Widgets Magazine
03:20 18. srpna 2019
Památník Jana Palacha

Svědomí národa nebo radikál a rusofob? 50 let od upálení Jana Palacha

CC BY-SA 2.0 / Alex Lillo / Monumento a Jan Palach
ČR
Získat krátkou URL
Alena Novotná
591945

Česko si připomíná 50 let ode dne, kdy se Jan Palach upálil na protest proti poměrům v Československu po potlačení pražského jara. Jeho pohřeb se stal velkou společenskou manifestací a ze samotného Palacha se stal národní hrdina, který byl ochoten odevzdat za své ideály nejvyšší oběť.

Nedávno český tisk zveřejnil informace, že Jan Palach chtěl proti změně společenských pořádků protestovat radikálně. Od toho ho však odradili přátelé. V srpnu 1968 Palach přijel do Prahy s pistolí. Byl údajně odhodlán střílet na sovětské vojáky. A v lednu 1969, pouhých deset dnů před svým činem, Palach vybízel studenty, aby obsadili budovu Československého rozhlasu. Nakonec se rozhodl k upálení.

Šestnáctý leden 1969 je pro mne datem obrovské lidské tragédie, říká pro Sputnik historik a respektovaný komunistický politik Josef Skála.

„Osobně jsem ho nepoznal. Byl jsem teprve v druhém ročníku gymnázia. Ze všech, kdo o Janu Palachovi mluví dnes, mám největší důvěru k lidem, kteří byli aktivní v tehdejším vysokoškolském hnutí. Přesněji k těm z nich, kteří se ke svým tehdejším cílům hlásí i dnes, kdy se ‚to nenosí'. Teď spolu táhneme za jeden provaz proti agresivním válkám, státnímu terorismu a asociálním lumpárnám. Na Jana Palacha vzpomínají jako na čistou duši, oddanou levicovým ideálům. Legenda, podle které to byl druhohorní antikomunista a rusofob, se jim hnusí," myslí si.

Jak vzpomíná, nikdo z vrcholných politiků ani známých osobností v té době Palachův čin nevnímal jako prospěšný pro zemi.

„Mně se vryl do paměti hlavně projev prezidenta Ludvíka Svobody. Nad činem Jana Palacha vyjádřil velké dojetí. Tím rozhodněji však apeloval na všechny, kdo by ho chtěli následovat. Z úst vojevůdce, který prošel peklem dvou světových válek, to vyznělo dvojnásobně přesvědčivě. Mluvit o tom, čemu zmařený život ‚prospěl', si tehdy netroufl nikdo. Stal by se terčem doživotního opovržení," domnívá se historik.

Český tisk uvedl, že v srpnu 1968 přijel Palach do Prahy s pistolí. Chtěl ji použít proti sovětským vojákům. O Palachově záměru věděli dva jeho spolužáci, kteří informaci půl století skrývali, aby „se na jejich kamaráda nadívali jako na teroristu". V lednu 1969 také navrhoval násilné obsazení Československého rozhlasu. Zeptali jsme se pana doktora, jestli to nemění celý pohled na Palacha? Neměl by být jeho mediální obraz pozměněn?

„Jeden z údajných spolužáků staví Jana Palacha dokonce do řady s bratry Mašíny. Ti ovšem ‚prosluli' pravým opakem. Vraždili jiné, klidně i účetního s výplatami. V zajetí morbidní mánie, že tím pomohou rozpoutat třetí světovou válku. Jenomže toho, že k tomu globálnímu masakru nedošlo, litovali i nad hrobem. Kdo Jana Palacha vydává za jejich klon, šlape si po štěstí právě v tom, o co kráčí. Tahle legenda osloví jen zavilou nenávist. Lidi, kteří jí netrpí, a těch je velká většina, jen znechutí. A mnohé přivede i k otázkám, ostrakizovaným jako svatokrádež," jednoznačně říká Skála.

Nemluví nové skutečnosti o tom, že v Palachově případě šlo spíš o radikála, než o svědomí národa? Známý historik je jiného názoru: „Vraždou sovětského vojáka se honosí jiný krasoduch. Tím příznačnější kolorit dodává svým nářkům ‚politického vězně‘. Pro mne jsou věrohodnější lidé, prokazující pevnou páteř. Ti Jana Palacha líčí jako člověka s nefalšovaně humánním krédem. Dožít se dneška, stál by na přesně opačné straně, než kam ho řadí prolhané kampaně. Na straně odporu proti agresím za ‚změnu režimu‘. Proti ‚humanitárnímu bombardování‘ a predátorskému drancování. Proti všem ničemnostem a zločinům těch, kdo si teď malují ikonu i z jeho tragického příběhu."

„K činu Jana Palacha bylo vždy složité se vyjadřovat. Není to o nic jednodušší ani dnes, byť uběhla desetiletí. Jedni jeho čin zatracovali, druzí ho považovali za hrdinu. Jedni říkali, že jeho oběť byla zbytečná, jiní opak," řekl Sputniku publicista Otto Černý, který po podpisu Charty 77 musel opustit Československo.

Černý se domnívá, že nám nepatří vynášet soudy. „Jeho oběť, jak sám vyznává, byla reakcí na rozlévající se apatii, na absenci odporu proti invazi samotné, proti politickým a společenským změnám, které invaze nastartovala. Dřívější idoly jara, ve které mnozí vkládaly důvěru, za které byli i ochotni při obraně své země zemřít a někteří i zemřeli, pokorně bez odporu ustupovaly diktátu Kremlu. Asi měl podivné tušení, jako ostatně mnozí z nás, že národ, jehož představitelé měli bezmeznou podporu velké většiny obou národů bez ohledu na politický názor, se zbaběle poddali nátlaku, byť podpořeného bodáky vojsk států VS, že takový národ s takovými elitami stojí na pokraji vlastní národní a státní existence. S čestnou výjimkou Františka Kriegla. Tragédii selhání potvrdilo s opět čestnou výjimku MUDr. Kriegla a dalších tří poslanců Národní shromáždění svým odsouhlasením tak zvaného Moskevského protokolu," míní.

Publicista si myslí, že Jan Palach prostě dospěl k názoru, že frustrace národů je tak hluboká, že ji z ní může vyburcovat jen zoufalý čin: „Za svobodu lidé umírali, byli věznění, popravováni. Obětovali se. I Jan Palach se obětoval. Za stejnou věc. Každá oběť je světlem do budoucnosti. Podněcuje ty, kteří tomu světlu rozumí, vyvolává nejistotu a obavy u těch, proti kterým je namířená. Všichni se obětovali vědomě. I Jan Palach a další, méně známí, kteří ho následovali."

„Jsme národem, který se v rozhodujících momentech na rozhraní svébytí nakonec nebránil. Naši padlí bojovali na různých bojištích světa, ale největší ztráty utrpěl národ doma, kdy si ideologicky totalitní režimy zajišťovaly svá snadná vítězství likvidací našich vůdčích elit. K těm ztrátám patří i Jan Palach. Vzorem není jeho sebeupálení, vzorem je jeho odvaha pro co se obětoval. Mohu vznést kacířskou otázku, jestli by byla jeho odvaha transformovaná do jiných aktivit pro vyburcování společnosti prospěšnější pro dalekou budoucnost či ne než sebevražedný akt? Odpovědět na ni nedokáži," říká Černý.

A co se skutečnostmi, které vrhají na Palacha nové světlo? „Vzhledem k medializaci a určité uzurpaci výročí upálení Jana Palacha hlavními médii, se na tyto informace objevené v tak časovém odstupu dívám s určitou nedůvěrou. Ani zmínka o informacích z výslechového protokolu StB mě neutvrzuje v tom, že to tak skutečně mohlo být. Ozbrojený Jan Palach mohl být i záložní verzí pro některé části StB ke zpravodajskému využití, či klamné operace. Tomu by mohl nasvědčovat i uveřejněný výrok ortodoxního komunisty, poslance Viléma Nového o tzv. studeném ohni jako variantě, že byl Palach něčí obětí," říká publicista, který sám byl vystaven tlaku komunistických orgánů.

„Palachovu památku bychom si měli připomenout v tichosti a s pietou. Jan Palach svým zoufalým aktem označil kus našich neslavných dějin. Jako memento kam dochází politika závislosti malého státu," říká na konec Otto Černý.

Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce

Více:

50 let od smrti Jana Palacha jsme přistihli umělce Otakara Duška oprašovat své dílo
Starší Češi stále méně oceňují sebeupálení Palacha
MZV ČR se postavilo proti zneužití jména Jana Palacha na italském koncertu neofašistů
Štítky:
dějiny, StB, Otto Černý, Jan Palach, Československo, Česká republika
Pravidla společenstvíDiskuse
Komentovat pomocí FacebookuKomentovat pomocí Sputniku
  • Komentář