17:45 18. června 2019
Bývalý český prezident Václav Havel

Zdena Mašínová: Dneska z Havla dělají ikonu. Amerika mě zklamala

© AFP 2019 / Michal Cizek
ČR
Získat krátkou URL
23975

Zdena Mašínová poskytla rozhovor časopisu Reflex, ve kterém promluvila o své minulosti, o osudu své rodiny, o Americe, bolševicích a Havlovi.

V rozhovoru uvedla, že se jako malá učila němčinu, ale tajně ruštinu u bývalého legionáře. Pro časopis povyprávěla příběh svých bratrech, kteří za války pomohli Rusům a dostali za to státní vyznamenání.

„Na okraji Poděbrad, kde jsme bydleli, vedla železnice a bratři, jak pořád pobíhali, zjistili, že každý večer jsou na té trati odstavené zaplombované nákladní vozy. Samozřejmě chtěli zjistit, co v nich je, lezli na ně a tam uslyšeli ruštinu. Začali na ty uvnitř mluvit přes zašupovací dveře taky rusky a Rusové, kteří tam byli zavření, jim řekli, aby jim bráchové večer donesli šaty. A tak kluci přiběhli domů, oči navrch hlavy a chtěli po babičce šaty. Ta, když zjistila, o co jde — a šlo opravdu o život, jenže ona byla nesmírně statečná — vyhledala prvorepublikového plukovníka Vaňka, kterého znala, všechno mu řekla a kluci přivedli v noci dva ruské zajatce. Podařilo se jim odplombovat vagón a dva, jeden mladší a jeden starší důstojník, z něj hned vyskočili. Teď co s nimi? My sami jsme pomalu neměli co jíst, ze statku nám posílal nájemce tajně trochu mouky a tak. Rodinný domek, kde jsme bydleli, byl vlastně dvojdomek propojený šachtou, a tak bratři zajatcům udělali pod domkem jakési doupě. Ti Rusové se spouštěli po provaze z okénka záchodu do té šachty pod domek. Mladšího, mohlo mu být tak čtyřicet tři, se podařilo přes toho Vaňka dostat do lesů u Poděbrad, kde byli v té době partyzáni, ale druhý — Stěpan se jmenoval — byl v mnohem horším zdravotním stavu a musel zůstat u nás. Když Ema řekla: „Ten nemůže jít do lesa," tak to tak bylo! Ve čtyřicátých letech byla šílená zima, pamatuju si to moc dobře, proto jsem potom už nikdy nechtěla bydlet v rodinném domě. Vzpomínám si, že jak se občas v noci z té zimy dole v tom doupěti chodil hřát nahoru k nám, kde to ale moc lepší nebylo. Zůstal u nás až do pětačtyřicátého a za to kluci dostali to státní vyznamenání," řekla.

Promluvila také o samotném Stěpanovi a o tom, jak to s ním nakonec dopadlo.

„Nastal konec války, Rudá armáda začala postupovat přes Poděbrady a také naše maminka se už vrátila. Stěpan věděl, co jsme za rodinu, a viděl i úmrtní oznámení po otcově popravě, které maminka dostala, když ji pustili z Pankráce. Němci byli tak pořádní, že dávali úmrtní oznámení i po popravě. Ona přesto pořád nevěřila, že ho popravili, protože se proslýchalo, že se Morávkovi přece jen ten únos podařil a že tatínek byl celou válku na Slovensku u partyzánů. Maminka tak po návratu z vězení dlouho žila v naději. Ten Stěpan byl zvláštní člověk. Nemluvil, pořád zadumaný. Maminka s Emou pořád čekaly, že se přidá k Rudé armádě. To jsme ještě nevěděli nic o gulazích a říkali mu: „Když se k nim nepřidáš, budeš zběh!" A on vám jednou z ničeho nic padl na kolena před naši matku, ruce jí líbal a prosil, ať si ho vezme, aby se nemusel vrátit zpět. Ona zůstala perplex a říká mu: „Ale to je vyloučené, já mám muže!" On na to: „Nemáš muže, toho popravili!" protože byl ruský frontový voják a věděl, jak to chodí. Nakonec napsal dlouhý dopis v azbuce a odešel s tím, že nám dá o sobě vědět. Vypsal do něj všechno a my jsme poprvé zjistili, co vlastně je zač, ten Sovětský svaz. Odboj mých bratrů, strýce Ctibora Nováka i jeho kolegů důstojníků, co za ním přišli do Poděbrad, to všechno mělo základ tady, protože jsme začali chápat, kam to spěje. A po osmačtyřicátém jsme už věděli dobře, co to vlastně Beneš podepsal v roce 1943, čím a za co se zavázal bolševickému Rusku," emotivně dodala.

Okomentovala situaci v ČR, která následovala poté. Se situací po roce 1989 není spokojená. Zavzpomínala také na své cesty do Ameriky a o zmínila se bolševicích.

„Nejsem. To je to, co říkám. Čím dál od šedesátých let, tím hůř. To je paradox! V devadesátých letech říkali, že to k nápravě bude trvat jednu generaci. Dnes, jestli se to vůbec někdy stane — nechci být pesimistka — ale nevím… dvě, tři? Za to, co se vytvářelo dva tisíce let, myslím morálku společnosti, za to není náhrada. Jen ta výchova v rozpadajících se rodinách… Co pro mě, pro nás, rodina znamenala! Stateční rodiče, kteří nás vychovali v tom duchu, že musíme mít svědomí a být ochotni přinášet oběti… Kdo tak dnes děti vychovává? Na prvním místě je materialismus. A nejen tady! Byla jsem čtyřikrát v Americe a byla jsem moc zklamaná, protože fakt, že se bolševický materialismus spojil s kapitalistickým, to je dost průšvih. Když jsem tam byla v roce 1992, byli jsme já a mí bratři jak dvě planety. Bolševik nejenže rozdělil národy, ale i rodiny. Když jsem tam diskutovala s lidmi na to téma, protože já už ani neumím o ničem jiném mluvit, řekli mi: „No, jak jste si to tam udělali, tak to tam máte. A já jim na to říkala: „To nemyslíte vážně!? Chcete mi říct, že parcela uprostřed Evropy s patnácti miliony lidí dělala světovou politiku? Kdo tady vyjednával samet? Vy jste žádnou válku nevyhráli, ani tu studenou! Ani Reagan, ani nadšení Reaganem! Když se sešel v Reykjavíku s Gorbačovem, nějak se domluvili a u nás se založil Prognostický ústav plný bolševiků!" Říkám to všem, i těm mladým na rovinu: „Kdo byl proti tomu, aby byli bolševici mimo zákon? Havel byl proti tomu!" Dneska z něj dělají ikonu a nikdo nic o Havlovi neříká," uvedla.

Jejím přáním bylo po roce 1990 provést exhumaci šachty s ostatky její maminky. Nemohla spolu s bratry však najít ostatní pozůstalé, a tak masový hrob zůstal neotevřený a neupravený.

„Vlastně jsem měla po roce 1990 přání provést exhumaci šachty s ostatky maminky. Začátkem šedesátých let se na tom místě, s tím svinstvem okolo, objevila destička se jménem Pepíček Baumruk s daty narození i úmrtí mé maminky. Později, když jsem už v Praze nebydlela a dvakrát třikrát do roka tam jela, jsem podle té destičky, která tam zůstala až do konce bolševismu, to místo poznávala. Nikdy jsem tam ale nikoho nepotkala. V polovině šedesátých let se kousek vlevo objevil kovový kříž se jménem Josef Toufar a podle toho jsem poznala, kde ta šachta je. V roce 1990 jsme se s bratry domlouvali na exhumaci, ale nemohli jsme sehnat ostatní pozůstalé, aby ji odsouhlasili, protože se nám zdálo neetické ten masový hrob otevírat bez jejich souhlasu. Obrátila jsem se i na město Prahu, že se chceme finančně podílet na pietní úpravě toho místa, protože pořád to ještě bylo skoro smetiště. Ale nic! Obrátili jsme se na Havla a ani neodpověděli. To mu neodpustím. Ale před dvěma nebo třemi lety ukazovali v televizi to ďáblické pohřebiště, že se provádí exhumace kněze Toufara, protože bude jeho svatořečení. Byla jsem otřesena a řekla jsem si, jak je možné, že nejen nám, ale nikomu nic neřekli. Hned ráno jsem volala pana arcibiskupa a ptala se, co to má znamenat, jak to, že se dělá exhumace a nikdo o tom neví? Odpověděl mi, že se to netýká místa, kde je maminka, a že páterova rodina i páter Toufar chtěl být důstojně pohřbený. „To nemyslíte vážně!" řekla jsem mu. „Chcete říct, že ty desítky ostatních lidí chtěly být na smetišti?!" Udělala jsem z toho obrovský skandál a dnes už to místo aspoň jmenovali národní památkou," dodala.

Více:

Historie se opakuje? Bundeswehr chce Čechy do své armády
Vtip nebo urážka Československa? Historie země jako multifilm z doby ledové (VIDEO)
V Česku se připomíná historie vyhlazení Lidic. Pietní akce se zúčastnil Babiš
Štítky:
sametová revoluce, historie, rozhovor, českoslovenští legionáři, Česká republika
Pravidla společenstvíDiskuse
Komentovat pomocí FacebookuKomentovat pomocí Sputniku
  • Komentář