00:59 13. prosince 2018
Start z kosmodromu Bajkonur došlo nosné rakety Sojuz-FG s pilotovanou kosmickou lodí Sojuz MS-10

Zeptali jsme se kosmonauta Oldřicha Pelčáka, jak funguje záchranný systém lodí Sojuz

© Sputnik / Alexey Filippov
ČR
Získat krátkou URL
Vladimír Franta
61010

Dne 11. 10. 2018 krátce po startu z kosmodromu Bajkonur došlo k závadě nosné rakety Sojuz-FG, která má vynést na oběžnou dráhu pilotovanou kosmickou loď Sojuz MS-10 s rusko-americkou dvojčlennou posádkou. Neúspěšný start má happy end, neboť oba členové posádky vzápětí bezpečně přistáli. Událost okomentoval bývalý kosmonaut plk. Oldřich Pelčák.

Místo plánovaného šestihodinového letu, v jehož finální fázi se posádka Sojuzu měla spojit s mezinárodní orbitální stanicí ISS, však došlo k aktivaci záchranného havarijního systému, a to v důsledku poruchy motorů nosné rakety. Ruská kosmická agentura poté ohlásila, že členové posádky Alexej Ovčinin a Nick Hague jsou naživu a že oba v pořádku přistáli několik set kilometrů od místa startu. Pane plukovníku, jak funguje záchranný systém rakety Sojuz, který naposledy musel být použit před pětatřiceti lety, znovu pak minulý čtvrtek? Jak funguje tento systém v porovnání třeba s katapulty stíhacích letounů?

Plk. Oldřich Pelčák: Pro srovnání si systém popišme nejprve na letadlech. U vojenských letadel typu stíhačky, kromě dopravních (vojenských) mašin, ty nemají tento systém, je katapultovací zařízení, které se neustále zdokonaluje. Ještě před několika desítkami let bylo poměrně omezené. Katapultáž se řídila omezeními. Například minimální přípustná výška činila 150-200 metrů, minimální rychlost musela být ta a ta… Dnes jsou tyto záchranné systémy tak dokonalé, že se lze při havarijní situaci z letadla katapultovat už na zemi… třeba při rozjezdu letadla, nebo při dojezdu, prostě na zemi. Je to bezpečné a je to vyzkoušené. Piloti jsou v tomto smyslu klidnější, že poslední záchrana, která existuje, je katapultáž. Já jsem se za třicetiletou dobu své vojenské letecké kariéry nikdy katapultovat bohudík nemusel. Znám kamarády, kteří se i dvakrát katapultovali. Vždycky se zachránili, jsou živi a chodíme i na pivo. Tolik k té problematice vojenství.

Jak je ošetřena možnost záchrany posádky u kosmických zařízení?

Co se týče kosmonautiky, tam je to trošku jinak. Tam je hlavním smyslem chránit člověka v různých situacích, počínaje startem nosné rakety. Proto když se divák pozorně podívá na nosnou raketu, která stojí na rampě, tak na špici této rakety je vidět taková jakoby špička, což je právě onen havarijní systém. Ten umožňuje v případě požáru nebo během startu, když se raketa vychýlí z kurzu (a opět třeba začne hořet), zkrátka při libovolné nestandardní situaci se tento havarijní systém aktivuje. Pracuje automaticky, může být poměrně složitě ovládán i ručně. Je ale také zabezpečen, aby nedošlo k náhodné aktivaci.

Zůstaňme u varianty, že pracuje automaticky. Kosmonauti mohou být klidní, protože vědí, že se tento záchranný systém spustí. Kdykoli se v minulosti spustil, dopadlo to dobře. Jaký je princip záchrany? Když je nosná raketa na startu, stojí na zemi a začne například hořet, zapracuje záchranný systém tak, že oddělí kosmickou loď od nosné rakety (nosná raketa je plná paliva a může každou chvíli vybuchnout). Systém oddělenou loď vynese pomocí raketových motorů na pevné palivo umístěných ve špičce asi tak do výšky 1 200 metrů, dojde zároveň k mírnému odklonění lodi. Během této činnosti se otevřou záchranné padáky a kabina s lidmi na palubě přistává zhruba kilometr od nosné rakety. Posádka je zachráněna. Toto vše proběhne za situace, kdy raketa jako taková ještě nestačila odstartovat, kdy se havárie odehraje na zemi.

Totéž se však může odehrát i během startu. Už je to čtyřicet let, tak se omlouvám, že nevím přesně do jaké výšky funguje záchranný systém, je to určitě zhruba do výšky 20-30 kilometrů…

Během posledního čtvrtečního startu raketa stoupala přes dvě minuty, než se aktivoval záchranný systém. Loď vystoupala do výšky odpovídající dvěma minutám letu.

Princip je založen na tom, že i během takového letu, když dojde k nějaké odchylce, se systém záchrany spustí. V tomto konkrétním případě vyhořely boční raketové motory (Rusové jim říkají „bokovušky" /боковушки/). Když tyto postranní motory vyhoří, musí se oddělit od druhého stupně. To se děje najednou, v jedné setině sekundy se otevřou zámky a vyhořelé motory bez paliva odpadnou. Stane se, jako například teď, že jeden motor odpadne se zpožděním. Pak je to malér, jelikož „neodhozený" motor rozkývá nosnou raketu, naruší se tím trajektorii letu. Jakmile je odchylka větší než 7 stupňů, havarijní systém se spustí automaticky. Automat se nikoho na nic neptá. Jedná a tečka. Od nosné rakety se oddělí kabina, podobně jako by se to stalo, kdyby došlo k havárii na zemi. Následně se otevírají padáky a návratový modul dosedne měkce na zem. Štěstí je v tom, že systém tak dobře pracuje. Kosmonauti jsou klidnější, mají jistotu, že to všechno funguje. Je to tak správné.

Rakety Sojuz jsou unikátní tím, že jsou vybaveny zdařilým záchranným systémem. Hovoří se o tom, že když v tomto posledním případě došlo při havárii k oddělení přistávacího modulu, kosmonauti museli strmě klesat po balistické dráze. Údajně při tom zažívali přetížení dosahující hodnoty až 6 G. Co přesně znamená, když je člověk takovému přetížení vystaven? Je to zhruba hodnota, kterou kosmonauti zažívají během výcviku v centrifuze?

Je třeba si uvědomit, co je to „géčko". Každý pilot s tím má zkušenost. Na zemi nás tahá dolů zemská přitažlivost. Když máme v letadle třeba 2, 3, 4 G — všecko váží tolikrát víc. I ruka, kterou chcete zvednout, váží třeba 4krát více. Pilot při akrobacii dosahuje běžně až 10 G. To je krátkodobý stav trvající několik sekund. V případě kosmonautů jde řeč o delším průběhu přetížení. Hovoříme-li o balistickém sestupu dolů, tam je větší géčko. Není to tak hrozné. Dá se to normálně přežít. Všichni ti chlapi jsou zkušení a vědí, o co jde. Navíc na to mají speciální sedačky, ve kterých ve skafandru leží, ty jsou odlité přesně na jejich tělo. Kdyby to přetížení bylo řádově i 15 G, síla přetížení se rozloží po celém těle, oni to samozřejmě pocítí, ale není to zase tak tragické.

Když se podíváte na nedávný incident, Sojuzy jsou jediným prostředkem i pro americké astronauty, pomocí kterého se dopravují k mezinárodní stanici ISS. Dá se odhadnout doba, po kterou bude probíhat vyšetřování příčin havárie, než budou moci být lety Sojuzů obnoveny?

To nikdo neví. Možná se objeví nějaké zvláštnosti, anomálie… Jde jistě o technickou závadu. Proč k ní ale došlo? Nevím, jak dlouho potrvá vyšetřování. Může trvat chvíli nebo třeba i rok.

Kdyby vyšetřování trvalo rok, bude nějak podstatně ohroženo zásobování ISS nákladními loděmi?

Stanice se zásobuje bezpilotními (automatickými) loděmi typu Progres.

Vynáší-li Progresy ten samý raketový systém, nebo nějaký jiný? Jsou to tytéž nosné rakety?

Systém je stejný.

Kdyby se pozastavily starty těchto raketových nosičů, co si počne ISS, ustane-li zásobování stanice proviantem a dalším materiálem ze Země?

Nebude se zkrátka zásobovat…

Má tam stávající posádka dost všeho, aby vydržela v autonomním létání nějakou dobu bez přísunu nových zásob?

Je tu možnost, že posádka ISS bude muset přistát na Zemi (u ISS je zaparkovaný Sojuz). To se nedá nic dělat. Stanice se opustí a nazdar. Zakonzervuje se a bude se čekat dál.

Chtěl bych se zeptat, zda je stanice naprogramována tak, aby se dala řídit distančně ze země? Slyšel jsem, že dochází k pravidelnému poklesu stanice vlivem gravitace. Lze její polohu řídit dálkově?

Ano. To je bráno v úvahu. Je to tak uděláno konstrukčně. I bez zásahu člověka může zapnout motory a zvýšit svou výšku.

Rakety Sojuz jsou průběžně modernizovány, ale koncepce je stará několik desetiletí. Ze statistiky plyne, že jsou to spolehlivé stroje. Plánují se nějaké nové projekty? Oblet Měsíce? Projekt Marsu? Nakolik se můžeme těšit, že v dohledné době uvidíme nové mise přistávající na těchto tělesech?

Nejsem v obraze (не в курсе дела, pozn.), rusky se tomu tak říká. Před čtyřiceti lety jsem opustil přípravu a dnes jsem jenom laik… Jako normální pozorovatel zpráv se dívám na televizi a na novinky ohledně kosmonautiky. Na tuto otázku budoucnosti nemohu tudíž zodpovědně odpovědět, kdy k tomu všemu dojde.

Ale takový je člověk. Je zvídavý, chce „kupředu a výš", jak se říká. Lidstvo samozřejmě touží po tom, aby se podívalo na jiné planety, z nichž nejblíže je Mars. Uvidíme. Fandím tomu. Určitě k tomu dojde. Dneska už tam běhají roboti, jezdí po Marsu. Než tam přistane člověk… Ono je to složité, nemyslete si… Jsou i dobrovolní šílenci, kteří se hlásí k letu na Mars. Chtějí tam letět i s vyhlídkou, že už tam třeba zůstanou navždy. Dnešní technika nebude třeba umět zaručit takovéto posádce návrat. Třeba odvážlivci chtějí letět do kosmu, aby tam zahynuli hrdinskou smrtí. Kdo ví.

Po rychlém startu v 60. letech — neusnul tak trochu kosmický program?

Je třeba se na to dívat i z politického hlediska, nejen technického. Bylo tu soutěžení dvou systémů. Soutěžilo se o prvenství. Nakonec se Rusko (SSSR) a USA dohodly. Nemá smysl soutěžit a mrhat prostředky. Raději spolupracují. Vezměte si ve Hvězdném městečku trénují Američané. Tam se to bere už jako normální věc, v tom „Hvězdném"… se Američané učí rusky, Rusové anglicky. Spolupráce v této oblasti je perfektní. Myslím, že odborníci ani nepřemýšlí o nějaké politice, zda to bude tak či onak. Zde jde o jeden perspektivní cíl, a to je, vedle využívání měsíčních zdrojů, dobytí Marsu. Zde nerozhoduje, zda jsem „zelenej" nebo „červenej"… Jsme lidé, proto bychom se měli umět vždy domluvit. Tak by to bylo správné.

Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce

 

Více:

V Kremlu okomentovali havárii rakety Sojuz
Během startu rakety Sojuz MS-10 k ISS došlo k poruše nosné rakety. Posádka přistála
Raketa Sojuz MS-10 z Bajkonuru míří na ISS
Štítky:
Sojuz MS-10, rozhovor, vesmír, Oldřich Pelčák, Rusko
Pravidla společenstvíDiskuse
Komentovat pomocí FacebookuKomentovat pomocí Sputniku