Widgets Magazine
15:22 20. července 2019
Pohyblivé schodiště v pražském metru

Bývalý diplomat Belica: Z obchodů s Libyí se v ČR zaplatilo metro – Kaddáfí známý neznámý

CC BY 2.0 / Jörg Schubert / Underground
ČR
Získat krátkou URL
Vladimír Franta
0 1511

Arabista PhDr. Miroslav Belica, bývalý diplomat, vypráví o osudu, který postihl Libyi. Zmiňuje se i o Sýrii a Iráku. Dozvídáme se, jak již zaniklá ČSSR budovala s těmito zeměmi pragmatické vztahy a co přesně máme z toho, že jsme své oboustranně výhodné vztahy museli nuceně s dotyčnými státy, slušně řečeno, „modifikovat“.

„Kaddáfí udělal z Libye nejbohatší zemi na africkém kontinentu. Možná proto jej stihl takový osud.“ (PhDr. Miroslav Belica)

„Havlův poradce Saša Vondra radil svému prezidentovi raději otázku kolem Semtexu neotvírat. Václav Havel v Londýně přišel s mantrou o údajných 1000 tunách českého Semtexu pro Kaddáfího a teroristy.“ (PhDr. Miroslav Belica)

Pane doktore, jste arabista, který se Blízkým východem zabývá čtyřicet let. V poslední době jste o něm napsal tři knihy. Říkáte, že jste působil v těch zemích, které dnes, po vnějších intervencích, čelí zhroucení – tedy v Sýrii, Libyi a Iráku. Zaměřme se dnes na Afriku, na Libyi. Československo se v této zemi hodně na obchodní úrovni exponovalo. Pak přišel Samet a věci se změnily. Nyní držím, pane doktore, Vaši knihu o Libyi. V paměti mi tane obrázek zmasakrovaného Kaddáfího. Z tohoto výjevu měla očividně radost Hillary Clintonová, její spokojený výraz koloval v té době médii.

Miroslav Belica: Vedl jsem v Libyi po převratu po dva roky náš zastupitelský úřad jako chargé d'affaires poté, když byl odvolán původně jmenovaný velvyslanec. Měl jsem dobrou možnost posoudit, jaká byla naše politika před převratem a jaká je naše současná politika, jak moc respektuje naše zájmy, včetně obchodně-ekonomických, a jak moc se respektuje mezinárodní právo. Libye je dnes možná pro nás ještě exotičtější zemí než dříve. Má kniha „Naši lidé v Kaddáfího Libyi“ se zabývá historií starou, částečně i obdobím 2. světové války, kdy se na území Libye v bojích střetávali vojáci Osy se spojeneckými jednotkami. Hovořím tam také o obránci Tobruku Pavlu Vranském, tehdejším vojínovi, který před necelým rokem už jako brigádní generál zemřel. Před Libyí se Vranský zúčastnil bojových akcí na Blízkém východě, po Libyi se zase jako československý letec navigátor zúčastnil vzdušných bojů proti nacistům při obraně Británie. Zajímavý moment – na jeho pohřbu v Praze, přestože měl na kontě kolem stovky bojových výletů, se nikdo z britské ambasády neobjevil. Má kniha vzpomíná na naše lidi v Libyi, tedy začíná Libyí okupovanou Itálií a Německem, kdy zde řada Čechoslováků položila na straně spojenců své životy a byla posléze pochována na velkém spojeneckém hřbitově v Tobruku. Přesně tam, kde působily naše jednotky. Tento hřbitov byl po násilném svržení Kaddáfího, které iniciovaly velké země EU, zničen islámskými extrémisty. Všecky kříže a všecky hroby s Davidovou hvězdou byly povaleny a poničeny, místní orgány, již té nové „osvobozené“ Libye, proti tomu nic neučinily. Vidíte, jak se historie divně vrací.

Co dělali Čechoslováci (Češi) v Libyi?

V Libyi pracovaly naše týmy vojensko-technické pomoci i obdobně velké týmy lékařů, geologů, stavitelů silnic a také experti na individuální kontrakty. Do Libye jsme dodali mimo jiné kolem tisícovky tanků, částečně starších a repasovaných, což bylo docela dost, a podobný tzv. speciální materiál. Dodávaly je státní podniky, zisk se vracel státu. Dnes jsou tyto zbrojní obchody, byť výrazně skromnější, v rukou soukromých firem…

Zisk končí v daňových rájích?

To si netroufám komentovat. Václav Havel a jeho okolí okamžitě po převratu zastavením exportu speciálu do tzv. rizikových teritorií přivedl naše zbrojovky a opravny do těžké situace, fakticky naše vývozní pozice dobrovolně předal konkurenci. Saša Vondra tehdy hovořil o tom, že naše sametová revoluce dává zastavením exportu zbraní příklad jiným zemím, přirozeně nikdo pražský experiment nenásledoval. Jestli se mohu vrátit zpět ke Kaddáfího Libyi – jednalo se o unikátní zemi, už jen svým výchozím postavením a následným rozmachem, i o originální sociální experiment. V době Kaddáfího protimonarchistického převratu v roce 1969 měla tato země všehovšudy sedm vysokoškoláků! Když pak ale Kaddáfí za drastických okolností v roce 2011 umírá, byla už Libye zemí s plnou gramotností. Do Kaddáfího zavraždění řada Libyjců mohla na náklady vlády studovat na VŠ v zahraničí, včetně Velké Británie. Zdravotnictví bylo na poměrně vysoké úrovni – a bylo bezplatné. Ze země, jež kdysi byla na posledním místě v Africe, Kaddáfí vlastně udělal první zemi na kontinentu, s nejvyšším HDP na obyvatele. Možná proto jej stihl takový osud.

Současný český přístup k Libyi je diametrálně odlišný od doby, kdy ČSSR s Libyí pragmaticky kooperovala. Bylo to v našem zájmu?

Naše zahraniční politika se přirozeně přeorientovala, častokráte ale i k horšímu: účastní se vojenských intervencí, a to občas i bez mandátu Rady bezpečnosti, jako v případě invaze do Iráku. V dobách reálněsocialistického Československa měla naše armáda úkol bránit území státu a žádných bojových akcí v zahraničí se neúčastnila. Nutno ale dodat, že (v porovnání s naším podílem na okupaci Iráku, ještě před tzv. arabským jarem) během útoku zemí NATO na Libyi zůstala ČR, až na určité výjimky, jako celek poměrně zdrženlivá. Zajímavé je, že když na ministerstvu zahraničí úřadoval Karel Schwarzenberg, tak jsme kupodivu navenek nehlásali optimismus Západu, že svržení Kaddáfího posune věci na severu Afriky „k lepším zítřkům“. Samozřejmě jsme proti útoku na Libyi na půdě EU ani v NATO nevystoupili, cudně jsme mlčeli. Disonantně tehdy působil postoj exprezidenta Václava Havla, který dožíval své poslední dny, nicméně nadále projevoval značnou bojovnost: v Hospodářských novinách vyzýval ke svržení Kaddáfího režimu, k bombardování míst, kde se libyjský vůdce nachází. Místo myšlenkové kontemplace upřednostnil válečnické výzvy, jeho poslední repliky mohly směřovat jiným směrem než k podněcování akcí, které vedly k destrukci země, která pro desítky tisíc našich lidí, kteří v Libyi kdysi působili, nebyla zase tak vzdálená.

Zhruba v té době exprezidenta Václava Havla navštívil Dalajláma…

Ano, přál mu aspoň ještě 10 let života.  Ale dva měsíce po brutálním zavraždění Kaddáfího exprezident Havel tiše na Hrádečku skonal v péči sester boromejek.

Proč s Kaddáfím nezatočili například po oné akci údajně libyjských agentů, kteří měli způsobit pád Boeingu-747 nad skotským Lockerbie v roce 1988? Proč se čekalo do první dekády nového milénia?

Snaha Západu odstranit Kaddáfího se píše od prvních dnů jeho příchodu k moci. Kaddáfí obrazně dělal to, co činí Putin v Rusku, emancipoval svou zemi. Omezil vliv cizích ropných firem doma. Z ropných dividend už nedostávali Libyjci pouhý zlomek, ale prakticky celý zisk. Něco podobného proběhlo i za Saddáma Husajna v Iráku. Proto západní naftové korporace nemohly Kaddáfího vnímat jinak než jako trn v oku, či jako osinu ve vlastním pozadí.

V 80. letech Spojené státy na Libyi několikrát zaútočily, údajně za libyjskou podporu terorismu. Bomby dopadaly i na jeho [Kaddáfího] kasárny v Azízíji, kde měl své sídlo. Americké roje létaly ze základen v Británii i z letadlových lodí. Nalétávaly na Tripolis a Benghází ze strany pouště, z jihu, kde libyjská PVO nebyla funkční. Takže snaha odstranit Kaddáfího tu byla vždy, za vším vždycky stála ropa. Navlékalo se to tak, že Kaddáfí podporuje světový terorismus. Jistě, v Libyi působily různé palestinské skupiny. Ale třeba co nejvíce asi vadilo Britům, byla Kaddáfího podpora Irské republikánské armády (IRA). Ovšem Kaddáfí podporoval především africká osvobozenecká hnutí, napři. Mandelu v Jihoafrické republice, nebo angolskou MPLA, která dnes v zemi vládne.

Vedle toho Kaddáfí pomáhal s výzbrojí dalším arabským zemím, které bojovaly za navrácení okupovaných území, konkrétně v roce 1973, v tzv. jomkipurské válce, když Sýrie a Egypt zaútočily na izraelské pozice na okupovaných Golanských výšinách a na Sinaji. Co se týká Lockerbie, jedná se o mimořádně kontroverzní záležitost, kde nehledě na soudní proces v nizozemském Kamp van Zeistu podle mého stále ještě nepadlo poslední slovo. Mimochodem tento proces charakterizoval ve své době zvláštní pozorovatel generálního tajemníka OSN Hans Koechler za „velkolepý justiční omyl“, za velkou kamufláž. Pracovníci libyjských aerolinií údajně, podotýkám, údajně měli na Maltě umístit do zavazadla jednoho letadla bombu a kufřík s bombou měl být následně ve Frankfurtu přeložen do onoho nešťastného letadla směrem na USA. Bomba měla údajně obsahovat československou plastickou trhavinu Semtex, což se ovšem nikdy neprokázalo a ani nizozemský soud to netvrdil. Že šlo o Semtex, to zase paradoxně tvrdil při své první cestě do Londýna (jaro 1990) Václav Havel. Na tiskové konferenci tam na zřejmě naaranžovaný dotaz novináře Lidových novin prohlásil, že komunistické Československo dodalo Libyi tisíc tun semtexu, které teroristé použili k likvidaci letadel. Dokresloval tím zločinný charakter československého komunistického režimu a spojoval Libyi s Lockerbie. Ve hře byly ovšem i jiné plastické trhaviny, které mají z 80 % stejné složení, mimo jiné i americká plastická trhavina C-4, které dodal bývalý příslušník CIA Edwin Wilson do Libye pár desítek tun. Připomeňme si, že bezprostředně po Lockerbie vznikla česko-britská vyšetřovací komise, která v tomto ohledu žádný jednoznačný závěr neučinila, ale iniciovala zavedení označování plastických trhavin.

Co pro nás celkově znamenala, znamená ztráta libyjského trhu se zbraněmi? Jsme zemí, která má jistou ambici zbraně produkovat a exportovat.

Tehdy se jednalo o slušné injekce pro národní hospodářství, z nichž byla mimo jiné financována výstavby metra či dálnice D1. Export vojenského materiálu do Libye od roku 1974 do roku 1984 představoval asi miliardu a půl tehdejších amerických dolarů. A to je částka v přepočtu na dnešní peníze opravdu vysoká. Mezi pamětníky se dokonce traduje, že když se vrátil tehdejší premiér Lubomír Štrougal z Libye, tak na letišti zvolal: „Soudruzi, tak jsem vám zachránil pětiletku!“

To jsou opravdu perličky z natáčení.

Povím vám lepší, byly doby, kdy ČSSR poskytla Sýrii unikátní pasivní radiolokátor Ramona. Bylo to po Libanonské válce v roce 1982, když Sýrie zůstala prakticky bez PVO. V rámci spojenecké operace proti Iráku, schválené OSN počátkem roku 1991, Sýrie zase dala tento unikátní radiolokátor americkému generálu Colinovi Powellovi k dispozici. Ramona pomohla odhalit, že útočící síly střílejí v řadě případů na atrapy, nikoli na skutečnou iráckou bojovou techniku.

Neuvěřitelné.

Asi tak.

O Bašáru Asadovi se ví, že studoval v Londýně. Jak vypadala minulost majora Kaddáfího?

Také on chvilku studoval v Londýně, jednalo se o roční vojenský spojařský kurz. Existuje fotografie, kterou zmiňuji v jedné ze svých knih, jak Kaddáfí chodí po Piccadilly Circus a uvádí svým krojem Londýňany tak trochu do rozpaků.

To je vlastně podobná historie, jako když Václav Havel objímal Jásira Arafata a Fidel Castro hrával v USA baseball. Co se tedy stalo, že Kaddáfí musel být brutálně zabit, vystavován v lednici, aby se tomu ještě Hillary Clintonová smála? Co česká diplomacie? Ta tomu aplaudovala?

Kaddáfí byl v roce 2009 dokonce v USA, v New Yorku, zúčastnil se zasedání Valného shromáždění OSN. Na zahradě libyjského velvyslanectví mu postavili velký stan, kde přijímal návštěvy a snad i nocoval. Budoval si charisma, vracel se údajně ke svým beduínským kořenům, budoval si takovou image. To už ovšem byla nová doba, kdy Libyi byly staré údajné hříchy odpuštěny, údajně odpuštěny. Dva Libyjci původně odsouzeni soudem v Nizozemsku za Lockerbie na doživotí se již mohli vrátit z britského vězení do Libye poté, co se Spojené státy dohodly s Kaddáfím na tzv. vzájemném odškodnění. Součástí ujednání bylo, že Libye musela na sebe vzít vinu za jednání svých občanů, fakticky vinu za Lockerbie. Kaddáfí tedy odškodnil Západ za Lockerbie, každá z rodin pozůstalých měla dostat osm milionů dolarů. A Libyjci zase měli být odškodněni za americké bombardování Libye v osmdesátých letech. Libye byla k tomuto doznání odpovědnosti za Lockerbie tvrdě dotlačena, nešlo jen o odškodnění, ale byla to podmínka pro zrušení západních sankcí, mj. i na export libyjské ropy. Fakticky si tak Libye mír koupila, jak uvedl později libyjský premiér Šukrí Ghánim. Podrobněji a přesně o tom píši ve své knize, která vloni na podzim vyšla ve druhém vydání. Kaddáfí, zbloudilý syn, najednou po „přiznání viny“ získával na Západě image reformátora. Takovouto pozitivní aureolu mu začali budovat Britové a Američané, aby pacifikovali domácí veřejné mínění a aby mohli nyní v Libyi bezproblémově investovat. Kaddáfího syn Sajf se stal vítaným účastníkem debat na anglických univerzitách, Tony Blair se zase na čas stal blízkým osobním přítelem polepšeného libyjského vůdce.

To byla ta éra politických líbánek?

Ano, Kaddáfí se líbal, objímal, po státnicku samozřejmě, se Silvio Berlusconim, s Tony Blairem, s francouzským prezidentem Sarkozym, podával si ruce s prezidentem Obamou, v Libyi ho navštívila Condoleezza Riceová. Byl to skutečný návrat ztraceného syna. S českými činiteli přirozeně žádné objímání nebylo, obchod s Libyí teď měla dělat jiná váhová kategorie.

Proč tedy Kaddáfího nakonec nechali usmýkat k smrti a jeho tělo zohavit? Hůře (se stejným koncem) snad dopadl jen ruský diplomat Alexandr Gribojedov v Teheránu v 19. století; stejně pak americký velvyslanec USA Stevens v již „osvobozené“ Libyi (2012).

Váš dotaz by mohl být spíše směřován na ty, kdo se s Kaddáfím v posledních letech objímali…  Možná se jim Kaddáfího „polepšení“ zdálo nedostatečné, možná s nástupem tzv. arabského jara větřili novou šanci. Faktem je, že jediná autentická revoluce proběhla živelně v Tunisku, všechny následovné revoluce už byly živeny a směrovány ze zahraničí, jak ze Západu, tak především ze strany našich nových spojenců – dědičných monarchií Perského zálivu. Konkrétně v libyjském případě sehrál klíčovou roli tzv. vyzyvatel diktátorů, specialista na barevné revoluce Bernard-Henri Lévy, který přemluvil tehdejšího francouzského prezidenta Sarkozyho k podpoře islamistické alternativy. Přitom Kaddáfí Sarkozymu financoval kampaň, odměnou mu byla zrada a válka. Ve své knize popisuji proces, který hodně připomínal Majdan na Ukrajině, střelbu neznámých střelců na civilisty i policisty v ulicích Benghází, která vyprovokovala následné násilí.

Až pojedete po dálnici D1, věnujte úvahu tomu, kdo tuto komunikaci pomohl svým způsobem zafinancovat. Vzpomeňme si i na prorocká slova Kaddáfího (na summitu EU – Afrika v Benghází v listopadu 2010, kterého se mimo jiné zúčastnil Václav Klaus), kdy libyjský vůdce vyzýval k racionální spolupráci evropských a afrických představitelů, především s cílem předcházet nelegální migraci, aby se Evropa podle jeho slov nestala kontinentem muslimů. Výsledek násilného svržení libyjského režimu, který po osm měsíců odolával spojenému útoku islamistů a letounů NATO, teď máme před očima: zhroucená země se dvěma vládami, téměř polovina Libyjců na útěku, vlny afrických migrantů, z nichž stovky a tisíce končí svůj život ve Středozemním moři…

Vaši knihu si rádi přečteme, děkujeme za rozhovor.

Sputnik – poznámka na okraj: Súdánská společnost v České republice (SSČR) se pokusila zorganizovat demonstraci u Pomníku sv. Václava 26. 1. 2019 v Praze. Hrstka Súdánců kolem poledne přišla vyjádřit svá hesla, která varovala před kritickou situací (diktaturou) v Súdánu. Jeden ze sloganů zněl: „Stojíme tu dnes, abychom zastavili vysídlení lidí a nucenou migraci mimo zemi [Súdán].“ Češi chodili kolem netečně a vůbec je to nezajímalo…

Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce

PhDr. Miroslav Belica (*1952)

Arabista. Problematikou Blízkého východu se zabývá čtyři desetiletí. V tomto regionu prožil v řadě diplomatických funkcí téměř patnáct let. Shodou okolností působil právě v těch zemích, které dnes po vnější intervenci čelí zhroucení — v Sýrii, Libyi a Iráku. Až do roku 2004 pracoval na ministerstvu zahraničí jako zástupce ředitele odboru OSN a odboru rozvojové spolupráce a humanitární pomoci.

Zkušenosti z Iráku, kde v letech 1996-2001 pracoval jako vedoucí zastupitelského úřadu ČR, shrnul v knize Co nezavály písky Mezopotámie (2011), kterou napsal společně se svým synem Tomášem Belicou. V titulu Naši lidé v Kaddáfího Libyi, oceněnou Klubem literatury faktu, rekapituloval angažovanost bývalého Československa v této zemi. V roce 2018 mu vyšla třetí kniha Praha na hřbitově metropolí, věnovaná afghánským anabázím.

Více:

Kaddáfího syn promluvil o životě v libanonském vězení
Lidé z okolí syna Kaddáfího promluvili o obsahu jeho dopisu Putinovi
Média se dozvěděla, že syn Kaddáfího, jakožto budoucí lídr, požádal Moskvu o pomoc
Miliardy Kaddáfího zmizely v Belgii
Štítky:
dějiny, Miroslav Belica, Muammar Kaddáfí, Západ, Libye, Česká republika, Československo
Pravidla společenstvíDiskuse
Komentovat pomocí FacebookuKomentovat pomocí Sputniku
  • Komentář