02:09 23. září 2017
Praha+ 10°C
Bratislava+ 13°C
    Přeprava kontejnerů po železnici

    Campbell: trend států bez suverenity a hranic

    © Fotolia/ Marco2811
    Názory
    Získat krátkou URL
    Jan Campbell
    52068325

    Se zmenšující se suverenitou členských (národních) států EU a zvětšující se pravděpodobností bezvízového pohybu občanů, včetně Ruska v rámci Dálněvýchodního ekonomického fóra (podobně tomu bude i v ČLR) budoucnost patří moderní megalopoli s funkcemi města a státu a silné centrální vládě.

    Pohled do procesu konce impérií a říší, které lze rozdělit z historického hlediska na klasické (Egypt, Persie, Řím), středověké (Svatá říše římská, Byzantská říše), koloniální (Britské impérium, koloniální Španělsko) a novověké mnohonárodní říše (Habsburská monarchie, Rakousko-Uhersko, Ruské impérium, Osmanská říše) vybízí i v kontextu rozpadu federace, o kterém dnes píše Felix Černoch v českénovinky1.eu, k úvaze nad budoucností současných států dobrovolně, nebo vynuceně ztrácejících suverenitu a státní hranice.

    Jedním z příkladů je mnohonárodní EU. Ta se mi jeví jako pokus organizovat novodobou formu mnohonárodní říše s různě centralizovanou nadvládou, zatím nepodpořenou vlastní vojenskou silou. Druhým příkladem je současné Rusko. Z typologického hlediska Rusko upevňuje charakteristiky říše kontinentální a námořní. Námořní, kvůli zprovoznění Arktidy, oblasti, jejíž název pochází z řeckého slova αρκτος, a které znamená medvěd. Vztahuje se k souhvězdí Malý medvěd, Velká Medvědice a hvězda Polárka. Centrem Ruska je dnes městský konglomerát s několika atributy státu: 12 milionová Moskva. Včera oslavovala 870 let ode dne založení. V projevu prezidenta Putina byla řeč o renovaci bytu. Je nutná, pokud máme zájem o udržení bytu. Moskva se totiž octla na křižovatce (říší) formy a kontroly moci starověké (centralizované), středověké (decentralizované) a mnohonárodní, založené na inkorporaci lokálních elit a kultur, a fungování značného stupně politické unifikace a centralizace. Třetím příkladem je Čína, a již v realizaci nacházející se projekt velkoměsta na severovýchodě Číny zvané Jing-Jin-Ji (JJJ) — jinými slovy Beijing-Tianjin-Hebei. JJJ je plánovaná megalopolis, s hlavními atributy kontinentální a námořní říše (centrální vláda, decentralizovaná správa a obchodně motivovaná novodobá forma kolonizace území v Jižní Americe a Africe). Ale i laboratoř inovačních řešení, včetně transportu, na která čekají menší megapole USA a Evropy, a větší než ty evropské a americké, megapole Indie, Japonska, Jižní Ameriky a Mexika.

    Jedním z hlavních problémů megapolí, ale i malých velkoměst a států, k jakým patří Praha a ČR, je transport, logistika a mobilita obyvatel (vnitřní migrace). Transportní problematika ČR a Prahy, podobně jako Ruska a nejenom Moskvy, je známa. Přesto by neuškodilo českým politikům, a v kontextu výstavby a správy dálnic i ruským politikům, se podrobněji seznámit například s problémem německých železnic a dálnic. Následky privatizace správy a pomalé reakce ministerstva dopravy mají mimo finanční, i politický charakter. Problém správy dálnic společností A1 Mobil je znám německému ministerstvu od roku 29. listopadu 2013. Dnes stojí A1 Mobil, před bankrotem, uživatelé dálnic před zdražením poplatků, stát před ztrátou peněz. Proč? Vysoké platby státu A1 Mobile, rychlý odprodej podílů bank, plánovaný vstup hedge fondu do záchrany správce, a ministerská byrokracie před pokusem svalit vinu na jiné, nevěští nic dobrého. V Rusku je situace podobná: dálniční poplatky jsou pro občana a důchodce s autem, a jedním příjmem, prakticky nezaplatitelné. V ČR platíme za předražené nové a staré dálnice připomínající jedno věčné staveniště. Krátce formulováno: Problém dokazuje, že řešením transportní problematiky není privatizace, ani tzv. PPP (public project partnership), ale realizace strategického plánu rozvoje společnosti.

    Čína jde svoji cestou. V listopadu minulého roku dala vláda zelenou postavit v regionu megalopolise JJJ během tří let 700 mil (1.126,300 km) železnic za 36 miliard USD. Do roku 2020 se počítá s výstavbou 8, do roku 2050 se počítá s výstavbou 24 intercity spojení, dovolující se dostat kamkoliv během jedné hodiny. Tento tzv. one-hour commuting circle se stává pomalu a jistě realitou. Jestliže dříve trvala cesta z Hebei do Pekingu téměř jeden celý den, dnes trvá několik hodin. Náskok Číny před Evropou, co se týče vysokorychlostních vlaků, bude ještě větší. K dnešním cca 13.670 mílím (cca 21.995 km) v Číně (ve Španělsku 1.930, Japonsku 1.887), se přidá dalších 10 tisíc milí (16.090 km). To není vše.

    Potenciál přístavu a Tianjin Free Trade Zone, které budou spojeny s Minskem (Bělorusko), výstavba a kapacita letišť, 11 měst provincie Hebei, celkový počet obyvatel (100 — 130 milionů), zjednodušení komunikace včetně zrušení roamingu na základě intercity principu, ekologická výroba a velkoobchod, mezinárodní lodní doprava a další, dovolují ve spojení již s dosaženými výsledky politiky centrální vlády v Pekingu očekávat mnohem levnější bydlení, vzdělání a kulturu, než je tomu v Pekingu nebo Šanghaji. Mnohem větší mobilita a distribuce talentovaných lidí a pracovní síly, a zvýšení atraktivity regionu jako takového, včetně turismu a sportu, budou následovat. Obyvatelé provincie Chongli, jedné z lokalit Zimních olympijských her 2022, budou tak moci dojet do Pekingu za pouhých 50 minut. Ne jako dnes, za tři, nebo čtyři hodiny autem, při velkém štěstí, které se nedá koupit ani v Číně. Zmiňuji se o megalopolisu JJJ, protože je částí komplexního strategického plánu vývoje čínského hospodářství příštích 100 let. K JJJ se řadí východní projekt Yangtze River Delta Economic Region (YRDER), vedený Šanghají, a západní projekt OBOR (One Belt, One Road). Přitom se dnes nezmiňuji o spolupráci Číny s Ruskem v oblasti Arktidy.

    Tím se dostávám zpět k názvu příspěvku. Srovnání uvedeného týkajícího se Číny a projektů JJJ, YRDER, OBOR s vývojem EU a Ruska indikuje trend, že se zmenšující se suverenitou členských (národních) států EU a zvětšující se pravděpodobností bezvízového pohybu občanů, včetně Ruska v rámci Dálněvýchodního ekonomického fóra (podobně tomu bude i v ČLR) budoucnost patří moderní megalopoli s funkcemi města a státu a silné centrální vládě. Městskému státu, podobajícímu se Singapuru, Monaku, Hongkongu, nebo moderní formě specifického postavení Českého království, kdy byl český král klíčovým říšským kurfiřtem.

    Říše — podle největší rozlohy v milionech km2, jakými byly Britské impérium (33,7), Mongolská říše (33) Ruské impérium (22,8), Španělské koloniální impérium (19,4), Umajjovský chalífát (15), Říše Čching (14,7), Říše Jüan (14), Druhá francouzská koloniální říše (13), Abbásovský chalífát (11,1), Portugalská koloniální říše (10,4) zmizely. Těžko věřit, že jejich obyvatelé si zmizení uměli představit. I dnes většina obyvatel si nedovede představit, že by měla žít někde jinde, než ve své zemi, ve svém státě. Svět tvoří národní státy. Stát je směs lidí se společnými atributy a charakteristikami, s organizovaným politickým systémem, s určitou formou suverenity, v určitém prostoru omezeném státními hranicemi, na kterých se státy dohodly mezi sebou. Z těchto hlavních charakteristik vyplývá naše loajalita, práva, povinnosti, a naše spojení. Bohužel, stát je ale mladý, nezralý a již nemocný produkt.

    Existuje několik základních teorií, jak stát vznikl, a také proč je nemocný. Skutečností je, že do poloviny 19. století se mohlo prakticky cestovat bez překročení hranic. Industrializace dala podnět ke vzniku komplexních společností, centralizovaných byrokracií, válek a revolucí. USA (1776), Francie (1789) pomohly definovat ideu národního zájmu, unifikovaly jazyk, kulturu a identitu. Dnes máme 206 států, rozdělených do tří kategorií: 193 členských států OSN, 2 pozorovatelské státy OSN, jeden bývalý člen OSN a 10 dalších států. U 190 států svrchovanost není napadána, u 19 států je svrchovanost předmětem sporů, jeden stát není uznán žádným jiným státem. Nebudu podrobněji zdůvodňovat, proč se současná forma státu vzdaluje realitě, a stává se částí trendu týkajícího se zániku národního státu. Karel Marx a mnozí zástupci globalizace a vědy to popsali mnohem lépe, než to mohu popsat já. Přesto si dovoluji tvrdit, že ani předpovědi autora knihy z roku 1995, The End of the Nation State, bývalého francouzského diplomata Jean-Marie Guéhenno (1949), podobně jako organizačního teoretika, který zavedl just-in-time production v mnoha západních společnostech, Japonce Kenichi Ohmae (1943) se neplní a nesplní. EU ani OSN, a jimi se řídící vlády regionů a měst, nevzniknou. Proč?

    Jedním z hlavních důvodů je digitalizace a robotizace společnosti. Jestliže v roce 1995 móda smrti národního státu oslovila několik desítek milionů obyvatel Planety, to tato móda oslovila již v roce 2015 přibližně 3 miliardy obyvatel. Někteří experti odhadují, že k roku 2020 to budou více než 4 miliardy lidí v síti 20 miliard internetových spojení. Doporučuji si přečíst Declaration of the Independence of Cyberspace (1996) autora John Perry Barlow. Shrnuto do tří vět: The internet is a technology built on libertarian principles. Censorship-free, decentralised and borderless. And now ubiquitous. Jinými slovy: Digitalizace a robotizace jsou nepřáteli sátu. Když stát nemůže chránit své hranice, a je zcela jedno, jedná li se o migraci, Uber nebo příkaz (z) Bruselu, stát přestává existovat. Připomněl nám to tweetem americký prezident Trump, 17. září 2016 ještě jako kandidát: A nation without borders is not a nation at all. We WILL Make America Safe Again!

    Na druhé straně této mince je rostoucí počet mladých, kteří se cítí být globálními občany. Úpadek rodných jazyků, kolonizace spisovného anglického jazyka američtinou, a rostoucí závislost na pravdách Google, Wikipedie a podobných technologických vymožeností podporují moje tvrzení. Nebudu popisovat následky1.2 milionu žádostí o azyl v roce 2015 jenom v SRN. Ani popisovat následky migrace na základě změny klimatu: odhad 200 milionů lidí. Skutečností je, že když se dá do pohybu masa lidí, je velice těžké ji zastavit. Nepříjemnou skutečností také je, že tzv. průmysl 4.0 a příprava obyvatel na spoluvládu umělé inteligence (UI) jsou ve své podstatě přinucením státu mimo jiné polovodičovým průmyslem USA k pokračování krátkodobého myšlení a krátkodobého užívání výrobků a technologií. S nimi spojená likvidace přirozené různorodosti indikuje konec slabého národního státu. Je blíže, než si mnozí dovedou nebo mohou představit, a připustit. Dnes není zaručena kontrola toku informace a dezinformace, kriminálního jednání, korupce, vznik nových kryptoměn, plnění (předvolebních a vládních) slibů apod. Národní stát je mýtem. O EU, v zamýšlené podobě, nemluvě. Proto se nabízí otázka: Co nahradí národní stát?

    Souhlasím s hlavními tézemi zveřejněnými například již 2010 v Forbes magazine (A New Era For The City-State?), 2013 v Quartz (Nations Are No Longer Driving Globalisation — Cities Are), 2013), 2015 v The Boston Globe (The City-State Returns), nebo 2016 v Gates Foundation podporované How We Get to Next (The Rebirth of the City-State). Amputovaný národní stát napomáhá záměně ve formě městského státu. Ten charakterizuje silná síť vztahů a hráčů, tvořících hospodářský výsledek. Tj. finanční sílu a moc znalosti. Tato kombinace je schopna řešit urgentní problémy současnosti a současně plnit tři z hlavních požadavků opravdového inovačního procesu: spolupráce, blízkost partnerů a komunikace. Městský stát v mém pojetí není zcela nezávislý od národního státu, ani nenahrazuje národní stát. Nemá ambice ho nahradit. Nemusí prosit o moc, ani si ji brát násilím. On ji má: stát a jeho vztah s občany jsou slabší než městský stát. Moc totiž pramení z kvality vztahu, ve kterém moc stoupá zdola nahoru. Jestliže národní stát debatuje, hledá kompromis a snaží se něco prosadit, městský stát koná a silná centrální vláda může realizovat strategický plán. Čína je příkladem.

    Nám v Evropě stačí seznámit se s historií Evropy, historií německých Hanzovních měst (Brémy a Hamburk), italských Benátek a dalších, abychom si mohli uvědomit například rozdíl mezi Ligou národů a Ligou hanzovních měst. To se nezmiňuji o historii Jeruzaléma, Atén, Babylonu, nebo dokonce Ur, ani Florencie, Turínu, Bologně. Na druhé straně doporučení stačí si uvědomit technickou a technologickou možnost založení městských států v mezinárodních vodách. Přes vše uvedené, nelze počítat se zmizením národního státu přes noc. I v minulosti říše nezmizely přes noc. Smrt má plíživý charakter a slabý stát má vždy více prostředků k zamezení vzniku nezávislého státu, než silný jedinec. Benátky a referendum v Benátkách v roce 2015, kdy se 89 procent voličů vyslovilo pro nezávislost, mohou o tom dlouho zpívat. Podobně tomu bude i ve španělské Katalánii, v 7 km2 velikém Chorvatsko — Srbském území Gornja Siga, a jinde v Evropě. Skutečností je a zůstane, že lidský život je momentem mezi narozením a smrtí, a že nikdo nemůže předpovědět budoucnost. Pouze si ji představit. Jednu z představ budoucnosti bez národního státu podporují již v roce 2008 založený Seasteading Institute, jeho zakladatel Patri Friedman, libertariáni typu Peter Thiel (spoluzakladatel PayPal) a další technologičtí pionýři. Mají pokročilé plány pro stavbu městského státu v blízkosti Tahiti, a prý i dlouhý seznam zájemců. Plány a představy zapadají do obsahu připravované knihy The New Localism: How Cities Can Thrive in the Age of Populism, autorů Bruce Katz (Brookings Institute) a Jeremy Nowak a popsaného trendu: Státy bez suverenity a hranic. Bylo by proto dobré, kdyby předvolební kampaně i v ČR obsahovaly alespoň něco málo o budoucnosti státu, kterému není dáno stát se megalopolií, být suverénním státem v tradičním slova smyslu, ani v rámci, nebo mimo rámec EU, a podobných asymetrických spojenectví. Souhlasu netřeba.

    Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce

    Více:

    Campbell: Tři před dvanáctou
    Campbell: Putin, squid a 3M
    Campbell: Vše je jinak
    Campbell: Otázky po podpisu
    Štítky:
    logistika, doprava, megaměsto, technologie, Česká republika, EU, Čína, Rusko
    Pravidla společenstvíDiskuse
    Komentovat pomocí FacebookuKomentovat pomocí Sputniku