22:40 15. července 2018
Voting booths are seen during the New York primary elections at a polling station in the Brooklyn borough of New York City, U.S., April 19, 2016.

Campbell: Osobnostní faktory a volby

© REUTERS / Brendan McDermid
Názory
Získat krátkou URL
Jan Campbell
3292

Kdo správně nevnímá osobnostní faktory, nedokáže pochopit situaci, a získat nad stavem kontrolu ještě před katastrofou. 21. století jako renezanční období autoritativního narcismu v nacionálních barvách představuje výzvu.

V začátku příspěvku, který bude mít dvě pokračování, přiznávám respekt panu Sorosovi: jeho investice v Rusku, včetně těch do učebnic historie, občanské společnosti a podobných projektů 90 let nesou stále ještě plody. Respekt nemohu přiznat ruským perestrojkovým a západním reformátorům, kteří za 25 let nedokázali vybudovat konkurence schopnou mladou generaci pro boj na vzdělávacím, hospodářském a politickém trhu, včetně Číny.

Proto nepřekvapí, že absolvent právnické fakulty nemůže citovat první větu ústavy svého státu, mladý historik nebo politolog neumí vysvětlit výsledky Livonské (1558-1583), Rusko — Švédské (1610-1612), Krymské (1853-1856), Rusko-Japonské (1904-1905), nebo 1. Světové války. Velká většina mladých absolventů univerzit, které znám není schopná nabídnout věcné vysvětlení, proč sovětský vzdělávací systém dovolil vyslat 12 let po ukončení 2. Světové války první Sputnik a později prvního kosmonauta do vesmíru. Podobně je tomu na domácí půdě. Většina absolventů dostává závratě při otázce, čím se proslavil matematik Eduard Čech (topologie), Alberto Vojtěch Frič nebo Karel Domin (botanika), Viktor Kaplan (vynálezce nového druhu turbíny), či Hans Ledwinka (konstruktér prvně sériově vyráběného automobilu s aerodynamickou karosérií Tatra 77 (1934). Ani odpovědi na otázky z historie po druhé světové válce nenabízí útěchu. Udělení Nobelovy ceny za chemii 1959 Jaroslavu Heyrovskému (polarografie a analytická chemie), za fyziku, z Čech odsunutému Němci Peter Grünbergovi v roce 2007, nebo vynález kontaktních čoček a silonu (Otto Wichterle) vedou k mlčení. To se nezmiňuji o konstruktéru remosky (Oldřich Homuta), nebo o významných výsledcích v astronomii (Antonín Mrkos), mikroskopii (Armin Delong) a v neposlední řadě ve výrobě trhaviny Semtex (Stanislav Brebera). O účasti v sovětském vesmírném programu Interkosmos (čs. družice Magion, první čs. kosmonaut Vladimír Remek), nemluvě.

Proto nepřekvapuje ani rozhodnutí Velké Británie přejmout z Číny systém výuky matematiky a dalších předmětů, v SRN znovu zavést prověřené staré vzdělání na technických univerzitách, vedle současných bakalářských a magisterských programů. To ale není konec.

Proto se chtěně nechtěně musím zmínit o potřebě orientace v současném dění ve světě, včetně voleb. Brexit potvrdil, že mladí šli hlasovat v počtu více než malém ve vztahu k důležitosti referenda. V USA začal boj mezi oportunistou, autoritativním narcistou s výstředním účesem, a prolhanou právničkou s omezeným charisma. Zajistila si svoji kandidaturu intrikami, organizovanými dlouho před výběrem kandidáta. Zatímco Trump, hvězda bulváru, vlastních TV show, ale i manžel modelek, chce být prezidentem na základě svého, a ne politického přesvědčení. Jeho volební program má proto pouze pět písmenek, TRUMP. Clintonová chce být prezidentkou na základě kompetence jako právník a ochránce skupinových zájmů vlivných, kterým jsou voliči cizí, možná i lhostejní. Její volební program proto bude výbušnou směsí nesplnitelných slibů všem možným vrstvám voličů, které by mohla sjednotit snad jenom hrozba Semtexem. Pro EU bude výhra každého z kandidátů na prezidenta USA prohrou. Proč? Osobnostní faktory kandidátů na prezidenta USA nejsou kompatibilní s osobnostními faktory evropských a většiny národních lídrů.

Osobnostní faktory kandidáta Trumpa nesou všechny znaky Ovidem popsaného mladíka Narcise. Autoritární narcista myslí, jak se to v současné výuce managementu nazývá, top-down. Narcista je nahoře, všichni ostatní dole. Ti dole jsou méněcenní. Kdo není s narcistou, je proti němu. Kalkulované urážející výroky, hodnocení protivníků, složitý partnerský život narcistů a léčebná praxe potvrzující, že narcista se nikdy nejde léčit, protože chce obohatit terapeuta, dokazují, že konflikty jsou zaprogramované. To bude platit pro Trumpa a jeho domácí a zahraniční politiku v případě zvolení prezidentem. Podobně tomu bylo v USA naposledy s prezidentem Nixonem. Kvalitativní rozdíl mezi Trumpem a Nixonem představuje Nixonova patologická nedůvěra a život v uzavřenosti a Trumpova patologická snaha být sám sobě nejdůležitějším tématem. Tuto patologickou snahu, vyznačující výjimečný zájem o život ve společnosti a obdiv pro sebe, nazýváme narcismus a autoeroticismus. Poprvé je formuloval jako poruchu Havelock Ellis (1859-1939). Pokud vím, tato diagnóza (platná a označovaná od roku 1993 jako DSM, dnes již DSM-IV nebo MKN-10) v ČR zatím neexistuje. V USA je narcismus jako rys osobnosti na vzestupu od 70 let minulého století. Tenkrát se začal těšit konjuktuře individualismus a self-promotion. V Evropě se tak stalo později. Politici, kteří budou muset jednat s Trumpem v případě jeho zvolení prezidentem USA, by si proto mohli vzít jako poradkyni například jeho ex-manželku Ivanu, nebo mého politicky neutrálního jmenovce, W. Keith Campbella (profesor, University of Georgia).

Osobnostní faktory kandidátky Clinton představují analog k osobnostním faktorům a struktuře kandidáta Trumpa. Podle Millon Inventory of Diagnostic Criteria (MIDC) je dimenze ambicí Clintonové zakotvena v adaptivní části pomocí sebedůvěry, v neadaptivní části pomocí patologického narcismu. Dimenze dominance je zakotvena autoritářstvím a patologickou agresivitou. Srovnám-li výsledek kritérií MIDC a vlastní mnohaleté pozorování kandidátky v různých situacích s přílohou ke třetímu revidovanému vydání American Psychiatric Association's Diagnostic and Statistical Manual of Mental Disorders (1987) nabízí se mi diagnóza zvaná v USA sadistic personality disorder. Více profesionální hodnocení, než ho mohu nabídnout já, obsahuje práce The Character of Hillary Rodham Clinton, autora Aubrey Immelman (Saint John's University, Minn.). Práce byla zveřejněna v září 2000 v Clio's Psyche, Psychohistory Forum. Ani srovnání s výsledky výzkumu Charisma ve vůdcovství, který provádí John Antonakis (profesor HEC Lausanne, University of Lausanne, Švýcarsko) nevěští nic dobrého pro budoucí jednání. I když někteří odborníci a koučové tvrdí, že charisma se dá naučit, protože se jedná hlavně o spojení specifického druhu myšlení a nonverbální komunikace, osobní zkušenost mi nedovoluje podpořit takové tvrzení. Clintonová, nehledě na svoji kompetenci, není schopná zprostředkovat přesvědčivý dojem plné přítomnosti (při každé konverzaci), její řeč těla, včetně nezaujímání širšího postoje, nepodporuje tvorbu testosteronu. Testosteron podporuje zdravé sebevědomí a produkuje ho endokrinní systém. Proto není Clintonová schopná dosahovat ani perfektní, ani vysoké vyrovnanosti mezi empatií (lidskostí a teplem) a kompetencí (zkušenost a důvěryhodnost). Nepřítomnost charisma u Clintonové, které má její oponent, Bernie Sanders, drží Clinton v pozici, kterou popisuje impression management jako catch 22. Erving Goffman (1922-1982) jako první definoval v roce 1959 principy impression managementu v práci The presentation of self in every day life (ISBN 978-0-14-013571-8).

Osobnostní faktory prezidenta Putina se pokusím popsat a jejich identifikaci nabídnout jiným způsobem. Nabádá mě k tomu neochota, ale i neschopnost části čtenářů se seznámit a přijmout odlišnosti Ruska, tzv. ruské duše, kulturních a hodnotových archetypů v procesech rozhodování. Jako pomoc pro porozumění osobnosti Putina použiji tzv. Velkou pětku a konání prezidenta. Velká pětka vznikla v USA ve 2. polovině 20. Století. Využívá jí řada psychologů pro určení struktury osobnosti, protože zkoumá pět základních faktorů (a jejich opaků): otevřenost vůči zkušenosti — zvědavost, vynalézavost × opatrnost, svědomitost — pečlivost × bezstarostnost, extraverze — iniciativa, otevřenost, sociabilita × zdrženlivost, samotářství, přívětivost — přátelskost, soucitnost × chlad, antagonismus, emocionální stabilita — citová stálost × neurotismus. Konání prezidenta se vztahuje na dobu jeho funkce.

Na začátku konstatuji, že prezident Putin, který se stále těší ohromné podpoře občanů RF, představuje současně pro RF riziko, které si netroufám hodnotit. Proč? Riziko pramení mimo jiné z úspěchu pana Sorose a jím financovaných reforem vzdělávacího systému RF, včetně učebnic pro základní a vyšší školy, z poloviny 90 let minulého století. Výsledkem úspěchu pana Sorose v RF je skutečná ignorace vzdělání, chování bez studu a pocitu viny, bezmocná společnost a její orientace na nejvyšší autoritu ve státě, Putina. To, co úředníci neřeší měsíce, nebo roky, Putin, jak dokazují jeho setkání s občany přenášená TV, řeší za 15 minut. Když se všichni spoléhají na jednoho, znamená to současně, že velká většina nemůže být spokojena s řešením. V tom vidím velké riziko pro RF a její občany, jehož druhou stranou je úspěch působení Sorose. Občané se stali obětí pravidla komplexních politických her: žádná slova pravdy pro veřejnost, pro veřejnost jen show. Reálná jednání jsou určena jen pro zasvěcené.

Jestliže SSSR potřeboval k vyslání sputnika do kosmu 12 let, reformátorům nestačilo celé čtvrtstoletí k vytvoření konkurenceschopného vzdělávacího systému pro tzv. globální hospodářský a politický trh. Problém je v tom, že reformy vzdělání jsou určeny k vyrovnání kvality vzdělání na lidsky nedůstojné úrovni. Na takové úrovni vzdělání nepředstavuje absolutní potřebu, ale prostředek k získání diplomu, státních a projektových financí. Reformovaný vzdělávací systém je producentem falešných nadějí. V posledních veřejných vystoupeních prezident Putin mluvil jako člověk, považující se za rovného mezi rovnými a požadující tomu adekvátní přístup a chování ostatních. Při hovorech se studenty hovořil dobrosrdečný, ale neschopností úředníků unavený učitel. Konečně ale uznal reformy za beznadějné. V oblasti politiky je tomu podobně. Západní politici udělali Putina psancem světové politiky. Na oplátku on udělal světové politiky kolektivním psancem. Dnešní alamounské rozhodnutí MOK o tom svědčí, stejně jako politizované konání WADA. Nabízející se postulát politiky, Pravda pro sebe, Lež pro voliče, je přímý důsledek toho, že reálná politika na Západě je oddělena od veřejných politických představení herců v rolích prezidentů, premiérů, hlav parlamentů atd. Proto se Putin rozhodl odhodit diplomatické formulace a dekorum během oslovování občanů, nejen Ruska, ale i velké části světa. Putin ve skutečnosti udělal čáru za poválečnou historií a světovou politikou. Tato pomyslná čára znamená, že: a) Rusko nebude hrát USA a EU nabízené hry, b) veškerá architektura mezinárodní bezpečnosti je minulostí, proto naše budoucnost nemůže být garantována, c) nový světový řád bude záviset i na Rusku, ale nebude postaven na účet Ruska, d) Rusko nedovolí přeformátovat sebe v cizích zájmech, nebude se uzavírat před světem, ale dá vědět tomu, co je Rusko, kdo se pokusí ho zavřít. Nebudu pokračovat. V závěru dodávám, že jsem osobně přesvědčen, že Putin dnes vnímá perspektivu globální války téměř jako nevyhnutelnou. To i v kontextu posledního vývoje v Turecku, Sýrii a jinde ve světě. Putin válku nechce, nebojí se jí, protože je k ní připraven a nelže sám sobě. To nelze říci o západních lídrech. Přesto a vzhledem k vývoji posledních 25 let se ale Putin řadí svým působením na část ruské a západní veřejnosti, mezi narcisty. Ti dělali a dělají často dějiny, ne nějaké abstraktní struktury. Každopádně vždy, když jde o něco velkého, stojí zatím konkrétní osobnost.

Kdo správně nevnímá osobnostní faktory, nedokáže pochopit situaci, a získat nad stavem kontrolu ještě před katastrofou. 21. století jako renezanční období autoritativního narcismu v nacionálních barvách představuje výzvu. V poslední době se k narcistům řadí i turecký prezident Erdoğan. Osobnostní faktory osobností vstupujících do volebních kampaní a na scénu (místní, regionální, národní či evropskou a světovou), již působících na scéně (například prezident Hollande, kancléřka Merkel nebo premiérka May, ale i na národní, krajové a komunální úrovni), nebo osobností odcházejících do zapomenutí (prezident Obama, představitelé EK a EP, senátoři a další) nelze proto ignorovat při výběru a během přípravy kandidát na volby, tím méně v analýzách krize hospodářského, politického a bezpečnostního systému státu, regionu a světa. I když ne vždy jsou vodiči loutek viditelní, rozdíl mezi boháčem a chudákem je a zní: Jenom chudák žije v bludu, že za peníze může mít všechno!

Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce.

Více:

Trump prohlásil, že Obama rozděluje Američany podle rasového principu
Trump zhodnotil význam brexitu pro sebe i pro Putina
Steinmeier doufá ve vítězství Clintonové ve volbách prezidenta USA
Clintonová pověří v případě vítězství ve volbách úkolem obnovení hospodářství svého muže
Média: Trump bude po volbách postaven před soud
Štítky:
volby, Donald Trump, Hillary Clintonová, Recep Tayyip Erdoğan, George Soros, Vladimir Putin, Česká republika, USA, Rusko
Pravidla společenstvíDiskuse
Komentovat pomocí FacebookuKomentovat pomocí Sputniku