08:24 21. srpna 2017
Praha+ 12°C
Bratislava+ 14°C
    Americký prezident Donald Trump

    Campbell: Konec míru jako pauza

    © REUTERS/ Jonathan Ernst
    Názory
    Získat krátkou URL
    Jan Campbell
    143610643

    Kdo ví, ať odpoví: Je mír pauza mezi válkami, nebo je válka dočasným přerušením míru? Odpověď je složitější, než skutečnost, že mládí žije sněním, stáří vzpomínkami.

    Připomínám toto židovské přísloví, protože jsem v lázních, kde velkou většinu hostů představují senioři a Židé. Nemohu se proto vyhnout jejich moudrosti, vtipům, ani vzpomínkám. V mém dětství se říkalo: Na hromnice o hodinu více. V roce 1993 se často mluvilo o Na hromnice o den více, americkém filmu Groundhog Day, režiséra Harolda Ramise. Samolibý a vším otrávený moderátor počasí, kterého skvěle hraje Bill Murray, je pověřen natočením reportáže o oslavách Hromnic. Na cestě z města se dostane do bouře, která přeruší dopravu. Od té chvíle se ocitne v časové smyčce. Díky ní má čas se nad sebou zamyslet, proč je mu nový den odpírán. Počátečnímu zmatku a překvapení následují znepokojení, hysterie, zoufalství a rezignace. Situaci nezmění ani sebevražda. Ať ji provede jakýmkoli způsobem, znovu se probudí 2. února ve své posteli. Film byl nabízen jako komedie. Ve skutečnosti se jedná o existenciální drama, když si v něm člověk představí sám sebe. Mohu smilnit, opíjet se, ukrást pytel peněz a hned je utratit. Jenže: cokoli si koupím, druhý den to nemám! Každý pokus se dostat z časové smyčky je marný.

    Analogie platí pro konání US Kongresu, Senátu a prezidenta DJT (Donald John Trump — red.), trojici představující nový zákon o sankcích proti Rusku, KLDR a Íránu. Mnozí vědí, že americké hospodářství je celá desetiletí financováno i EU. Před cca 150 roky Britové a Holanďané financovali americké železnice, aby po bankrotu amerických železničních společnosti nedostali nic a generace kapitalistů se naučily jak zpronevěřovat státní dotace a zneužívat cizí pracovní sílu. Těžkou a nebezpečnou práci v obtížných podmínkách v horách prováděli totiž zejména čínští dělníci. Pracovalo jich tam až 40 tisíc, hodně jich během výstavby trati zemřelo. Skutečný počet obětí je neznámý. Ví se jen, že v jedné zásilce odesílané do Číny bylo 10 tun lidských kostí!

    V podobné situaci se dnes nachází EU: bude muset vše odepsat, začít z nuly a zneužívat cizí pracovníky. Nemůže totiž vést válku proti USA. Novým zákonem o sankcích vyhlásily USA hospodářskou válku celému světu. Zmiňuji se o válce, protože historie nezná mírovou hospodářskou politiku. Kapitalistický systém, jehož podstatou je konkurence a expanze, dokázal počtem válek mé tvrzení. Hospodářské problémy byly vždy předzvěstí válek. Ve fázi pocitu prohry — hospodářské nebo na vojenském poli, se používají ty nejhroznější zbraně. Kdy se u amerických elit dostaví pocit prohrávání, nevím. Nikdo to neví. Proto, podobně jako hlavní soupeři USA, ČLR a Ruská federace, musím počítat s nejhorším a připomenout, že kromě atomových zbraní máme již k dispozici věci daleko horší. O nich nebudu psát.

    Předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker
    © AP Photo/ Markus Schreiber
    V kontextu nového zákona o sankcích se diplomacie mnoha států octla v situaci, která vyzývá: 1) Srovnat si výsledky nekonečných jednání exministra Johna Kerryho s ministrem zahraničí Sergejem Lavrovem, rovnající se nule. 2) Plně si uvědomit, že současná struktura US Department (Ministerstvo zahraničí USA — red.), čítající cca 80 tisíc zaměstnanců, byla vystavěna americkými Demokraty pod vedením Hillary Clintonové, 3) Ministr zahraničí Rex Tillerson se zkušeností z Exxon Mobile nemůže nic změnit. Exxon Mobile zaměstnával v roce 2016 cca 71.300 lidí. Je očividné, že řídit ministerstvo v americké demokracii není možné manažerským způsobem prověřeným v privátní společnosti. Na což pak řídit celý stát jako firmu. Pan Babiš a podobní by měli vědět. Historická zkušenost praví: Domlouvat se s USA nemá žádný smysl. Z lékařského a lidského hlediska je mluvení sice prospěšné, z politického hlediska je to ztráta času a oslabení koncentrace na věci důležitější. K nim patří příprava na obranu suverenity státu a občanů. Proto ČLR a Rusko budou muset konat. To samé platí pro EU. Jak ale může EU konat, když nemůže vést s USA válku jako Rusko, nebo ČLR? USA neuznávají nikoho jako rovnocenného partnera, budou vždy konat pragmaticky a tak, jak chtějí, s cílem výhody pro sebe. To přesto, že šedesátá léta, kdy hrozby USA částečně suverénním státům Evropy nezastavily realizaci mimo jiné plynovodu, jsou dávno pryč. Od té doby členské státy EU rozředily své suverenity na úroveň homeopatie a dovolily mít na svých územích obrovské množství amerických vojenských základen a amerických aktiv. Ta sumárně převyšují americká aktiva v Rusku: cca 700 miliard USA. Zdálo by se, že má Rusko další trumf v ruce. Chyba! Do oficiálního vyhlášení války Rusku jsou tato aktiva prakticky tabu. Dnes se ale žádné války nevyhlašují. To není žádné tajemství, které by mohlo překvapit. Překvapit svět může ale další konání USA. To indikuje cvičení ve stínu letních dnů: odstoupení od smluv o omezení jaderných zbraní a ostatních uzavřených mezi USA a Ruskou federací. V okamžiku odstoupení USA od smluv, ztratí Rusko čas a bude muset konat. Ne však jako doposud asymetricky. Jak bude konat? Rusko nebude mít totiž čas na adaptaci hospodářství, sociálního systému, vytvoření jednoty ve společnosti a kalkulaci ztrát. Nehledě na skutečnost, že mezinárodní pozice Ruska je dnes silnější než před rokem, Rusko se může spoléhat pouze samo na sebe. Před rokem řádil ISIL, dnes prakticky neexistuje, alespoň v médiích. Donbas a Krym plnily stránky západních medií, podobně jako je plnily prognózy o blížící se válce mezi Ruskem a Tureckem, a přítomnost Ruska v Sýrii. Dnes neexistuje žádný jednotný západní blok proti Rusku na Blízkém východě, Turecko kupuje S-400, Irák, který přísahal jinak, kupuje ruské tanky, trojice RF — Írán — Sýrie rýsuje jedno z řešení na Blízkém východě. Ukrajina je v rukách USA, po té, co ruská diplomacie prohrála bitvu, korupce kvete a fašismus se znovuzrodil. USA a NATO prohrávají denně v Afghánistánu, v Iráku mlží. V pokračování americké tradice je prezident DJT připravován otevřít nové fronty: na Severním Kavkaze, Balkánu a v KLDR. To nepíšu o roli Polska a Velké Británie při rozkladu EU, a vzpomenutí si SRN na svoji geopolitickou roli. Protože DJT nedostal Nobelovu cenu za mír na začátku svého funkčního období, musí používat ostrý jazyk proti masovým médiím, může zakládat svá nová, trpět úniky z telefonních hovorů s prezidentem Mexika a premiérem Austrálie, představující bezpečnostní riziko první třídy, a současně kritizovat ČLR.

    V kontextu boje asymetrických účastníků o rozdělení globální moci při současné nezvratné záměně jednoho hospodářského modelu jiným existují pro Rusko a ČLR, kromě vyústění hospodářské války do možná poslední války mezi velkými státy, dvě možnosti: 1) zřeknout se svých hospodářských a finančních ambicí, vlastního rozvoje a hodnot, a 2) podrobit se diktátu USA. Tj. riskovat občanskou válku na svých územích, se všemi následky i pro sousední státy. Problém, především pro Rusko, v současné době je v tom, že dosáhne-li Rusko hospodářské úrovně konkurující úrovni USA, válka se stane nevyhnutelnou. Že by se prezident Putin vzdal, si neumím představit. Podobně si neumím představit, že by se premiér Medveděv mohl stát prezidentem po filmu pana Navalného. A co v ČLR? Podzimní sjezd KS ČLR posílí pozici prezidenta Si Ťin-pchinga. Proto očekávám, že Ruská federace a ČLR budou konat, zatím beze zbraní. Příklad takového konání nabízí jeden z výsledků 7 summitu BRICS (vysokých představitelů pro otázky bezpečnosti): 1) 50 % obchodu se bude účtovat v národních měnách. Tj. k roku 2020 to bude100 miliard USD. 2) Bude založena alternativní banka, která nahradí členům BRICS funkci Světové banky. 3) Bude zaveden nový platební systém jako záměna SWIFT pro členy BRICS. Rusko má již svůj nový platební systém zaveden. Realizace tohoto výsledku summitu BRICS bude mít, s pravděpodobností hraničící s jistotou, motýlkový efekt. Během jeho pozorování ujede EU i ten poslední vlak. Vlak?

    Mně se nabízí vzpomínka na Malajsii. Žil a pracoval jsem tam téměř sedm let, jezdil metrem bez strojvůdce. V těchto dnech v Malajsii začaly China Railway Corporation (CRRC) a Malaysia National Infrastructure Corporation (MNIC) realizovat smlouvu o dodávce 42 automatických vlakových souprav (bez strojvůdce). ČR by si mohla nastudovat projekt. Ten obsahuje dodávku 2 vlakových soustav z ČLR, a produkci 40 vlakových soustav v Malajsii pod kontrolou kvality CRRC. Je to unikum v historii ČLR. Něco podobného se mi jeví v současné ČR nemožné. Že vlaky jezdí v Indii, a mají tam jezdit lépe a rychleji, svědčí podobný projekt. Čínská CRRC Pioneer (India) a indická Electric Co Ltd budou opravovat a vyrábět lokomotivy v Indii. Zatím co Polsko prodalo ČLR vše spojené s železničními vagony, vláda ČR se raduje, že budeme jezdit z Prahy do Mnichova o několik minut rychleji: 439 km budou potřebovat něco přes 5 hodin. V ČLR se již dnes jezdí 350 km za hodinu. S podobnou rychlostí se teď, kdy začal platit nový zákon o sankcích, SRN bude snažit dostat zpět polovinu svého zlata. Návrat první poloviny, 1,7 tisíc tun, trval téměř 30 let od konce tzv. studené války. Jak dlouho bude trvat cesta zbytku zlata domů, dojde li k ní, nevím. Nevím také, kdo bude čistit záchody, kupovat papír s tweety DJT na velvyslanectví USA v Moskvě, a s jakou rychlostí se to bude dít po zaznění zvonku před posledním aktem existenciálního dramatu Konec míru jako pauza mezi válkami.

    Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce

    Více:

    Hyperloop: z Brna do Prahy za dvacet minut
    Stone označil hlasování Kongresu o protiruských sankcích za idiotské
    Čína vystoupila proti novým sankcím USA vůči Rusku
    V EK řekli, na čem bude záviset reakce EU na sankce proti Rusku
    Štítky:
    sankce, vlak, EU, USA, Čína, Rusko
    Pravidla společenstvíDiskuse
    Komentovat pomocí FacebookuKomentovat pomocí Sputniku