06:05 17. prosince 2018
Lichtenštejnský palác v Praze

Potomek ruské šlechty spolu s letitým zastupitelem Prahy 1 plánuje export zábavy do Ruska

CC BY-SA 2.5 / Jklamo / Hamu
ČR
Získat krátkou URL
Vladimír Franta
1105

Sputnik ČR je na návštěvě u scenáristy, dramatika, novináře, spisovatele a textaře Petra Markova. Ptáme se na jeho literární tvorbu a zajímavé ambice v Rusku. Petr Markov spolupracuje se Zdeňkem Bartákem, hudebním skladatelem, který se léta profiluje i jako politik (TOP 09). Jak souvisí umění, politika, český muzikál a Rusko?

Sputnik: S panem Zdeňkem Bartákem jste napsali pět velmi úspěšných muzikálů. Máte ambice přiblížit je ruskému posluchači, prosadit je na ruské scéně. Proč Rusko a proč v těchto časech, kdy sledujeme vyhraněné vztahy mezi Západem a Ruskou federací?

Petr Markov: Rusko je zaprvé velice zajímavá země, kde vzniklo mnoho světových kulturních děl. Zadruhé, co se mě týká, jsem synem ruského emigranta MUDr. Pavla Alexandroviče Markova, rodáka z Novočerkasku. Já jsem se narodil v Praze, ale otec byl knížetem Donské oblasti, tedy té, o niž se nyní bojuje.

Scenárista, dramatik, novinář, spisovatel a textař Petr Markov
© Sputnik / Vladimir Franta
Scenárista, dramatik, novinář, spisovatel a textař Petr Markov

Váš tatínek přišel do Československa ze zajímavého historického prostředí. Jak jste touto skutečností byl ovlivněn vy?

V době, kdy jsem chodil na základní školu, jsme od čtvrté třídy měli povinnou ruštinu. Můj otec mě rusky neučil, protože se, mírně řečeno, zlobil na Stalinovu sovětskou vládu, která jej vyhnala z vlasti. Říkal o sobě, že je Čech a se synem mluvit rusky odmítal. Maminka, Češka narozená ve Vídni, ho o to prosila, ale otec trval na svém. Ruštinu jsem později měl i na střední a vysoké škole. Na střední jsem z ní dokonce maturoval. Ať už to bylo jakkoli, díky otci jsem k Rusku získal velmi dobrý vztah. Otec byl báječný vypravěč a den co den vykládal mně i přátelům, kteří se u nás scházeli, různé historky ze svého dětství a vojny. Coby šlechtic a ruský důstojník prošel celou první světovou válkou. Jeho působení v ní mi jako klukovi — tatínek zemřel, když mi bylo třináct — připadalo jako jedno velké dobrodružství.

K osobě tatínka se ještě vrátíme. Zeptáme se přímo na muzikály. Jaké jsou vaše nejúspěšnější tituly? Jak by jim mohli v Rusku rozumět?

Mým nejúspěšnějším muzikálem jsou nejspíše „Zvonokosy" (Скандал в Клошмерле), které jsou muzikálovou adaptací románu francouzského spisovatele Gabriela Chevalliera. Hrají se už 44 let. Momentálně je mají v repertoáru tři česká divadla. Opera v Ústí nad Labem (Severočeské divadlo), Divadlo J. K. Tyla v Plzni a Moravské divadlo v Olomouci. Tento muzikál uvedla prakticky všechna česká hudební divadla a byl přeložen také do ruštiny. Měl se hrát na Tagance u Olega Tabakova. Tehdy z toho sešlo z kuriózních důvodů. Vadil název obsahující slovo „skandál". Na Tagance měli tehdy problém s muzikálem „Junona a Avos" (Юнона и Авось), jehož uvedení bylo považováno za politický skandál. „Zvonokosy" šly k ledu. Mrzí mě to. Libreto se při reorganizaci české divadelní agentury DILIA ztratilo, možná že je mají založené na Tagance. Paní Madeleine Chevallierová, vdova po spisovateli, se na mě léta obracela s otázkou, kdy už se „Zvonokosy" budou v Moskvě konečně hrát. Mimochodem: hudbu k muzikálu „Zvonokosy" napsal Jindřich Brabec, autor legendárního šlágru „Píseň o mé zemi", který nazpívala Marta Kubišová a jenž se posléze stal jakousi neoficiální hymnou československé sametové revoluce.

Možná by v Rusku mohly zabodovat vaše muzikály „Casanova", „Baron Prášil" či „Cesta kolem světa za 80 dní". Tato témata jsou v Rusku dobře známá a pro Rusy by jejich nové zpracování mohlo být velmi zajímavé. Jaké máte zkušenosti při oslovování divadelních institucí v Rusku? Jak jsou vám nápomocni představitelé Ruska v ČR? Pokoušeli jste se jim předložit váš plán?

Například nám velmi vyšel vstříc tehdejší vedoucí Zastupitelství Rossotrudničestva v ČR Leonid Gamza (Ruské středisko vědy a kultury v Praze /RSVK/). Přišel se mimo jiné podívat na muzikál „Casanova", který se tehdy hrál v divadle Broadway na Příkopech v Praze. Muzikál se mu velice líbil, tak si od nás vzal mnoho propagačních materiálů, včetně divadelního programu a nahrávky, a odvezl je do Moskvy. Bohužel to ale nebylo nic platné, nikdo se nám neozval. Zkoušeli jsme kontaktovat Rusko i jinými kanály — v naší záležitosti se angažoval taktéž například Český dům v Moskvě — ale ani tentokrát nikdo neprojevil zájem.

Pro českou společnost je přelomovým bodem rok 1989. Vztah České republiky k Rusku se proměnil. Vy jako úspěšný člověk jste jistě v SSSR pobýval i před Sametem. Pokud vím, byl jste dvakrát členem velkých československých kulturních delegací. Počítám, že tendence vyvézt vaše dílo do Ruska trvá již léta.

Ano. Do SSSR nás jednou cestovalo celé letadlo a podruhé dokonce celý vlak. V prvním případě se jednalo o cestu po televizních studiích v Moskvě a ve střední Asii, podruhé jsme zavítali do Pobaltských republik. Součástí této cesty byl i několikadenní pobyt v tehdejším Leningradě. Dnešní Petrohrad mě velmi okouzlil. Znal jsem jej z otcova vyprávění. Otec tam totiž léta studoval. Napsal jsem o Petrohradě dokonce i písničku. Jmenovala se „Krásná dívka v bílé šále" a premiéru měla na Festivalu sovětské písně v Ostravě, který byl jakousi analogií Bratislavské lyry a Děčínské kotvy. Přeložil jsem i několik ruských písní a básní do češtiny.

Na Rusko jsou uvaleny mezinárodní sankce. Kdyby tam někdo prosazoval svoje projekty, mohl by se dostat do nelibosti doma v ČR. Nemáte obavu, že by vás a Zdeňka Bartáka mohl export muzikálů do Ruska nějak poškodit?

Snad jsem naivní, ale toho se opravdu neobávám. Politika není můj šálek kávy. Jako chlapec jsem slíbil otci, který mě o to požádal, že nikdy nevstoupím do žádné strany. A slib jsem dodržel a dodržím. Politiku považuji za řemeslo nutné pro chod státu. A politické činitele — alespoň v demokracii — za jakési zaměstnance všech občanů.

Pokud si vás poslechnou ruští producenti, kteří by mohli mít zájem uvádět vaše muzikály na ruských scénách, mohl byste rámcově představit váš autorský styl? Čím se vaše muzikály vymykají, proč by měly být podpořeny?

Muzikály, které jsme napsali se Zdeňkem Bartákem — zatím jich existuje celkem pět — jsou stejně jako „Zvonokosy" psány klasickým způsobem. Dnes se v hudebních divadlech objevuje spíše rocková opera než muzikál. My ctíme čistotu žánru. V našich muzikálech se střídá mluvené slovo s písněmi, které jsou pokračováním děje. A baletní projev to všechno korunuje. Podle mého názoru Zdeněk Barták patří momentálně mezi naše největší hitmakery. Jeho šlágr „Já chci žít nonstop" zná v naší zemi opravdu každý. Jednu z jeho písní zpívá i slepý světový pěvec Bocelli. Já se zas mohu pochlubit, že můj song „Až se mé děti budou ptát" nazpíval — kromě jiných pěvců — Julio Iglesias.

Ivo Osolsobě napsal knihu „Muzikál je, když…". Píše, že muzikál v americkém slova smyslu — Amerika tento žánr učinila světovým — obsahově souvisí s městským prostředím a aktuálními problémy. V ČR současné muzikály tematicky připomínají spíše pohádkově podbarvené operety. Souhlasil byste s tím? Nebo spíš přímo zastáváte názor, že muzikál může klidně překročit časoprostorový rámec moderního města s jeho problémy?

Pokud někde přednáším, což se občas stává, definuji muzikál jako mladšího bratra operety. I americký muzikál z ní původně vyšel. Dokud jsme neměli dostatek profesionálů, kteří umí současně hrát, zpívat a tančit, dávaly se, jak už jsem podotkl, na našich hudebních scénách spíš rockové opery. Producenti obsadili známé zpěváky a ti, stejně jako kdysi operní pěvci, vystačili se zpěvem. Dnes už je vše opět jinak.

V ČR vidíme, že herci fungují tu jako ministři zahraničních věcí, tu jako velvyslanci apod. Jindy jsou tváří kampaní politiků. Soudíte, že tato éra skončila? Jaký je dnes trend?

Herci za sametové revoluce patřili mezi ty odvážné. Pořádali v divadlech shromáždění, mluvili k lidem, rozebírali situaci. Řada herců — viz třeba Milan Kňažko, Martin Stropnický a další — se potom stala členy parlamentu, vlády atd. Dnes podle mého názoru být hercem, muzikantem, prostě známým umělcem, už není ta správná kvalifikace pro vykonávání politické funkce. Doba vyžaduje profesionály.

Řekl jste, že vy jako umělec se o politiku moc nezajímáte. Co je tedy předmětem vaší umělecké exprese a podstatou uměleckého vyjádření vůbec? Co se snažíte sdělit?

Mým hlavním cílem je a vždycky bylo, pobavit publikum. Komedie je velice těžký žánr. Možná dokonce jeden z nejtěžších. Učil nás to i náš ročníkový šéf na FAMU profesor František Daniel — který mimochodem vystudoval moskevský VGIK, tedy jakousi ruskou FAMU — jenž později, na žádost Američanů, založil v USA první vysokou filmovou školu českého typu. Domnívám se, že lidé mají svých starostí dost a v kině, divadle, prostřednictvím televizních seriálů i pořadů se chtějí především bavit. A není důležité, jestli komedií, detektivkou, cestopisem, pohádkou či dokonce hororem. Velice mě těší, že na moje filmy — tak třeba na trilogii „Slunce, seno…", kterou jsme napsali s režisérem Zdeňkem Troškou — přišlo jenom v kinech 12 milionů lidí, což je na tak malou zemi, jako je naše, dost. A mimochodem to znamená, že někteří diváci museli přijít dokonce několikrát. Neméně mě těší, že se tyto moje filmy (včetně filmu „Ještě větší blbec, než jsme doufali" a pohádky „Jak utopit doktora Mráčka" — ta měla kdysi i svou sovětskou premiéru) neustále reprízují už řadu let v českých, slovenských i zahraničních televizích. Přiznám se, že v takový úspěch jsem ani nedoufal.

Pokud se vám podaří určitý návrat do Ruska, navštívíte tam místa významná pro vaši rodinu?

V Novočerkasku, kde se narodil můj otec, ani na Donbasu, kde měl můj dědeček Alexandr sedm uhelných dolů, jsem nikdy nebyl. Ale znám je důvěrně z otcových vzpomínek. Do Ruska bych se chtěl vrátit především symbolicky — se svými filmy, muzikály, knihami. Chtěl bych tam vrátit hlavně své jméno, které z Ruska, vlasti mého otce, pochází. A navíc jsem přesvědčen, že i Rusové potřebují trochu té legrace.

Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce

Více:

Bratislavské divadlo chystá představení, které má lidi naučit, jak lépe chápat uprchlíky
Lidé přinášejí květiny k divadlu, aby uctili památku Tabakova
Štítky:
zábava, umění, Československo, Rusko
Pravidla společenstvíDiskuse
Komentovat pomocí FacebookuKomentovat pomocí Sputniku