20:40 26. listopadu 2020
Názory
Získat krátkou URL
18982
Sledujte nás na

Dnešní názor věnuji několika otázkám spojených s Ukrajinou, Běloruskem, Ruskem a EU. Bez uvědomění si historických faktů, nelze pochopit současnost, ani budoucnost. Tu se snaží jedni předpovědět, druzí ovlivnit, nebo inovovat. Já se snažím si ji představit.

Nezapomínám přitom, že ještě ani jedna revoluce, její délka a výsledek nebyly předpovězeny, a že touha po spravedlnosti se vyostřuje především v krizové situaci. V té se dnes téměř celý svět nachází. Proto bude i rok 2017 zajímavým a neobyčejným pro politiky, kde by oni nebyli.

Evropští politici budou přinuceni okolnostmi si uvědomit nepříjemné skutečnosti. Jednou z nich je Ukrajina. V roce 2013, kdy se řešila otázka, zda Ukrajina podepíše asociační dohodu s EU, měla EU sama mnoho problémů, a fakticky se Ukrajiny zříkala. Následný státní převrat se stal pro evropské lídry stejně tak nepříjemným překvapením, jako pro Rusko. Když byla prolita krev, nezbylo EU a Rusku nic jiného, než se do situace zamíchat. Pyrrhovo vítězství EU bude ze zkušenosti drahé. Západní politici to vědí, báli se a bojí se i dnes krve, jako čert svěcené vody. Představuji si, že otázka Ukrajiny se bude řešit ve smyslu citátu Mao Ce-tunga: Stůl se neposune, dokud ho nepřesunou. Ani jeden režim světa totiž nepadl pod tíhou vlastních chyb a zločinů. Moc se mění, je ochotna k ústupkům jedině v důsledku nátlaku. Ten způsobí na Ukrajině společně prezidenti Trump a Putin. EU bude platit, dokud se Ukrajina nerozpadne. Efekt Krymu se totiž vyčerpal již ke konci roku 2015. Není potřeba to odděleně dokazovat. Otázka Ukrajiny je proto dnes otázkou času: kdy se rozpadne, kolik se dostane EU a kolik Rusku, dej Bůh bez lokální války a účasti Bulharů, Řeků a dalších zájemců o kus země.

Další nepříjemnou skutečností pro EU a českou kotlinu bude pokračování spadu vědomí o historii a růstu sentimentu a emocionality. Výsledkem bude tafefobie (řecké τάφος, hrob a φόβος, strach). Tento psychopatologický strach z pohřbení zaživa přitahuje zájem společnosti od dávných dob. Konání mnoha současných lídrů indikuje, že vědomě, či nevědomě mnozí již trpí tafefobií. Izolováni od lidu paláci, policí a technikou, nechápou, že ve většině případů k revoluci nevede opozice, nebo vnější síly, ale sama moc, když není připravena vyjít vstříc společnosti, řešit rozpory včas. Na tomto místě se mi nabízí přísloví z dob reforem Mikuláše II.: příliš málo, příliš pozdě. To je věčné, a nejenom ruské, neštěstí. Moc si totiž neuvědomuje, že když nemá konkurenci, nutně dělá chybu za chybou. Jednou z nich je jednostrannost politické argumentace, pokrytectví a ignorování nákazy Trumpovým virem.

Tisková konference Vladimira Putina
© Sputnik / Grigoriy Sysoev
Je prověřenou pravdou, že jakákoliv válka končí, když nejsou peníze, neposílají se zbraně a hranice jsou neprůchodné. Na Východě, včetně Blízkého a Ukrajiny platí, že se sedá za stůl až po poslední ráně. To znamená, že konsensus a příměří v RB OSN nebo EU, nic na situaci nezmění. Je tomu proto, že po každém příměří hned začíná boj. Proto se politická řešení formulují po konečné porážce nepřítele. Stačí si připomenout konec druhé světové války a otázku Německa. I proto nevidím na dnešních bojištích ve světě nic dobrého, ani špatného. Pouze hodně špatného. Nikdo se nepoučil z chyb Izraele, které dělal do 1982. Ani z Jordánské zkušenosti: Být nepřítelem USA nelze, ale mít USA za přítele, je dvakrát horší. V tomto kontextu se nachází i Bělorusko.

Rozhodnutí prezidenta Lukašenka o bezvízovém styku s 80 státy, akceptace finanční pomoci USA na vzdělávání žurnalistů, iritující politika informačních orgánů, Institutu strategického výzkumu Běloruska a jeho ředitele Arsenije Sivického indikují, že v Minksu zapomněli reformy Mikuláše II.: příliš málo, příliš pozdě, a sedli si do křesla rusofobie. To je již minimálně 200 let staré. Pochází z dob vyhnání Francouzů z Moskvy Alexandrem I. a jeho zastavením se v Paříži 30. 3. 1814. Tehdy dostali Angličané poprvé strach z Ruska, když si uvědomili, že by Rus mohl dojít i do Londýna. Dnes přidávají Angličané do balíku rusofobie, prý Rusy organizované, ohlášení smrti HM Elizabeth II. Bělorusko, v tíživé hospodářské situaci, se snaží otevřením hranic a tolerancí rusofobie odvést pozornost občanů od vnitřních problémů. Tím si začalo koledovat o kopii Ukrajinských poměrů. Doba, kdy Rusko, jak sugeruje Aresnij Sivickij & Co, bude realizovat v Bělorusku hybridní válku, krymský scénář, nebo dokonce státní převrat jaký prý udělalo Rusko v Černé Hoře, nebo násilné odstranění prezidenta Lukašenka, nepřijde. Sivickij se nedočká.

Ruský prezident Vladimir Putin
© Sputnik / Alexey Nikolskiy
Jak bude prezident Putin v otázce Ukrajiny a Běloruska konat, nevím. Co se týče USA, Putin bude zcela určitě vyzván prezidentem Trumpem, a to ne jednou, aby veřejně ohlásil národní zájmy Ruska. To proto, že Trump chce hrát podle pravidel. Bohužel, podle svých nebo amerických, minulých a potřebuje vědět, jakou strategii a taktiku zvolit. Věřím, že Putin na výzvu neodpoví přímo, podobně jako USA nikde a nikdy nedefinovaly konkrétně svůj národní zájem. Existuje něco, čemu se říká státní tajemství.

Zatím, co se veřejnost baví, i konspiračními teoriemi, sociologové, věnující se kvalitativním výzkumům, říkají, že prožíváme předvečer kardinálního obratu v masovém vědomí. Obrat bude rozsáhlý a hluboký. Jinými slovy: jedná se o obrat od loajality vůči stávající moci. Je tomu proto, že se revoluce nejdřív uskutečňuje v hlavách lidí. Dnes nejde o to, zda jsou lidé ochotni nebo neochotni vystoupit proti moci. Jde o to, čemu se říká ztráta legitimity. Tu si mohou vykoledovat i ruští provládní experti vysílající západním kolegům stále jeden a týž signál, patřící do kategorie obchodování se strachem: Víte, že může přijít člověk, který bude nebezpečnější a horší než Putin? EU a Ruské elity v Rusku neví, jak se z této situace dostat. Proto je jejich mocenská strategie založena na jediném: budeme čekat. Otázka zní: Na co?

Podívám-li se na konání EU, některé protokoly ze zasedání, a výstupy Jean-Claude Junckera, včetně unavujícího referátu na konferenci v Maastricht 9. Prosince 2016, věnované 25 výročí zavedení Euro, je zcela jasné, že Rusko nemůže brát EU t.č. vážně, i když má zájem o spolupráci. Ale se silnou EU, mluvicí jedním hlasem a respektující smluvní podmínky. Toho času EU takovou není. Je v defensivě, stává se skromnější. Jako jeden z největších projektů EU, který nabízí Junckerm, je bezplatný internet pro každou vesnici EU do roku 2020. Proč? Koho to zajímá, nevím. Ani tzv. Bratislavská cestovní mapa EU není nic jiného než dokument defensivního chování EU. Konsensus, na kterém je EU postavena, je jedem pro EU v krizi světového řádu. EP není na tom o nic lépe. Hledá nového prezidenta, zatímco Janis Emmanouilidis z European Policy Center radí: Teď něco navrhovat na rýsovacím prkně, co se nedá stejně realizovat, nemá cenu, vystřelí to zpět. A nový skandál o tajné úmluvě při hlasování se dere na povrch. Současně v nedalekém sídle ECB Mario Draghi dál kope jámu EU a euru. Dělá banky bez možnosti bankrotu, nepřipouští si rozdíl dvou neslučitelných škol myšlení (severu a jihu EU), který přímo nutí ke snížení rizika evropských bank, sjednocení hospodářské politiky EU a v neposlední řadě urychlenému uvědomění si následků idealizace starých problémů, které řeší přidáním nových. Draghiova pátá zpráva obsahující nutné kroky (1. Hospodářská- 2. Finanční a bankovní- 3. Fiskální- a 4. Politická unie), které mají zachránit EU a Euro nejpozději do 2025, připomíná špatný vtip. Z něho nemůže mít ministr Babiš žádnou radost, ani kdyby vyhrál příští volby. Myšlenka Hospodářské vlády EU s průnikovým právem do národních rozpočtů členů EU, Parlament Eurozóny, nebo vyhlášení úřadu EU komisaře Pierre Moscovici kolektivním Euro-finančním ministerstvem, nevěští nic dobrého pro vztah EU s Ruskem, vztahy uvnitř EU a v jednotlivých státech EU. Ve stínu uvedené problematiky a přiblížení se EU k NATO, EU ztrácí sílu své prvotní myšlenky: být mírovým projektem. O EU, jako projektu zelených, nelze mluvit. Cíle EU z roku 1996, protlačené ambiciózní ex-ministryní, dnešní kancléřkou Merkelovou, EU nesplnila. Nehledě na tuny předpisů a zákonů. To samé platí pro očekávání a cíle climate-summit Copenhagen 2009. EU zastánci budou dále hlásat, že evropský model EU s omezenou suverenitou je jediným řešením nedostatku vlastních přírodních zdrojů a vzájemné závislosti. Současně budou elity EU a USA muset hledat náhradu, koho nenávidět a démonizovat, dojde li k dialogu prezidentů, Putina a Trumpa. Nebude to pro nikoho lehké. Proč?

Ekranoplán
© Sputnik / Alexander Polyakov
Deset let nenávisti, démonizace a strašení stačí, aby se ze zvyku stal zlozvyk. Všichni víme, jak těžké je se zbavit zlozvyku. Například kouření, nebo víry v konsolidaci demokracie. Tu lze i bez pomoci práce lektorů Yashi Mounka (Harvard) a Roberto Foa (Melbourne), která bude zveřejněna v lednu t.r. v The Journal of Democracy, již dnes zařadit do kategorie patologických věd. Co to je, definoval Laureát Nobelovy ceny (1932), Irving Langmuir (1881 — 1957). Summa summarum: to nejhorší bude za mnou, až mě povezou na hřbitov. Do té doby se budu snažit snížit napětí a zvětšit radost mezi přáteli a čtenáři, pokud to ještě jde. Jedno-polární svět zkrachoval, revoluce jsou v čekárně a svět se atomizuje během hřímání o jaderných zbraních, strachu a nedostatku dobra, pokory a lásky. To vše 100 let po Velké říjnové revoluci, ve jménu míru. Souhlasu netřeba. 08. ledna 2017.

Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce.

Názory vyjádřené v článku se nemusí vždy shodovat s postojem Sputniku.

Více:

Juncker: teroristický čin v Berlíně nesmí uzavřít běžencům cestu do Evropy
Juncker se vyslovil proti přerušení jednání o vstupu Turecka do EU
Obama je znepokojen tím, že republikáni „věří víc Putinovi než demokratům“
Il Foglio: „Máša a Medvěd“ jsou hlavním úspěchem „měkké moci“ Putina
Štítky:
politika, budoucnost, válka, Mezinárodní vztahy, ECB, OSN, Mario Draghi, Angela Merkelová, Jean-Claude Juncker, Vladimir Putin, Bělorusko, Rusko, Ukrajina
Pravidla společenstvíDiskuse
Komentovat pomocí SputnikuKomentovat pomocí Facebooku
  • Komentář