14:06 24. září 2017
Praha+ 11°C
Bratislava+ 15°C
    Sovětské tanky v Praze, 1968

    Campbell: Vše je jinak

    © Sputnik/ Yuryi Abramochkin
    Názory
    Získat krátkou URL
    Jan Campbell
    831040911219

    Vzpomínka na 21. srpen 1968, nazvaná Vše je jinak, je určena především mladým čtenářům, kteří nežili v době, které se příspěvek týká.

    Nemohou mít vlastní zkušenost, proto přejímají, věří, nebo se ptají. Nevím kolik je jich v každé kategorii. Vím ale, že existují, dostávám od nich dopisy z různých zemí světa. Patřím ke generaci, která začala navštěvovat školu začátkem padesátých let. V den, kdy to bylo možné, jsem obdržel řidičský průkaz. Ten mi umožnil jet v noci z 20. na 21. srpna 1968 autem mé přítelkyně, známým jako VW brouk, z Itálie do Čech. Cílem bylo přenocovat v rodném městečku, ve kterém měla Ema Destinová zámek. Můj pohled na svět byl v době, kdy se takzvaně pobírá rozum, formován rodiči, babičkami a základní školou. Autoritu školy zosobňovala mladá, krásná učitelka ruštiny Dagmar Bělinová, dále vzdělaný, odvážný ředitel školy a houslista Karel Anton (vysvětloval mi ve 14 letech spiritualismus, historii britské královské rodiny, rozdíly mezi teorií a životem), a také přísný, empatický učitel matematiky Rudolf Boháč. Byla to doba krátce po válce, ve které byl fašismus, jak se tenkrát zdálo, poražen jednou provždy. Dnes víme pravdu židovského přísloví: Vše je jinak. „Porážka" zbytků vykořisťovatelských tříd, na Slovensku navíc i tzv. představitelů reakčního kléru, a vznik socialistického tábora v bratrské jednotě se sovětským lidem dovolovala mnoha mladým a nezkušeným právem se počítat mezi nejšťastnější děti na světě — vždyť se bojovalo o mír! Narozeni do té nejšťastnější doby, říkalo se! Tuto idylu rušila vysílání rádia Svobodná Evropa, Hlas Ameriky, dárečky a letáčky padající z balonů v pohraničí, věštící modré z nebe a zlaté časy svobody. Dnes víme: Vše je jinak. Abychom však pochopili, proč je dnešek takový, jaký je, trochu historie.

    Jako mnohé, tak i současné války mají své kořeny spojené s USA. Tam, ve státě Missouri, na Westminster College, Fulton již 5. března 1946 oznámil Churchill o železné oponě. Rok po té, 5. června 1947, v projevu na Harvard university byl vyhlášen Marshallův plán. Oficiálně Plán evropské obnovy, anglicky European Recovery Program (ERP). ERP byl přijat Kongresem USA 3. dubna 1948 s cílem organizovaně zabezpečit americkou pomoc poválečné Evropě. Stačí porovnání s podobnými programy EU, aby jeden věděl, co znamená slovo organizovaně. SSSR a země východního bloku pod jeho taktovkou nabídku odmítly. Proto byl plán omezen na západní Evropu. V letech 1948-1952 poskytly USA v jeho rámci pomoc ve výši přibližně 13 miliard USD, cca 190 miliard USD v cenách roku 2016. USA si touto hospodářskou pomocí zabezpečily hospodářský a vojenský vliv v Evropě. Jaký vliv si zabezpečuje EU svými programy? Získat vojenský vliv, zavádět pravidla morálky a hodnoty v politice nelze bez silné armády na místě. Proto vznikla Severoatlantická aliance, NATO (Organizace Severoatlantické smlouvy), podepsána 4. dubna 1949. Reakcí na její zřízení a Pařížské dohody umožňující v roce 1954 vstup SRN do NATO, odmítnutí vstupu SSSR do NATO a přijetí dokumentu MC 48 z 22. 11. 1954 o použití atomových zbraní bez ohledu na to, zda je SSSR použije, bylo založení vojenského paktu Varšavská smlouva (oficiálně Smlouva o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci) podepsané 14. 5. 1955. NATO, na svém počátku více méně politické sdružení, změnila podstatně korejská válka. Ta podnítila vytvoření vojenské struktury pod dohledem dvou amerických velitelů. Slovy prvního generálního tajemníka Hastingse Ismaye bylo úkolem NATO udržet Ameriku v Evropě, Rusko mimo západní Evropu a Německo při zemi ("to keep the Russians out, the Americans in, and the Germans down"). Tento úkol NATO a USA plní. Bude-li splněno přání Pentagonu, dostat co nejdříve malé atomové zbraně, které mohou ničit velkoměstské čtvrtě nebo celá menší města, bude úkol NATO plněn i nadále. Členský příspěvek NATO ve výši 2 % HDP se pak ukáže jako drahý i proto, že nebude zajišťovat hospodářský, politický ani vojenský vliv členům NATO.

    25. března 1957 byla podepsána Smlouva o Evropském hospodářském společenství (EHS) v rámci Římských smluv. Ty také umožnily založit Evropské společenství pro atomovou energii (EURATOM). Na základě Maastrichtské smlouvy se EHS transformovalo v roce 1993 do Evropských společenství tvořící tzv. I. pilíř Evropské unie. Po ratifikaci Lisabonské smlouvy (2009) Evropská společenství zanikla a právním nástupcem se stala Evropská unie (EU). Již tato fakta indikují, že se EU v současné formě nedožije mého věku. Setrvání, nebo rozvod s EU, budou v každém případě také drahou záležitostí. Že jsme v pasti, mnohým zatím nedochází. Je to naše vina, že nevíme, že Vše je jinak. Z národa znajících, se stal národ spekulujících a špatně myslících o sobě samém a druhých.

    Mezi rokem 1958 a rokem vstupu ČR do EU (1. května 2004) se odehrálo několik důležitých historických událostí. Dnes se omezím na 21. srpen 1968. Tento den nezůstane masovými médii zapomenut již kvůli propagandistickému potenciálu v době informační přípravy obyvatel na válečné tažení na hospodářském, politickém a nově tvořícím se hodnotovém poli. Zostřený třídní boj ve své stalinské podobě byl v mém mládí nahrazen bojem za překonání kultu osobnosti, ba i bojem za dodržování socialistické zákonnosti. Na západní straně to byl boj o životní úroveň, cestování a svobodu. Tento boj se transformoval do pokusů o revoluce, válek ve vzdálených krajinách a úpadku hodnot. Za vzpomínku stojí parafráze neposlušných žáků té doby. Jedna se týkala boje v Kongu. První sloka končila devótně… v Kongu se bojovalo, umíralo, aby se nám lépe žilo, přičemž druhá sloka zněla téměř protistátně:… mír bych přál, aby svobodné Kongo šlo od komunismu dál! Druhá mstila smrt. V daném případě Patrice Lumumby: Kasavubu vyletěl na Kubu — a Kuba mu dala na hubu! Takovým způsobem se vyjadřovala revolta mladých. Ve východním Německu se neposlušní němečtí žáci, jako například Alfred Willi Rudolf Dutschke (1940 — 1979), který 1957 odmítl výkon vojenské služby, dostal do rozporu s platnou ideologií NDR a jeho žádost o studium sportu byla 1958 zamítnuta. Ještě před vztyčením Zdi v roce 1961 proto přesídlil do Západního Berlína. V roce 1962 založil Dutschke v Berlíně radikální skupinu Subverzivní akce. Během studentské demonstrace proti červnové návštěvě šáha Muhammad Rezy Pahlaví v Západním Berlíně (1967) byl jedním policistou zastřelen student Benno Ohnesorg.

    Mítink na Václavském náměstí
    © Sputnik/ Jurij Abramočkin
    V této době eskalovaly konflikty mezi bulvárním tiskem na jedné straně a mimoparlamentní opozicí. Došlo k rozbití oken v nakladatelství Axel Springer a dalším „pouličním kraválům". Studentská opozice, která v minulosti obvinila (a několikrát prokázala) Springerovo nakladatelství ze lží a z organizování kampaní, které později vedly mimo jiné i k atentátu na Dutschkeho, vyhlásila kampaň Enteignet Springer (zestátněte Springera). Dutschke zemřel 24. prosince 1979 na následky atentátu (trpěl epilepsií) z 11. dubna 1968. Lepší osud má doposud Joseph Martin Fischer (1948). Známý jako revolucionář Joshka, který nezakončil žádnou školu nebo vzdělání, o univerzitě nebo college nemluvě, se vychytrale transformoval do politika, člena Bundestagu (1983-1985), proslaveného výrokem Mit Verlaub, Herr Präsident, Sie sind ein Arschloch. Po té se stal ministrem, bohatým, 5x ženatým, důchodcem a poradcem globální strategické společnosti Albright Stonebridge Group. Ta vede některé loutky i současné ČR. Dutschkeho přítelem a dalším z neposlušných, tentokrát z Francie, je Marc Daniel Cohn-Bendit (1945). Ten se stal v květnu 1968 mluvčím studentů v Paříži. Po vyhoštění z Francie, kde se narodil, byl aktivním členem v německé SDS a APO, patřil k tzv. Sponti-Szene ve Frankfurtu (nad Mainem) a vydával městský žurnál Pflasterstrand. S postupem času, získáváním zkušeností a vystřízlivění z falešných nadějí na změny ve společnosti s pomocí rozumu a bez násilí, se Cohn-Bendit transformoval do člena Evropského Parlamentu, kde zastával od roku 2002 dokonce funkci spolu-předsedy frakce Zelených / Evropské svobodné aliance. Dnes je z něj, podobně jako z Joshky, bohatý důchodce.

    Jak to bylo jinde v Evropě? Zástupně se zmíním o Itálii. Tam byla politická situace napjatá již od počátku 60. let. Pravicovým politickým stranám v čele s Křesťanskými demokraty (DC) již delší dobu klesala podpora. Proto byly strany vynuceny přijmout do koalice Italskou socialistickou stranu (PSI). Druhou nejsilnější stranou v Itálii však byla dlouhodobě Italská komunistická strana (PCI). Vstup PCI do koalice pravicové strany vehementně odmítaly v duchu Studené války. USA již léta předtím rozhodly, že Itálie se nesmí stát socialistickou zemí. Analogii známe z francouzské historie. Francouzská komunistická strana (PCF) vyhrála první poválečné volby (1945) s 26 % hlasů v prvním kole a poprvé vstoupila do vlády (se socialisty a křesťanskými demokraty). Ovšem už roku 1947, na začátku Studené války byli komunisté z vlády vytlačeni.

    Společensko-politické napětí tak vedlo na konci 60. let k studentským nepokojům. Ty vyvrcholily zastřelením policisty Antonia Annarumma. Následný bombový útok na Piazza Fontana v Miláně v roce 1969 odstartoval období známé jako olověná léta, italsky Anni di Piombo. Je to název používaný k označení období politických nepokojů od konce 60. do poloviny 80. let 20. století, charakterizované společenskými konflikty, založením Brigate Rose v roce 1970, akty terorismu a úpadkem společnosti, který trvá dodnes. Pitoreskně v této souvislosti vyznívá nedávný výrok kancléřky Merkelové, že Terorismus zde není nic nového, ten už tady byl i dříve. Nabízí se však otázka: Jakou souvislost má výše napsané s 21. srpnem 1968?

    Události a význam 21. srpna 1968 nebudou vysvětlovány pomocí historických faktů, ale využity k propagandě a posílení rusofobie. Jak tomu bude 2018 při vzpomínce 50 výročí, nevím. Dnes zařazuji několik osobně prožitých událostí do souvislostí s cílem najít alespoň jedno z mnoha přirovnání a ukázat na skutečnosti, potvrzující, že Vše je jinak.

    Člověk bez osobního prožitku dokáže pochopit specifickou atmosféru doby a místa — jako nezřídka určující faktor hybatele dějin — často prostřednictvím umělecky ztvárněného obrazu. Pro mne byly takovým zdrojem některá literární díla, zkušenosti dospělých — tehdy školáků v Německu třicátých let, a v neposlední řadě i TV dokumenty s ponorem do hlubin vzpomínek dobových pamětníků. V jednom z nich starý pán Herbert vzpomíná, jak dlouho jako jediný odmítal vstoupit do Hitlerjugend. Přes každodenní nátlak a vyhrůžky, až do dne, kdy pod jeho okny za doprovodu bubeníka jeho kamarádi skandovali: Herbie, komm mit uns… Herbie, komm mit uns. Vyšel ven, kamarádi ho nadšeně přivítali mezi sebou — a od té doby bylo vše v pořádku! Opravdu? Kdyby však neplatilo: Vše je jinak. I co se týče svobody.

    Svobodu slova jsme jako vysokoškoláci vnímali jako možnost karikaturovat a kritizovat politiky a státníky. V rubrice čtenářských dopisů v ČCSR oblíbeného časopisu Playboy (ohmataného jak šel z ruky do ruky!) byly kraťoučké příspěvky k různým světovým událostem, kdy jeden pisatel např. ostře odsuzoval americkou účast ve Vietnamu jako barbarství, zločin, atd., a druhý nabádal k razantnějšímu boji proti Vietkongu a komunistům, apod. Rok 1968 se jevil na Západě a Východě idealisticky, jako cosi, co může umožnit vše do té doby nepředstavitelné. V Československu, jako kouzelným proutkem se členové vlády začali pyšnit akademickými tituly — inženýr, doktor, RSDr. Podobně je tomu i dnes. Mnozí lidé si mysleli, že se konečně dostali do vlády vzdělaní lidé a bude už jen dobře. V novinách se psalo o neuvěřitelných deformacích socialismu, ke kterým už nikdy nedojde i proto, že byla navždy zrušena cenzura! Idea socialismu s lidskou tváří byla lákavá, zejména pro mladé. Sympatickou byla i SFRJ s její celosvětově uznávanou rolí v Hnutí nezúčastněných. Nebyla také socialistická? K tomu všemu mnozí ubezpečovali, že životní úroveň v ČSSR brzy dostihne rakouskou.

    Dnes víme: Vše je jinak. A nebude to jinak ani za 50 let. Optimistických a sympatických faktorů spojených s příchodem roku 1968 bylo více: nástup minisukní, holky přestaly nosit punčochy na podvazkových pásech, nahradily je punčocháčemi. Pro mne to byla dobrá změna: holky jsem měl vždycky rád. Srovnával jsem si již tenkrát „problémy" československých studentů s „problémy" německých, italských a francouzských, kteří jakoby už ‘roupama nevěděli co dělat‘. Mnozí ze západních studentů měli již vlastní auta (kachny nebo 500), skútry a nevím co ještě. I proto se česká mládež chtěla co nejaktivněji zapojit do fantastického proudu mezinárodního studentstva, cestovat a začít poznávat svět v nejpříhodnějším věku. Nejinak je tomu i dnes. Ale opět: Vše je jinak. I proto se zaslání jakési podporující zdravice onoho jara 1968 požadavkům francouzských studentů, kteří o ČSSR téměř nic nevěděli, se tak mohlo jevit méně nadšeným jako formální, ba až falešný projev solidarity. Zůstala z toho racionální skepse. Nebýt polské Solidarity, bylo by pravděpodobně v ČR toto slovo stejně zprofanované jako slovo kolektiv, nahrazené slovem tým. Není to vlastně protimluv, když se solidarity — i v otázkách války nebo migrace, dovolává, ba ji i nárokuje — silnější (USA) vůči slabšímu, bohatá (SRN) vůči chudému (ČR), navíc s vyhrožováním?

    Natalja Koněvová
    © Sputnik/ Eugene Odinokov
    Prázdninové ráno ve středu 21. srpna (v Praze) bylo pro mne šok. Poprvé jsem si jako mladý začal uvědomovat, co znamená srovnávání 1938 = 1968 nebo 15. 3. 1939 = 21. 8. 1968, nápisy typu otec osvoboditel — syn okupant a hojně malovaná grafická symbolika: hákový kříž — rovná se — hvězda. Moji rodiče si v prvních dnech srovnávali nastalou situaci s maďarskými událostmi roku 1956. Strýc, vojenský pilot, mi říkal své. Mistry v propagandě však byli východní Němci. Prostřednictvím v češtině vydávané tiskoviny Zprávy machiavelisticky informovali veřejnost o výrocích západoněmeckých představitelů, distancujících se od podvědomě očekávaných projevů sympatie a podpory. Co následovalo, víme: konsolidace a normalizace nastavila pravidla pro společnost v bezčasí na dvacet let. Z okupace se stala bratrská pomoc! Vše je jinak. Ideologický tálibán dogmatismu se přesunul z ulbrichtovského východního Německa na dalších 20 let do husákovského Československa. V zahraničí jsem poznal z dokumentů a tlumočení u soudu mnoho archetypů českého charakteru, chování uprchlíků, problematiky jejich integrace, a v neposlední řadě, i migrace. Proto mě konání po 21. srpnu 1968, a od listopadu 1989 vůbec nepřekvapilo. Překvapilo ale některé úředníky v Bruselu, kteří tenkrát, podobně jako dnes, ještě nepochopili, že Vše je jinak.

    Chci věřit, že celou řadu faktů, které ještě neznamenají pravdu, se dozvíme po dalším pootevření moskevských a dalších archivů. Do té doby neuškodí si uvědomit, že kdo hlásá pravdu, by měl mít — podle čínského přísloví, rychlého koně. Já ho nemám. Proto nabízím srovnání a doporučuji se podívat na téměř 20 let starou dvojstranu jednoho českého časopisu s rozhovory s českými osobnostmi. Každý měl uvést, co vnímá s odstupem času jako nejsilnější moment. Tehdejší předseda Senátu Petr Pithart odpověděl v tom smyslu, že na Srpnu 1968 považuje za nejsilnější zážitek Srpen 1969. Proti všem, kteří tehdy vyšli do ulic manifestovat podporu tehdejšímu československému vedení a skandovali jména Dubček, Svoboda, nechala vlastní garnitura tvrdě zasáhnout. Tím zničila zbytky i těch posledních iluzí či chiméry demokratizačního procesu. Osvědčená a diktaturami prověřená efektivita takového postupu může působit i jako memento. Současně vzkazuje současným politickým elitám pro ně téměř nemožné: Mít za všech okolností, zejména v turbulentní době, jakou je ta dnešní, v hodnotách i zájmech ukotvenou hodnověrnou a zásadovou reprezentaci, schopnou hájit své voliče a stát jako celek navenek. Na závěr pro pousmání z provizorního vydání Svobodného Slova, bezprostředně po 21. srpnu: Od nedělního večera tlumočí rozhlas jako naléhavou výzvu Národního shromáždění, aby se ustalo s propagací neutrality. Státy RVHP toho využívají proti nám.

    Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce

    Více:

    Campbell: Otázky po podpisu
    Campbell: Konec míru jako pauza
    Jan Campbell: Panta rhei
    Campbell: Lidská tragikomedie
    Campbell: Co lze očekávat od Číny v EU
    Štítky:
    politika, konflikt, SSSR, Česká republika, USA, Rusko
    Pravidla společenstvíDiskuse
    Komentovat pomocí FacebookuKomentovat pomocí Sputniku