk, samozřejmě, že jsem to vše vnímal emotivně bez jakýchkoli ztrát. Celý den jsem si pouštěl Smetanovu Vltavu, pak mamince zemřel kanárek, někde zůstal na chatě. Tam byla na pozicích děla; bydleli jsme v Zahradním městě, vojáci byli někde na Spořilově. Nic dramatického se nedělo. Celá věc byla bolestivá, protože tohle nikdo nečekal. Tehdy byl vztah k sovětskému Rusku velmi kladný. Tam nikdo neměl pocit, že něco na způsob invaze může nastat. Nejvíce ze všeho šlo o totální zklamání. Tato bolest je dnes účelově stále dokola opakována a přetřásána. Děje se tak v rámci protiruské propagandy. Nešlo o to, že by se stalo něco hrozného; pak se zkrátka podepsala nějaká smlouva, všechny nás to bolelo, jako 14letý jsem psal dopis prezidentu Svobodovi, že „takhle tedy ne". Dal jsem to přečíst v rodině. Řekli mi: „Jiříčku, radši jej neposílej!" Tam bylo trauma lidské, zároveň to pro mnohé znamenalo odklon od Ruska. Tento odklon by byl nesmyslný, kdyby se převrátila logika ilustrovaná heslem „Se Sovětským Svazem na věčné časy!" Nesmyslné by bylo razit jiné klišé že „S Ruskem? Nikdy! Jsou to okupanti!" Za svou osobu musím říci, že emoce lidí do určité míry chápu. Jen ale do určité míry. U mě negativní vztah k SSSR existoval do okamžiku úmrtí Brežněva a Andropova. Potom přišel jako zjevení Gorbačov. Člověk měl pocit, že se něco jako by vrací. Gorbačov nerozuměl ekonomice, v čemž byla tragédie. Ale z hlediska humanismu, nebo socialismu s lidskou tváří, v něm evidentně něco bylo. Musím říci, že jsem pro sebe sám přestal to Rusko nenávidět. Naopak. Havel sám se snažil „přichomýtnout" ke Gorbačovi, když byl Michail Sergejevič na návštěvě u Gustava Husáka, tím že říká: „Viděl jsem tlustšího pána, on byl sympatický, lidé mu tleskali." Gorbačov byl v té době neskutečně populární. Nemám rád takové to přemalovávání vztahů. Jiná věc je, že se politické nálady mohou kdykoli změnit. O tom není sporu. V každém případě po nástupu Gorbačova, si troufám tvrdit, že se v mnoha českých lidech zaseklo zase jednou to pozitivní. Dnes nám vládne sluníčkářsko-pravicová mantra, že vše, co pochází z Ruska, je špatné. Tedy asi takhle.

Mítink na Václavském náměstí
© Sputnik / Jurij Abramočkin
Proč jsme zase negativní v poměru k Rusku?

Protože všechny dnešní lidi v politice a médiích zplodil svým určitým způsobem rok 1989, který svou ideologii postavil na odmítnutí toho, co bylo před tím. Nečekejme jinou rétoriku, dokud se zase tohle nepromění. Nejkomičtější je, že někteří největší rusofobové, které tu máme, jsou původem z SSSR, viz oni páni Fištejnové, Romancovové, Mitrofanové. Například v USA dnes nemůžete být demokrat, aniž byste brojil proti Rusku. Je zajímavé, jak tak velká země jako USA ukazuje svou slabost, když vůbec připouští, že by Rusové mohli ovlivnit americké volby! Něco z tohoto uvažování se dostalo i k nám do Česka. Rusko je záměrně stylizováno do role nepřítele. Jakmile toto přestane platit a s Ruskem se začne více spolupracovat, pak se ukáže, že smysl života všech těch protiruských prominentů po roce 1989 bude zpochybněn. Naše současná elita je stejná jako komunisté. Tehdy, kdykoli se blížil Vítězný únor, tak se musely opakovat všechny ty slinty. Naše dnešní elita argumentuje stejně. Je to komické. Jejich řeči u části lidí vyvolávají odpor, nebo národ začíná být opět netečný (k těmto moderním „slintům", pozn.). Troufám si tvrdit, že současná propaganda, která je cítit z celého spektra médií, je lidem v 60 % jedno. Titíž novináři však neřeknou ani slovo o mnichovské zradě ani o nacistické okupaci, která představovala skutečnou hrozbu. Heydrich přece tvrdil, že v této oblasti nemají Češi co pohledávat… Uvědomme si, že kdyby Sověti neporazili nacisty, byli bychom zlikvidováni. Všimněme si, 45. a 68. rok dělí od sebe jen nějaké dvacetiletí. Možná že potrvá ještě 20 let, kdy nás současná generace elity bude ze setrvačnosti otravovat (negativním vnímáním Ruska, pozn.) tak, jako kdysi komunisté s Vítězným únorem. Problém bych viděl v tom, že jsme se dnes přidali k úspěšnému Západu a najednou je tu Vladimir Putin, který se „drží na nohou". Hlavně neskončit jako Merkelová, která eklekticky zkoumá, na kterou stranu se právě přidat. Většina Němců si přeje s Ruskem obchodovat. Kde jsou ta šedesátá léta, kdy byli Češi sebevědomým národem?

Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce

Více:

„Přezkoumání událostí roku 1968 v Rusku nesmí proběhnout“
Slovenský poslanec: Současné Rusko nenese vinu za srpen 1968
MZV RF: oficiální postoj Ruska k událostem z r. 1968 byl nejednou vysvětlen
Film „Varšavská smlouva - odtajněné stránky". Mínění obyvatel Ruska
Štítky:
invaze, dějiny, 21. srpen 1968, Pražské jaro 1968, Jiří Vyvadil, Západ, Československo, Rusko
Pravidla společenstvíDiskuse
Komentovat pomocí FacebookuKomentovat pomocí Sputniku