21:49 15. prosince 2018
Český režisér a herec Jiří Strach

Režisér Jiří Strach: Celá západní Evropa pracuje na sebevraždě, podřezává vlastní kořeny

© Foto: Facebook/ Jirí Strach
ČR
Získat krátkou URL
Tatjana Naronskaja
8613

Když český režisér Jiří Strach vkročil do vstupní síně festivalu Monarchie, který je věnovaný zemím bývalého Rakouska-Uherska, okamžitě za ním přišla četná skupina návštěvníku a zaměstnanců Českého domu. Málokdy můžeme vidět upřímnou radost, nadšení a obdiv.

A není to náhoda. Filmy pana Stracha vyvolávají širokou paletu emocí a příjemných filmových zážitků, o které se diváci rádi dělí při osobním setkání. Klasické vkusné vánoční pohádky i filmy natočené o reálném světě s nadhledem a lidskostí oslovují diváky daleko za hranicemi České republiky. Po roce a půl do Moskvy znovu zavítal Jiří Strach a Sputnik měl jedinečnou příležitost si promluvit s tímto známým českým filmařem.

Uvádíme druhý díl rozhovoru, jehož první část byla zveřejněna 21. listopadu, kde se režisér dotknul otázek natáčení nových filmů a současného společenského a kulturního dění v Evropě.

Jaké hodnoty se snažíte prosadit skrz vaší tvorbu? Myslíte si, že vaše filmy do jisté míry podporují křesťanské náboženství?

Celá naše kulturní evropská tradice, kam samozřejmě patří i Rusko, je přece postavena na křesťanství. Už je poměrně jedno, že my jsme katolíci a vy pravoslavní, protože pán Bůh je jeden a vycházíme z jednoho Písma a to nás hrozně stmeluje. Teď máme tendenci vidět ten islámský svět jako něco jiného, něco blbého, něco, co nás ohrozilo. Když si přečteme Zákon, tak jsou tady tři náboženství — křesťanství, židovství a islám, které mají nad sebou jednoho Boha. Takže mám tendenci vždycky hledat věci, které jsou spojující. A věci, které by měly tendenci nás rozdělovat, nikoliv je pomíjet, ale malinko zjemňovat.

Když se podívám do našich kulturních kořenů, myslím tím duchovní kořeny, a vzpomenu si na to, že jsme křesťané, tak v zákoně Písma svatého dobro a zlo máme pořád jasně ukázáno. Neříkám, že všichni máme běhat do kostela, ale na tyhle kořeny, ze kterých vyrůstáme, jak my, tak vy, na ně nesmíme nikdy zapomenout. Obzvlášť dnes, kdy v západním prostoru kvete politická korektnost — abychom se nedotknuli menšin, abychom neurazili támhlety, abychom támhleto. Tak si představte, že my se už dneska bojíme Vánocům říkat Vánoce, protože Vánoce jsou přece křesťanské svátky, abychom se nedotknuli Židů, ti mají Chanuku, abychom se nedotknuli nevěřících, jelikož Vánoce jsou křesťanské. Takže Vánocům začneme říkat Svátky zimy. To mi přijde úplný konec a rozpad téhle civilizace.

Český režisér Jiří Strach na festivalu Monarchie v Moskvě
© Foto : ČCM
Český režisér Jiří Strach na festivalu Monarchie v Moskvě

Teď si hrajeme, že nevěříme v pána Boha a už nemáme ani Vánoce. Do toho já přijíždím do země (Ruska — red.), kde vy pořád máte v hymně napsáno „Bohem chráněná země". To znamená, i kdybyste v pána Boha nevěřili, tak tohle je důležitý kořen, který si nikdy nesmíte nechat vzít. Celá západní Evropa pracuje na sebevraždě, podřezává vlastní kořeny. Já to považují za fatální chybu.

Co je pro vás pohádka?

Pohádka je vždycky přece souboj dobra a zla. Porušili bychom kánon pohádky, kdybychom to dobro a zlo začali nějak relativizovat. V tomto dnešním relativistickém světě je pohádka jeden z posledních majáků nerelativizace. Teď si představte, že lidé k ní mají hrozně blízko, že to není příběh fantazie, ale že to je příběh holky ze sousedství. Třeba Anděl Páně 2. Ten hlavní příběh není, že anděl s čertem přijdou z nebe. Hlavní příběh se týká holky z malého města. Chudá holka, její maminka je vdova, jež se sotva uživí. Ještě jsem udělal krásný fór, neobsadil jsem do role nějakou tvářičku princezničku, ale obyčejnou holku, s níž se dá velmi snadno identifikovat.

Tímhle si možná odpovídám na estetickou rozdílnost, specifikum české pohádky, že se snaží hledat pohádku v našem světě. Ale pozor, když jsem řekl nerelativizované dobro a zlo, tak mám na mysli vidět v našem světě dobro a zlo, nenechat ho zatemnit nějakými médii, nenechat ho zatemnit politickými eskapádami, nenechat si někým zblbnout hlavu, abychom neztratili schopnost vidět dobro a zlo.

Existují estetické odlišnosti českých pohádek od evropských?

Jedinečnost českých pohádkových postav je jejich klasika. Máme tam princeznu, pak tam máme nějakého prince, to jsou všechno archetypy, jednoduchosti. Je ale zajímavé, že se tam nachází vždycky nějaká zajímavost, dokonce bych řekl i charakter těch záporných postav. My vždycky máme radši toho černokněžníka nebo čaroděje nebo nějakého podvodníka. Takhle kupříkladu v jednom krásném českém filmu S čerty nejsou žerty funguje hysterická podvodnice Máchalová, a tu máme jako čeští diváci mnohem radši než ty kladné charaktery.

Ten estetický rozdíl je a není. Když se podíváme na severské Andersenovy pohádky, nebo když se podívám směrem do Ruska, pravda moc jsem je neviděl, tak tady se ve filmech vytváří víc fantasy svět. Kdežto specifikum české pohádky je, že ukážeme obyčejný příběh obyčejných lidí, kterým se jenom takřka omylem dějí nějaké nadpozemské, nadpřirozené věci. Vlastně proto pohádka jako žánr tak dobře v Česku funguje. Protože těm divákům vytváří obraz reálného světa. To podobenství je na dotek. A je vlastně tak životu blízké tomu pohádkovému prostředí, že si ho velmi snadno můžeme vtáhnout do našich životů. To znamená, vzdálenost pohádky od skutečného života je velmi malá.

Festival Monarchie v Moskvě
© Foto : ČCM
Festival Monarchie v Moskvě

Proč právě pohádky jsou vizitkou české kinematografie?

Za komunistů od roku 1948 do toho 1989 to byl vlastně únikový žánr. Pro spoustu filmařů pohádka znamenala únik, aby nemuseli točit filmy, které sloužily režimu. Proti té pohádce ani ten komunista nemohl nic říct. Česká pohádka má takovou tradici a takovou kvalitu, protože ti nejlepší filmoví tvůrci, kteří nesměli točit svobodně, ale nechtěli točit filmy podporující režim, ale chtěli točit, točili pohádky. Právě tam vznikla spousta velmi kvalitních pohádek už od 50. let, například Pyšná princezna, Císařův pekař… Všichni ti kvalitní čeští režiséři utíkali do žánrů pohádky. A co si budeme povídat, bylo to 40 let a nechalo to v té české kinematografii takhle velký rys. Samozřejmě za těch 40 let si diváci na to zvykli jako na fenomén a chtějí to dál.

Jak náročné je dneska točit pohádky?

Je hrozně obtížné dneska natočit novou českou pohádku, protože literární klasiky, Božena Němcová, Erben, tak to už všechno bylo natočeno. Vymyslete teď něco nového… Česká pohádka vychází přece z lidové tradice. Lidé si vyprávěli příběhy a pak přišla Němcová s Erbenem, ne že oni je vymysleli, oni je jenom zapsali. V paměti národa byly vždy pouze dobré příběhy, které někoho bavily. Na blbé se zapomnělo. To znamená, že z toho nejlepšího za ta století vybrali ty nejlepší příběhy. Nyní čelíme tomu vymyslet si něco, co se má srovnat s tou nejlepší vybranou kvalitou.

Například vloni. ČT každý rok na Vánoce točí nové pohádky, tak dvě. Aby byla premiérová pohádka, natočili takovou punkovou pohádku. Jako kdyby chtěli úplně popřít kánon a tradice pohádek a udělat to jinak a udělat to líp. To byl takový propadák, takový průser, že s tím diváci nechtěli mít vůbec nic společného. To znamená, že vy musíte jet v těch nakreslených kolejích v žánru, tradicích české pohádky. A když to porušíte, tak vás divák odvrhne. Udělat to tak, aby to bylo klasické a zároveň nové, je hrozně těžké.

Jaké hodnoty se snažíte prosadit skrze vaši tvorbu? Myslíte si, že vaše filmy do jisté míry podporují křesťanské náboženství?

Pojďme si říct, co je Bůh? Absolutní dobro. Co je pohádka? Dobro zvítězí. Ta víra je nadějí. Jak říkal Václav Havel, pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí. To je věta víry a velké naděje. Prostory světa víry a světa pohádky se zdánlivě nedají srovnávat. Přináší ale naději, že dobro nakonec vždycky vyhraje. Je to ona velká naděje přicházející do beznaděje dnešního světa, kde máme kolikrát pocit, že zlo zvítězí a zlí nakonec vyhrají. A mě baví lidem filmem dodávat naději, že tak to být nemusí. Dobro nakonec vždycky vyhraje. To je to, co mě na tom nejvíc baví. Svítit lidem trošku na cestu v dnešním černém světě šedivé beznaděje.

Myslíte si, že je možné pro člověka udržet rovnováhu v dnešní turbulentní a informační společnosti a ve střetu náboženství v Evropě? Zejména čeští a evropští politici vyslovují obavu, že současná migrační krize vytváří hrozbu v podobě budoucí islamizace. Jaký je váš pohled na tyto obavy?

Ten svět se jednoznačně vyvíjí. Když se podíváme do doby, kdy končila Římská říše, co tam se stalo — nastala obrovská migrační krize, do Říma přicházeli ze severu Góti, Galové, byla obrovská krize. Svět se mění a já se domnívám, že to vlastně nemáme šanci zastavit. Je špatně, že ten svět se zase promění někam jinam? Řím nezůstal starým Římem a překlopil se do něčeho nového, něčeho dalšího, možná lepšího a nám se to teď obtížně posuzuje. Ten strach má dvě příčiny, dva důvody.

První je strach z teroristických útoků. S tím je v Rusku mnohem větší zkušenost než u nás v Česku. Nám nikdo žádnou bombu nikam ještě nedal. Vy jste měli divadlo, školu a metro (Teroristické útoky na beslanskou školu v Severní Osetii v roce 2004, teroristický útok během muzikálu v Moskevském divadle v roce 2002 a sebevražedné útoky v moskevském metru v roce 2010 — red.). Druhá obava je o ten náš chlíveček, ve kterém si žijeme jako prasata v žitě. My všechno máme, máme peníze, můžeme cestovat, jsme bohatí, máme co jíst, máme vodu, máme teplo. A teď se hrozně bojíme toho, že nám tam někdo otevře dveře a začne to naše teplíčko, ve kterém si hovíme, větrat. Celá naše civilizace se bojí ztráty životní kvality. A samozřejmě je to velké téma, kterého populisti okamžitě zneužijí. Na tom je politika postavena.

Je podle vás možné, aby všechny konfese existovaly společně a v míru? Aby se neodehrávaly náboženské války? Jakým způsobem se toho dá dosáhnout?

Je to samozřejmě o té moudrosti. Se staršími brachy ve víře jsme prošli strastiplnou cestu, my jsme se k nim vždy nechovali hezky. Od středověku jsme se my, katolíci, někam posunuli. Naštěstí jsme dostali rozum a víme, že to jsou naši starší brachové ve víře, Židé, že bez nich bychom vlastně to Písmo neměli.

Jestli si řekneme, že Bůh je absolutní dobro, Bůh nemůže být zlý, věřím v dobrého pána Boha, Bůh je absolutní dobro. Jestli někdo pro absolutní dobro zabijí jiného člověka, je to důkaz toho, že Boha vůbec nezná, vůbec ho nechápe — jeho základní poselství. Jakákoliv náboženská válka je naprosto nepochopený Bůh. A jestli teď bohužel ti naši mladší bratranci, kteří mají toho Hospodina také, pokládají jeho jménem bomby a chtějí něco dělat silou, je to důkaz toho, že ho ještě nepochopili.

Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce.

Více:

The Guardian o ruských pohádkách: podivuhodný a krásný svět
Jak vypadá Bůh. Vědci vytvořili jeho fotorobot (FOTO)
Maďarský premiér Viktor Orbán označil křesťanství za „poslední naději Evropy“
Vánoční tradice, které nedodržuje většina Čechů
Kuras: V Česku je dnes svobodněji něž v Londýně. O islamizaci tam již nelze veřejně mluvit
Štítky:
židovství, křesťanství, identita, společnost, literatura, náboženství, islamizace, migrační krize, pohádka, kulturní dědictví, terorismus, kultura, ČT24, Václav Havel, Řím, Česká republika, Evropa, Rusko
Pravidla společenstvíDiskuse
Komentovat pomocí FacebookuKomentovat pomocí Sputniku