Widgets Magazine
19:07 17. srpna 2019
Migranti

Migrant, který při útěku omylem skončil v ČR: Česko už považuji za svůj domov. Dokonce nosím i ponožky v sandálech

© AFP 2019 / Marcos Moreno
ČR
Získat krátkou URL
12474

Na portálu idnes.cz byl zveřejněn rozhovor s migrantem Saeedem Hamdanem, který se rozhodl, že již v mladém věku opustí rodnou zem a odejde z Iráku. Hrozila mu smrt, a tak se vydal do Evropy. Původně chtěl odejít do Finska, nakonec však zamířil do České republiky, v níž žije už čtyři roky. A co všechno mladý Iráčan v rozhovoru prozradil?

Saeed Hamdan odešel z Iráku v roce 2014. K takovému rozhodnutí ho vedlo to, že Mosul obsadil Islámský stát* a země tehdy zažívala velkou bídu, tvrdí v rozhovoru.

„Lidé neměli co jíst, nebyla práce. Nefungovaly nemocnice, státní úřady a všechny školy byly zavřené. Vzpomínám si, jak islamisté zabili uprostřed dne na silnici člověka. A to jen kvůli tomu, že se pokusil vzít rohlík. Tehdy mi bylo jasné, že musím opustit zemi,“ popisuje děsivou situaci migrant.

Dalším z důvodů jeho odchodu se stalo i to, že se dostal na seznam „nechtěných osob“ Islámského státu*. Hamdan nejprve odešel přes Sýrii do Turecka, kde zůstal půl roku. „Tam žádné papíry a uprchlíky neřešili,“ tvrdí.

V té době však začala jedna z prvních větších vln migrace směrem do Evropy. V Turecku sice pracoval, ale neplatili mu, a tak se i on rozhodl, že zkusí své štěstí. Jeho prvním cílem byl Izmir, kde hledal pašeráky lidí.

„První pokus nebyl moc úspěšný. Našel jsem člověka, kterému jsem dal zálohu 50 dolarů. Jenže on zmizel a já přišel o peníze,“ dělí se o své zkušenosti a dodává, že obecně vše fungovalo jednoduše: „Byli tam na každém kroku. (…) V restauraci slyšeli rozhovor dvou cizích lidí, kteří chtěli utéct, a tak se zvedli a šli jim nabídnout své služby.“

Cesta člunem do Evropy

Na Hamdana se nakonec usmálo štěstí, když narazil na pašeráka, který jej v dodávce dovezl na pláž k člunu.

„Na daném místě byl připraven člun. Pamatuji si, že už tenkrát na něm sedělo 40 lidí, včetně rodin s dětmi. Háček byl v tom, že měl dvě hrubě přelepené díry. Ne všichni měli odvahu nastoupit, i když pašeráci vyhrožovali zbraněmi. Já ale do člunu vlezl,“ vysvětluje.

V člunu, který byl maximálně pro třicet lidí, tak nakonec cestovalo asi 42-43 osob. Cesta ale byla nebezpečná i proto, že loď neřídila kompetentní osoba. „Loď řídil někdo z nás, člověk s nulovými zkušenostmi,“ tvrdí. I přesto se však migrantům za šest hodin podařilo dostat se k břehům Evropy.

Skupina migrantů docestovala do Řecka, kde pro ně přijeli policisté. „S nimi jsme šli pěšky na nejbližší stanici, kde nám udělali papíry. Pomáhal jsem tehdy tlumočit, většina lidí, kteří připluli, anglicky nemluvila,“ popisuje své zážitky.

Nebezpečná Makedonie a cesta do středu Evropy

Poté Hamdan zamířil do Athén a později autobusem k hranici s Makedonií. Tam ale musel spolu s ostatními čekat do rána, jelikož byly hranice zavřené. Z noci si toho ale moc vybavuje. „Vybavuji si jen své pocity, že mám hlad, žízeň a že je mi zima, protože už bylo září. (…). Nad ránem nás zadržela makedonská policie, která nás následně pustila, abychom se dostali k vlaku. Žádné papíry s námi vyřizovat nechtěli. Dodnes nevím, proč to tak bylo,“ řekl.

V rozhovoru uprchlík ale přiznal, že Makedonie byla jedna ze zemí, v níž se opravdu bál, že by je mohli chytit a poslat zpět. Bál se také, že by je mohli zabít kvůli jejich původu.

„Pamatuji si, že jsme šli po cestě, kde rostly po obou stranách stromy. Čas od času mezi nimi zmizel někdo z naší skupiny. A nevrátil se. Dodnes nevím, co se s těmi lidmi stalo. Chvílemi jsme slyšeli křik,“ podělil se o zkušenosti.

Hamdan se však nakonec úspěšně dostal k vlaku, který ho odvezl do Srbska. Cesta prý ale nebyla vůbec snadná. „Ve stísněném prostoru vagonů se mačkaly stovky lidí. Větší strach přišel až v Srbsku, na cestě autobusem k hranicím s Maďarskem,“ tvrdí a vysvětluje, že je zastavili policisté, které museli podplatit.

V Maďarsku pak skončil v jednom z kempů, kde bylo jídlo i sprcha. Právě v tomto kempu začal opět hledat pašeráky, kteří by jej dopravili do Budapeště.

„Cesta Maďarskem mezi lety 2014 a 2015 byla považována za jednu z nejnebezpečnějších. (…) Pašeráka jsem nakonec sehnal. Cesta do Budapešti mě stála přes tisíc euro. Šlo to z peněz, které mi dala rodina,“ dodal.

Cesta byla složitá, jelikož část z ní musel absolvovat pěšky. „Dostali jsme přesné instrukce. Nesměli jsme vydávat zvuky, mít cigarety, svítit světlem. (…) Občas jsme museli zastavit, lehnout si na zem, jindy zase běžet. Tu noc dal nejspíš někdo echo policistům, protože se nad námi najednou objevila helikoptéra. Museli jsme se schovat a počkat přibližně dvě hodiny,“ řekl a dodal, že nakonec vše dopadlo dobře.

Konec cesty aneb Vítejte v Česku!

Dotyčný v hlavním městě Maďarska zůstal dva dny. Poté, co do města přijel, zavítal do hotelu, který byl známý tím, že v něm šlo lehce sehnat pašeráky do Německa. On však zpočátku neměl štěstí.

„Nakonec jsem čekal do druhého dne, kdy bylo domluvené, že přijde muž, který by nás mohl do Německa dostat. Za cestu jsem mu zaplatil dalších tisíc euro. „Večer vyrazíme,“ řekl mi tehdy. Společně s dalšími patnácti lidmi nás naložil do dodávky a vyjeli jsme. Do Německa jsme se ovšem nikdy nedostali,“ prozradil.

Pašerák totiž z ničeho nic zastavil, vymluvil se na porouchané auto a všem řekl, že mají počkat na místě, než se vrátí s náhradním vozem. Už se však nevrátil.

„Místo něj přijeli policisté. Byl to jeden z nejhorší zážitků. Nevěděl jsem, zda to jsou Maďaři či Němci. Absolutně jsme nevěděl, kde jsem. Policisté nás zadrželi a odvezli na stanici, kde nás drželi do následujícího dne. Všechno nám zabavili i můj pas. Tam jsem měl uvedeno, že jsem z Iráku, nikoli ze Sýrie,“ uvedl a dodal, že na stanici musel absolvovat výslech.

A kde vlastně dotyčný skončil? Ke svému překvapení, v Česku, o kterém nic nevěděl.

„Pašerák nás nechal na české dálnici. O Česku jsem do té doby věděl jen to, že existuje. A že dříve to bylo Československo. Netušil jsem, co se děje. Tlumočník, který přišel později, mi řekl, že budu převezen do centra pro uprchlíky. Ptal jsem se, kdy mě pustí. Odmítl odpovědět,“ řekl s tím, že skončil v centru u Mladé Boleslavi.

​Na daném místě strávil uprchlík měsíc a poté byl převezen do centra v Drahonicích. Kde to bylo, dle jeho slov o něco lepší. „Dostával jsem více jídla. Bylo tam více prostoru a čistěji. Navštěvovali nás i psychologové, kteří nám pomáhali vyrovnat se s naší situací. Stále jsme ale byli zavření. A netušili jsme, kdy nás pustí. Dvakrát mi hrozila i deportace zpátky do rodné země,“ vypráví.

Deportace se ale nakonec nekonala. Svou roli v tom sehrála i Organizace pro pomoc uprchlíkům (OPU). Poprvé se chtěl Hamdan zabít, ale v druhém případě mu OPU poradila, aby zažádal o azyl. „Zároveň mi řekli, že nás podle zákona nemohou držet v centru déle než šest měsíců. Potom nás musí propustit. To se stalo mně,“ líčí svůj příběh.

Nový život a těžké začátky

Uprchlík nakonec o azyl zažádal, jelikož se mu v ČR zalíbilo. Dokonce si v daném táboře našel i lásku a začal se učit česky. Jediný, s kým měl zde problém, byla policie, která je všechny stále hlídala.

„Nemluvili s námi, tvářili se naštvaně. Neustále nás počítali, zda jsme všichni. Někdy nás vyhnali ven, museli jsme si svléknout veškeré oblečení. Dovnitř jsme mohli poté, co nám prohlédli pokoje. Většinou nic nezůstalo na svém místě,“ popisuje dění v táboře.

Odtud byl nakonec propuštěn krátce před uplynutím lhůty šesti měsíců. Další jeho kroky směřovaly do Brna, kde zažádal o azyl. „Zkontrolovali, zda jsme zdravotně v pořádku a poslali nás s jízdenkou do Kostelce nad Orlicí. Tam byl kemp pro cizince, kteří čekali na rozhodnutí. Trvalo to tři měsíce, než mi přišlo kladné rozhodnutí. Nakonec jsem skončil v Ústí nad Labem, kde jsem bydlel u Karolíny, slečny, kterou jsem potkal v centru pro uprchlíky,“ řekl.

​Právě tam si Hamdan začal hledat i práci. Zpočátku se mu toho moc najít nedařilo, ale nyní pracuje pro Amazon.

„O té práci jsem se dozvěděl díky svému kamarádovi v roce 2016. Podmínkou přijetí však byla čeština. A já tehdy uměl jen hrubé základy. Přesto jsem to zkusil a měl jsem štěstí. Začal jsem pracovat na základní, nejnižší pozici a začal se sám doma víc a víc učit česky, abych mohl opět postoupit na vyšší pozici. To se stalo pár měsíců na to,“ prozradil.

V současné době dotyčný v Česku žije již čtvrtým rokem. A jak sám přiznává, jeho život se od základů změnil.

„Během prvního roku jsem se naučil jazyk, našel si práci, udělal si řidičák... V druhém roce jsem si vzal Karolínu za manželku. Nedávno jsme si vzali hypotéku a máme dům v Krušovicích. Letos v září nastupuji na vysokou školu, budu studovat mezinárodní vztahy v Praze. Chtěl bych v Amazonu postoupit na manažerskou pozici a na to je potřeba vysokoškolské vzdělání. V květnu 2018 mi skončil status azylanta. Díky Karolíně jsem si mohl zažádat o přechodný pobyt. Ten jsem dostal,“ líčí změny.

Nyní v plánu zažádat si o trvalý pobyt. „Česko už považuji za svůj domov. Dokonce nosím i ponožky v sandálech,“ vtipkoval. K tomu, jak by jeho život skončil, kdyby se nerozhodl odejít ze země, dodal:

„Tušil jsem, že kdybych se vrátil, moc dlouho bych naživu nezůstal. Pravděpodobně by mě zastřelili. Jiná možnost by byla, že bych musel začít v Iráku spolupracovat s Islámským státem*. A to normální člověk neudělá.“

* IS – teroristická organizace zakázaná v Rusku

Více:

Poradkyně Čaputové: Migraci se nedá bránit. Nemáme a ani nikdy jsme neměli čistě bílé Slovensko, je to mýtus
Fiala: Timmermans je globalista, obhájce migrace a neomarxisticky odmítá rodinu a národ
Ve Francii odsoudili českého řidiče, který v kamionu vezl dvacet migrantů
Štítky:
Česká republika, přijímání uprchlíků, uprchlíci, pašeráctví, imigrační vlna, nelegální migrace, migrace
Pravidla společenstvíDiskuse
Komentovat pomocí FacebookuKomentovat pomocí Sputniku
  • Komentář