03:07 20. listopadu 2017
Praha+ 4°C
Bratislava+ 5°C
    Burza ve Frankfurtu

    Ernst Wolff: Demokracie ve finančním kapitalismu — volby nic nemění

    © REUTERS/ Ralph Orlowski
    Názory
    Získat krátkou URL
    264044735

    Ať už se jedná o úřad prezidenta USA, posty v berlínském senátu či zasedání obecní rady v provincii v Dolním Sasku – mají volby dnes jedno společné: nic nemění, jelikož moc se již dávno nachází někde jinde.

    V boji o hlasy se jedná o boj čistě jen na oko, kde zúčastnění aktéři dávají velmi dobrý pozor, aby se vyhnuli těm skutečně palčivým otázkám a odvedli pozornost od skutečných příčin našich současných problémů. Prostředky, s nimiž volební kandidáti pracují, nejsou nové: využívají se předsudky, vytváří se obrazy nepřítele, rozdmýchávají se strachy — to je zaručená metoda k tomu voliče znejistit a zamlžit jejich pohled na největší problémy současnosti.

    Největší problém naší doby

    Největší problém naší doby, který by ve skutečnosti měl být středem každých voleb, je razantní nárůst sociální nerovnosti. Podle dat asistenční organizace Oxfam mělo v roce 2014 pouhých 85 jednotlivců takový majetek, jenž odpovídal majetku chudší poloviny lidstva. O rok později to už bylo pouze 62 lidí.

    Přestože jsou tato čísla tak děsivá, jedná se pouze o špičku ledovce: v USA mezitím žije 60 milionů lidí z potravinových lístků, stovky tisíc lidí se musely vzdát domů a bytů a žijí ve stanových městech. Mezi chudými lidmi roste bezdomovectví, klesá střední délka života. Současně s tím ti nejlépe vydělávající v USA stále rozmnožovali své bohatství.

    V Německu pracuje více než 25 % zaměstnaných v sektoru s nízkými mzdami, nájemná práce raketově roste a platy jsou stále častěji snižovány skrze „smlouvy o dílo". Zatímco roste dětská chudoba, roste také neproporcionálně příjem těch, kdo mohou žít ze svého jmění.

    Při pohledu na Evropu je situace ještě horší. Hlavně tu mladší generaci ničí nezaměstnanost, chybějící vzdělávací možnosti a rostoucí složité sociální poměry je okrádají o budoucí perspektivy, a to nejen na jihu, ale i v sousední Francii.

    Příčina je zamlčována

    Výše popsaný vývoj událostí není žádná náhoda, nýbrž je to produkt politiky provozované po celém světě. Tato skutečnost je ale všemi volebními kandidáty — ať už v USA či v německých provinciích — zatajována. Očividně se jedná o tabu, jehož se nikdo není připraven dotknout: jedná se totiž o měnovou politiku centrálních bank.

    Když v roce 2008 hrozil kolaps finančního systému, vstoupily do procesu vlády a zachránily bohaté investory penězi daňových poplatníků. Přestože se jednalo o největší přerozdělení bohatství zezdola nahoru v historii lidstva, politika se úslužně poddala heslu finančního systému, které říkalo, že banky jsou „too big to fail" — příliš velké, než aby mohly být nechány zkolabovat.

    V důsledku zachraňování bank zůstaly obrovské díry ve státních rozpočtech. Aby ty mohly být ucpány, přiskočily centrální banky. Ty financovaly zbankrotované státy díky tomu, že vykupovaly jejich státní dluhopisy, pumpovaly biliony do hospodářství a do dnešního dne více než 660krát snižovaly hlavní úrokové sazby. Paralelně s tím začaly vlády realizovat úsporné programy, to znamená, že začaly snižovat státní výdaje, zvýšily daně a tím snížily životní standard pracujícího obyvatelstva.

    Stabilizován není finanční systém

    Většina lidí ještě dnes věří oficiální verzi, která říká, že opatření slouží ke „stabilizaci" finančního systému, jemuž nerozumí. Skoro nikdo neprohlédne jejich skutečný charakter: že právě naopak tento systém destabilizují a ve skutečnosti neslouží žádnému jinému cíli, než k tomu svalit zátěž krize z roku 2008, jež byla způsobena spekulanty bez svědomí, na pracující obyvatelstvo.

    Několik příkladů: financování státu skrze nákup státních dluhopisů nesloužilo k dobru daným zemím, nýbrž sloužilo téměř výlučně k tomu, aby tyto země mohly vyrovnat své dluhy u zahraničních bank. Těmi, komu tato pomoc směřovala, tedy nebyli pracující občané podporovaných zemí, nýbrž hlavně zahraniční velké banky.

    To samé se stalo i s obrovskými částkami nových, z ničeho vytvořených peněz: jen ECB „napumpovala do hospodářství" od března roku 2015 více než jeden bilion euro. Oficiálně se to dělá pro to, aby bylo „stimulováno hospodářství". To ale během posledních osmi let prokazatelně neproběhlo. Ve skutečnosti vydala ECB peníze přes soukromé banky investorům, kteří většinu z nich používají ke spekulacím na finančních trzích.

    Podobně to vypadá se snižováním úroků. Také zde se říká, že opatření jsou nutná, aby byly vytvořeny „pobídky pro investice". Ve skutečnosti jsou spekulantům dávány peníze k dispozici za stále výhodnější úroky, částečně za nulový úrok, což dává zelenou k tomu provádět ještě riskantnější operace na finančních trzích a tím systém ještě více destabilizovat.

    Také při zavádění „Bail-in" urovnání (účast akcionářů, investorů a střadatelů na záchraně bank) se v žádném případě nejedná o to, co tvrdí politika, totiž o „odlehčení daňovým poplatníkům". „Záchrany bank" v Itálii provedené na přelomu roku dokazují, že velkoinvestoři se umí včas stáhnout a jsou to především malí investoři a střední třída, kdo musí platit deficity.

    Velká opatření provedená od roku 2008 nejsou k užitku obyvatelstvu, nýbrž výlučně finančnímu systému a za ním stojícím investorům a spekulantům. Ale ani v USA, ani v německých provinciích není ani jeden politik, který by svým voličům v rámci předvolební kampaně vysvětlil tyto souvislosti.

    Burza v New Yorku
    © AP Photo/ Richard Drew
    Manipulace už nemá žádné hranice

    To ale ještě není všechno. Přijatá opatření nejen že vyostřila sociální nerovnosti, ale přitom si ještě vyvinula vlastní dynamiku, která se již nedá zastavit a nevyhnutelně vede do ještě hlubších vod.

    Tisknutí peněz vytvořilo obrovské bubliny u akcií, dluhopisů a u nemovitostí. Bubliny, které v každém případě splasknou a zničí obrovské množství majetku. Velmi nízké úroky vytvořily u investorů návyk na laciné peníze jako na heroin a to s jistotou už nebude možné vzít zpět.

    Právě naopak: perioda, která je před námi, bude ve znamení snižování úroků až do mínusu. Jelikož ale tohle povede k hromadění hotovosti, bude muset za plánovaným zrušením 500eurové bankovky na podzim roku 2017 následovat úplná likvidace hotovosti.

    To ale ještě pořád není všechno. Aby bylo možné zabránit kolapsu tohoto zcela vykolejeného systému, budou nutná stále nová opatření: podpora podniků skrze výkup firemních půjček ECB je pouze jeden krok, za nímž budou následovat další. Švýcarská národní banka je už velký akcionář Applu a Googlu a není žádný důvod, proč by ECB neměla následovat její příklad.

    Je jedno, ze které strany na to člověk pohlíží: finanční systém míří k ještě větší manipulaci, ještě větší sociální nespravedlnosti a nakonec k historickému kolapsu, jenž povede k nejtěžším společenským deformacím, až k občanské válce. V opravdové předvolební kampani by mělo být varování před tímto vývojem to zdaleka nejdůležitější téma.

    I přesto neslyšíme od žádného politika ani slovo o tomto tématu. Důvodem pro to není v žádném případě neznalost, neboť fakta leží volně na stole pro každého, kdo má zájem se informovat. Důvod je ten, že ta skutečná rozhodnutí v naší společnosti už dávno nedělá politika, ale finanční systém a jeho nejvyšší zájmová zastoupení — centrální banky.

    V této hře nejsou politici nic víc než PR agenti a veřejní správci finančního systému. Jejich úkolem je maskovat skutečné problémy a lidi s pomocí manévrů na odvedení pozornosti odvést na vedlejší kolej, aby ti, kteří dnes ze současného systému profitují, to mohli dělat i v budoucnosti. Jako odměnu za svoji činnost dostává politická třída materiální privilegia, jako například vysoké diety, nároky na štědré důchody, mimořádné služby, přímý přístup k lukrativním pracovním místům v průmyslu, financích či nadacích. Kromě toho dostávají jejich zástupci možnost — a to by nemělo být úplně nedůležité — veřejně uspokojovat svoji potřebu osobní důležitosti a — finančním systémem s radostí trpěni — v masových médiích placených tím samým finančním systémem si hrát na mocnáře naší doby.

    Ve své podstatě ta hra, kterou pod názvem „volební boj" zažíváme každé čtyři roky znovu a znovu, potvrzuje slova Kurta Tucholského, který již před třemi čtvrtinami století řekl: „Kdyby volby mohly něco změnit, byly by zakázané."

     

    Článek je původně zveřejněn 15. září 2016 na RT Deutsch

    Názor autora nemusí shodovat s názorem redakce

    Více:

    Švýcarsko prohlásilo, že ekonomický rozvoj zabraňuje terorismu
    Ekonomové odhadli ztráty, které způsobily Západu protiruské sankce
    Papež František zkritizoval dnešní tržní ekonomiku
    Světová banka prognózuje krach ekonomik Blízkého východu
    Štítky:
    bankovnictví, ekonomika, volby, ECB
    Pravidla společenstvíDiskuse
    Komentovat pomocí FacebookuKomentovat pomocí Sputniku